„Objevovali jsme opojné zvukové kouzlo skladeb, které do té doby nebyly nijak snadno dostupné, a čekali jsme nedočkavě na další titul.“

„Podceňovat fluidum, které do hudby s velkou silou pronikalo z Václava Neumanna, není záhodno.“

„Václav Neumann se během dvou desetiletí v čele České filharmonie vyprofiloval v dirigenta velkých ploch, velkých koncepcí, velkého nadhledu a velké noblesy.“

Václav Neumann, kterému by bylo letos v září devětadevadesát, natočil jako šéfdirigent České filharmonie řadu nahrávek, ve své době zásadních a dodnes zůstávajících zdrojem potěšení. Byl překvapivě první, kdo na desky pořídil s jedním orchestrem všechny Dvořákovy symfonie. Byl první, kdo v Československu vizionářsky zkompletoval Mahlerovy symfonie. A byl prvním tuzemským dirigentem, který odvážně a s velkým osobním vkladem natočil všech šest symfonií Bohuslava Martinů – skladatele, od jehož úmrtí právě dnes uplynulo šedesát let a který se symbolicky vrátil do vlasti přesně o dvě desetiletí později, v roce 1979, když byly ze Švýcarska převezeny do rodné Poličky jeho ostatky.

Bohuslav Martinů měl za hlubokého socialismu nálepku umělce s nesprávnou orientací – člověka žijícího na Západě a komponujícího si podle svého. Intenzita poválečného odmítání jeho hudby táborem stalinistů sice do sedmdesátých let už hodně vybledla, ale co s jeho odkazem přesně dělat, co pustit do oběhu a co raději odfiltrovávat, ideologům stoprocentně jasné nebylo. Ostatně, i transport mumifikovaného těla z hrobu na pozemku dirigenta Paula Sachera na poličský hřbitov měl politické a dokonce ekonomické souvislosti. A spontaneitu přijetí velkého rodáka – který se kvůli rozdělení světa na komunistický a nekomunistický už nemohl za života vrátit domů – překrývala propaganda.

Když se v druhé polovině sedmdesátých let objevily v prodejnách Supraphonu charakteristické černobílé, respektive černostříbrné obaly prvních LP se symfoniemi Bohuslava Martinů, byla to událost. Čekali jsme nedočkavě na další titul, objevovali jsme opojné zvukové kouzlo skladeb, které do té doby nebyly nijak snadno dostupné a které ani nebyly příliš častou součástí koncertů. Václav Neumann – ať už byl iniciátorem kompletu přímo on sám, nebo ať šlo o širší dramaturgické a třeba i kulturně-politické záměry – svými kreacemi do našeho prožívání a do našich hudebních zkušeností vstoupil v letech 1977 až 1979 silnými a podnětnými nárazy. V symfoniích zatím obecně jen postupně osvojovaného autora přinesl s filharmoniky přesvědčivě usazený pohled na neslýchanou velkolepost přelévajících se harmonií, na mix prostých melodií a synkop, na dráždivou rozkročenost mezi neoimpresionistickými barvami a neoklasickými obrysy.

Pokud paměť neklame, nejprve vyšla Druhá a Šestá symfonie, potom společně v dvojdeskovém albu Třetí, Čtvrtá a Pátá a nakonec po odmlce První spolu s Invencemi. Natáčení první várky se uskutečnilo v Rudolfinu v letech 1976 a 1977, dvojalbum vznikalo 1977 a 1978 a v roce 1979 vyšla První symfonie, natočená však už roku 1976. Analogové, zvukově vynikající snímky během let získaly řadu zahraničních ocenění. Grand Prix National du Disque de l’Académie du Disque Francais byla jen jednou z mnoha.

Těžko odhadovat, jak silně působila novost této hudby, která se v Evropě zdaleka nehrála tolik jako už dnes, a jak silně, či o kolik ještě silněji působila interpretační přesvědčivost vynikajícího orchestru a jeho tehdy ještě ne šedesátiletého šéfa. Podceňovat fluidum, které do hudby obecně – a zde s velkou silou – pronikalo z Václava Neumanna, není záhodno. Dnes si to vše můžeme zpřítomnit na zdigitalizovaných discích. A vzpomínat na obracení elpíčka, na přenosku, s drobným praskáním kopírující drážku černé desky, a na zázrak mohutného zvuku orchestru zaplňujícího byt.

Symfonie Bohuslava Martinů pokrývají americké roky skladatele, konec války i léta bezprostředně po ní. Z odstupu se jimi zařadil mezi nejvýznamnější symfoniky dvacátého století, ale to on tehdy nevěděl. A nijak se do tohoto žánru nehrnul. Svou první symfonii napsal až jako dvaapadesátiletý. Prý si nepřipadal na „tak závažný úkol“ dostatečně připraven – a k opravdovému symfonismu tohoto ražení se dopracoval jen o pár let dřív, v Juliettě. Ale v roce 1942, rok poté, co za dramatických okolností jako skutečný uprchlík připlul s manželkou z Lisabonu do New Yorku, dostal od Sergeje Kusevického, dirigentského šéfa v Bostonu, zakázku na napsání symfonie…

První symfonie nezaměnitelně a nezapomenutelně začíná opalizující plochou, v níž se akord h moll pomalým pohybem vzhůru proměňuje v akord H dur. I v dalších větách jsou nádherná místa, podmanivý je hudební příběh v pomalé větě, přesvědčivé je finále. Její premiéra v listopadu 1942 v podání Kusevického a Boston Symphony Orchestra byla jedním z největších triumfů Bohuslava Martinů v Americe. Druhá symfonie, komornější, melodičtější, jednodušší, klidnější, pozitivnější, často se zastavující u menších ansámblů, je protipólem symfonické tryzny Památník Lidicím. Měla premiéru na podzim 1943 v programu Clevelandského orchestru ve státě Ohio pod vedením Ericha Leinsdorfa. Třetí symfonie, neklidně pulsující, závažná a dramatická, jen třívětá, se nedá splést s jinou od Martinů, její vstupní třítónový motivek se zaryje do paměti jednou provždy, její Largo a pak i citace výrazného motivu z Dvořákova Requiem také. Nebyla objednána, skladatel ji napsal jako dar Bostonskému symfonickému orchestru – a ten ji s Kusevickým skutečně v roce 1944 premiéroval.

Čtvrtá symfonie, v převažujícím durovém modu, vznikala v době blížícího se konce války a vyznívá v závěru optimisticky, téměř jako filmová hudba. Poprvé zazněla od Filadelfského orchestru v listopadu 1945 za řízení Eugena Ormandyho. O rok později ji nastudoval v Praze Rafael Kubelík s Českou filharmonií. Stala se a dodnes je ze všech symfonií Martinů tou nejpřístupnější, nejoblíbenější a patrně i nejhranější. Kubelík pak v roce 1947 premiéroval Pátou, věnovanou filharmonii. Dílo vyznívá spíše vážněji, uspořádaně, ale zároveň fantazijněji, celkově nově; je zajímavě instrumentováno, stojí ovšem dodnes ve stínu ostatních. Symfonické fantazie – nazývané Symfonie č. 6 – vznikly až v polovině 50. let, opět pro Bostonské symfoniky, které už tehdy vedl Charles Munch. To už je jiná hudba než v případě pěti dosavadních symfonií, a také hodně, ale hodně jiná hudba, než jakou psali ve stejné době poměrně agresivně vystupující avantgardisté: hudba proměnlivá, s uvolněnou formou, opravdu fantazijní, skoro strašidelná, v instrumentaci nádherně neoimpresionistická, přesto pocitově ukotvená; v pastorální epizodě ve třetí větě odzbrojujícím způsobem prostá, na jiných místech ale mocná – a v každém okamžiku hluboce krásná. A skrytě hodně privátní, prostřednictvím citátu z Julietty, proto tak naléhavá a opravdová. Kruh newyorských kritiků označil Symfonické fantazie za nejlepší symfonické dílo provedené v New Yorku v roce 1955. Každé poučené a prožité provedení takový dojem potvrzuje. I Neumannova nahrávka.

Václav Neumann, v mládí violista a zakládající člen Smetanova kvarteta, se během dvou desetiletí v čele České filharmonie – v 70. a 80. letech – vyprofiloval v dirigenta velkých ploch, velkých koncepcí, velkého nadhledu a velké noblesy. Po Ančerlově skvělé, občas ale o něco věcnější éře znamenalo jeho dlouhodobé působení návrat k hlubším, citově niternějším výkladům hudby. Byl oblíben u hráčů i u publika, působil klidně a neuspěchaně a hudba pod jeho rukama, ať už šlo o Smetanu, Dvořáka a Janáčka, nebo o Mahlera, měla vznešenost i lyriku, patos emocí a krásu souzvuků. Pro symfonie Bohuslava Martinů vytvořil interpretační normu.

Ti, co je dirigovali a dirigují s Českou filharmonií až po něm, zvláště soustavně to byl Jiří Bělohlávek, přinesli i své akcenty, ve Čtvrté symfonii víc vehemence, v Šesté víc zápasivosti, v jiných idyličnost i temná místa nebo výraznější určitost. Ideál se určitě, i pod vlivem proměny světa, postupně nějak proměňuje, čehož si všimneme až z delšího odstupu. Hudba je elastická. Ale něco u symfonismu Bohuslava Martinů stejně zůstává – zvláštní napětí mezi neoklasickou určitostí a témbrovou proměnlivostí, dialog mezi lidovostí a vysokým uměním, tradicí a novostí… a pocitové rozkročení mezi českostí a světovostí. A s tím, jak symfonie znovu a znovu posloucháme, dostávají punc něčeho důvěrně známého. Dlouhohrající desky Václava Neumanna na sklonku sedmdesátých let zprostředkovávaly díky jeho zralému nadhledu tuto kvalitu už také, kořenila ji však současně ještě překvapivá a vzrušující novost té hudby – nezapomeňme, že jí tehdy bylo něco přes třicet a v případě Symfonických fantazií jen něco málo přes dvacet let.

Foto: Supraphon, Česká filharmonie, Petr Veber