čtvrtek, 08 srpen 2019 13:51

Josef Suk hraje Antonína Dvořáka

Autor:

„Dvořákův Houslový koncert upozornil na mimořádnou osobnost mladého umělce i ty, kteří nebyli pravidelnými posluchači vážné hudby.“

„Byl přijímán jako umělec, který nebyl nikdy okázalý, ale vždy plně ve službách interpretovaného díla, jež dokázal právě svou osobitostí, názorem, hledáním ideálního tvaru obdařit jak málokdo.“

„Není tedy divu, že pokud jsme byli jeho hrou a interpretační koncepcí zaujati - a to bylo, pokud si vzpomínám, takřka pokaždé - upřednostňujeme z jakýchsi citových důvodů právě nastudování jeho.“

 

5

 

Na podzim roku 1960 Supraphon poprvé ve své historii natočil Dvořákův Houslový koncert. Nabídl jej exkluzivně členům Gramofonového klubu a o něco později zcela volně jako jednu z prvních desek ve stereofonní verzi. Právě díky tomuto dílu a pak díky této nahrávce na sebe s definitivní platností upozornil tehdy jedenatřicetiletý houslista Josef Suk. Začal být hvězdou, v roce 1961 se stal statutárním sólistou České filharmonie a otevřela se jeho budoucí světová kariéra! Dnes uplynulo devadesát let od Sukova narození.

Když Josef Suk 7. července 2011, měsíc před dvaaosmdesátými narozeninami zemřel, bylo nezpochybnitelné, že odešel jeden z nejvýraznějších a nejvýznamnějších houslistů druhé poloviny 20. století. Byl jedinečným propagátorem hudby našich klasiků, ale také svých vrstevníků. Na pódiích uvedl na čtyři tisíce koncertů a v nich desítky premiér koncertantních a komorních skladeb. Jeho repertoár obsahoval mnoho stylových i žánrových obměn, devizou jeho hry byla jedinečná tónová kultivovanost, technická dokonalost a zcela originální múzičnost. V ní se - slovy Jiřího Hlaváče, kolegy, přítele a autora publikace o Sukovi - zobrazovala nejen rodová příslušnost a inspirativní vklad jeho učitelů, ale v první řadě jeho citovost a vysoká hudební inteligence. „Nikdy předtím jsem nepoznal houslistu, který by tak vášnivě a usilovně hledal odpověď na tajemství houslí“ napsal loni ve vzpomínce profesor Hlaváč. Za svoji éru Josef Suk natočil více než stovku zvukových a obrazových nosičů.

 

2

 

Sukův archiv nevyrůstal nahodile, ale vždy koncepčně a volbou konkrétních titulů zcela logicky. Publicista Bohuslav Vítek vzpomíná, že už v padesátých letech minulého století, zvláště v jejich druhé polovině, bylo zcela jasné, že mladý muž stejného jména jako jeho dědeček - přední český hudební skladatel - je velkou nadějí české koncertní scény. Na rozdíl od mnoha význačných houslových virtuózů to zdaleka nebyla pouze jedinečná technika, ale celkový hudební projev, velmi niterný, ozdobený nádherným nosným tónem, plným osobního zaujetí, v neposlední řadě i vztah k hudbě, kterou komponovali jeho rodinní předchůdci, celým národem uznávaní a slavení. Sukův dědeček byl zetěm Antonína Dvořáka. Houslista Josef Suk byl tedy Dvořákovým pravnukem. Svým rodinným původem byl umělcem zajímavým, avšak tato skutečnost co do jeho věhlasu v mládí rozhodně nehrála rozhodující roli. Už od počátku byl podle Bohuslava Vítka přijímán jako vynikající houslista, obdařený nejen mimořádnou muzikalitou a znamenitou technikou, ale především jako umělec osobitý ve svém projevu, který nebyl nikdy okázalý, ale vždy byl plně ve službách interpretovaného díla, jež dokázal právě svou osobitostí, názorem, hledáním ideálního tvaru obdařit jak málokdo.

Dvořákův Houslový koncert upozornil na mimořádnou osobnost mladého umělce i ty, kteří nebyli pravidelnými posluchači vážné hudby. Česká nahrávka této skladby na deskách ještě koncem padesátých let minulého století kupodivu neexistovala. Byla pouze nahrávka rozhlasová, s Alexandrem Plockem. Po svém návratu do gramofonových studií počítal Václav Talich s tím, že Dvořákův houslový koncert s Plockem natočí na desky, ale už k tomu bohužel nedošlo - talichovský archiv obsahuje pouze koncert klavírní s Františkem Maxiánem a violoncellový s Mstislavem Rostropovičem.

Koncem padesátých let mnohé posluchače rozhlas, podle svědectví Bohuslava Vítka, zaujal strhující nahrávkou Dvořákova houslového koncertu s mladým Josefem Sukem a Českou filharmonií, kterou ovšem řídil Wolfgang Sawallisch. Šlo o zvukový záznam z koncertu Pražského jara roku 1958. Studiový snímek s Česku filharmonií a dirigentem Karlem Ančerlem, jak vyšel na LP deskách, svou dokonalostí dosavadní dojmy ze živého záznamu překonal. Naplno přináší důkazy neskutečné krásy a melodického bohatství tohoto díla. Rodinná linie zde už od počátku byla zcela patrná. Mladý houslista tedy nebyl pouze jejich potomkem, ale na celá desetiletí jejich zasvěceným a vzorovým interpretem. Ač už měl na sklonku padesátých let za sebou celou řadu studiových snímků, ve zdrcující většině z oblasti hudby komorní, samozřejmě ještě v mono verzích, nahrávka Dvořákova Houslového koncertu s Karlem Ančerlem znamenala průnik do řad celé veřejnosti, ne jen té hudbymilovné. „Je nás mnoho, co právě prostřednictvím tohoto umělce poznali řadu významných děl českého i světového repertoáru. A není tedy divu, že pokud jsme byli jeho hrou a interpretační koncepcí zaujati - a to bylo, pokud si vzpomínám, takřka pokaždé - upřednostňujeme z jakýchsi citových důvodů právě nastudování jeho,“ vzpomíná Bohuslav Vítek.

 

6

 

Podobně by bylo možné upozornit na Sukovu nahrávku Smetanovy skladby Z domoviny, základního díla české národní hudby v komorním žánru, pořízenou s pianistou Janem Panenkou roku 1962. „Plnokrevný hudební výkon bez okázalostí s dokonalým stylovým cítěním,“ lze číst v recenzích i o půlstoletí. Nebo je možné připomenout Sukovu a Ančerlovu nahrávku Fantazie g moll pro housle a orchestr od skladatele (a člena Českého kvarteta) Josefa Suka. Můžeme uvažovat nad Sukovými nahrávkami Bachovy či Janáčkovy hudby, nad jeho Martinů, Mozartem, Beethovenem, Albanem Bergem - nebo Berliozem či Šostakovičem hraným na violu… Můžeme připomínat nahrávky Sukova tria či Sukova komorního orchestru… Vždy to bude vzpomínka na někoho, kdo se už za života stal legendou.

 

4

 

Sukova kariéra obsáhla šest desetiletí. Byla naplněna mimořádnou interpretační náročností, láskou k hudbě a obdivem k těm, kteří mu k ní ukázali cestu a naučili jí rozumět. Hudbě se odevzdal bezezbytku a bezezbytku naplnil i své umělecké poslání. Nebyla to jen mistrovská hra na housle, podložená rodovou tradicí, byla to oběť bez litování sebe samého. Ještě jednou Jiří Hlaváč: „Nikdy nežil pohodlně a byl ochoten obětavě odpracovat při koncertní přípravě tisícovky hodin. Z jeho úst jsem nikdy nezaslechl povzdech, že musí cvičit, učit se nový repertoár či cestovat na koncerty. Všechno přijímal s obdivuhodnou vytrvalostí, rozvahou a klidnou myslí. Měl v sobě vznešenost, která vrostla i do jeho hudebního myšlení a uměleckého projevu.“

 

Foto: archiv KlasikaPlus, Wikipedia

*KlasikaPlus.cz

-- redakce --

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Více z této rubriky: « Rudolf Firkušný v Praze