„Sawallisch na snímku, který je k dispozici na LP deskách i na CD, neomylně vystihuje mužný smutek.“

„Spolu s nahrávkou Stabat mater jde v diskografii ČF o jedinečnou, trvalou, jen těžko překonatelnou klasickou hodnotu.“

„Dílo nikoli pro liturgii, ale pro soustředěný poslech.“

Dušičky, Památka všech věrných zemřelých… Druhý listopad je v liturgickém kalendáři římskokatolické církve dnem modliteb za zesnulé. Mše za zemřelé, která k této tradici patří, začíná slovy Odpočinutí věčné dejž jim, Pane… Requiem aeternam dona eis, Domine. Díky mimořádně dramatickému zhudebnění části pojednávající o posledním soudu vstoupilo do dějin Requiem od Giuseppe Verdiho, přirovnávané často k jeho operám. Dvořákovo Dies irae si s tím Verdiho nezadá. Ale Requiem českého mistra jako celek přece jen k opeře nikdo nepřirovnává. Je niternější. I v referenční pražské nahrávce Wolfganga Sawallische.

Mnichovský rodák, jehož život se uzavřel v roce 2013 ve věku nedožitých devadesáti let, byl kdysi vůbec nejmladším dirigentským hostem Berlínských filharmoniků a také nejmladším dirigentem na wagnerovském operním festivalu v Bayreuthu. Působil v Hamburku a od roku 1971 po dvě desetiletí jako hudební ředitel Bavorské státní opery v Mnichově, do osmdesáti byl potom hudebním ředitelem Filadelfského orchestru v USA, s nímž v roce 2000 ještě hostoval na Pražském jaru. Zůstával také profesionálním pianistou, který doprovázel řadu operních pěvců a mezi mnoha instrumentalisty několikrát také houslistu Josefa Suka. Opakovaně v druhé polovině minulého století hostoval u České filharmonie. V roce 1986 byl teprve druhým zahraničním dirigentem, jemuž pořadatelé festivalu Pražské jaro svěřili úvodní koncert se Smetanovou Mou vlastí.

V tomto světle má logiku, že Wolfgang Sawallisch v roce 1984 v Rudolfinu natočil s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem Dvořákovo Requiem. Spolu s nahrávkou Dvořákovy kantáty Stabat mater jde v diskografii českého prvního orchestru o jedinečnou, trvalou, jen těžko překonatelnou klasickou hodnotu. Sóla zpívají nezaměnitelně lyrická Gabriela Beňačková, impozantní Brigitte Fassbaender, lahodně znějící Thomas Moser a kultivovaný Jan-Hendrik Rootering. Dvořákovo Requiem je nicméně hlavně sborovou kompozicí – a Pražský filharmonický sbor byl i tehdy, jako je v současnosti, skvělým špičkovým evropským tělesem s krásným kompaktním a měkkým zvukem a velkými dynamickými možnostmi. Není divu, že jím byl Wolfgang Sawallisch nadšen a zval ho i k některým svým zahraničním projektům, včetně operních.

Dvořákovo Requiem, dílo dramatické a zároveň ve své podstatě především kontemplativní, vzniklo na objednávku festivalu v Birminghamu. Wolfgang Sawallisch na pražském snímku, který je k dispozici na černých LP deskách i na CD, neomylně vystihuje mužný smutek, který není tragikou. Ve skladbě pomyšlení na smrt nevzbuzuje hrůzu, spíš smutek nad nutností rozloučení s nejbližšími, s přírodou, s uměním. Není v ní slyšet okázalý patos ani jiné extrémy. Jde o reflexi obecně znepokojivých otázek lidského bytí, žalu a útěchy, smyslu života… Při poslechu si můžeme vybavovat obavy ze smrti a bolest z odchodu blízkých, ale rovněž naději. Pro upřímně věřícího křesťana, a takovým Dvořák byl, znamená smrt – jakkoli je to těžké popsat slovy nebo vykreslit konkrétními představami – začátek nového, věčného života…

Pořadatelé si přáli mši a britští přátelé Dvořákovi navrhovali, aby to byla mše za zemřelé – tedy rekviem. Skladatelova zbožnost se v tomto případě sešla s podněty ze světských kruhů velmi vhodně a přesně, aniž by inspiraci podnítila něčí smrt. Requiem se oproti Sabat mater obejde bez uzavřených sborových či sólových čísel. A jeho nepřeslechnutelným stavebním prvkem je výrazný čtyřtónový motiv; ten, který se později dostal jako významově charakteristický citát například do Symfonie Asrael Josefa Suka nebo do Třetí symfonie a pak znovu i do Symfonických fantazií Bohuslava Martinů… Vzniklo dílo nejvyšší závažnosti, které je pokornou zpovědí o vztahu k Bohu a reflexí základních otázek ptajících se po smyslu lidského bytí, dílo nikoli pro liturgii, ale pro soustředěný poslech.

Hudba Antonína Dvořáka se v Británii objevovala na programech od konce sedmdesátých let, brzy poté, co ji začali hrát v Německu. Na počátku jeho mezinárodního renomé stály i v Londýně Slovanské tance, ale záhy se dostalo také na další kompozice: na komorní a postupně i na symfonická díla. V roce 1882 anglická metropole slyšela Šestou symfonii a byl to skladatelův první tamní triumf. A o rok později si publikum definitivně získal po britské premiéře své Stabat mater. Následovala desítka Dvořákových cest do Anglie, při nichž opakovaně zněla – i za jeho řízení – Stabat mater, vedle Šesté postupně také Sedmá a Osmá symfonie a z vokálně-instrumentálních děl Svatební košile a Svatá Ludmila… Premiéra Requiem se uskutečnila v října 1891 v Birminghamu, o rok později v Praze a v roce 1900 triumfálně ve Vídni, kde do té doby byli posluchači vůči Dvořákovi dost nevstřícní… V prosinci 2011 Dvořákovo Requiem provázelo státní pohřeb Václava Havla.

Nejvýznamnější nahrávku Dvořákova Requiem před tou Sawallischovou pořídil v roce 1959 pro Supraphon Karel Ančerl, sólisty jsou na ní Maria Stader, Sieglinde Wagner, Ernst Haefliger a Kim Borg, hraje Česká filharmonie a zpívá Pražský filharmonický sbor. Po Sawallischovi jich následovalo několik. V roce 1988 Zdeněk Košler se Slovenskou filharmonií a jejím sborem točili pro Brilliant Classics, sólisty byli Magdalena Hajóssyová, Věra Soukupová, Jozef Kundlák a Peter Mikuláš. Roku 1999 Zdeněk Mácal pro Delos s New Jersey Symphony Orchestra a Westminster Symphonic Choir, sólisty jsou Oksana Krovystka, Wendy Hoffman, John Aler a Gustáv Beláček. V roce 2009 byli pro label RCO Live s Marissem Jansonsem na pódiu Krassimira Stoyanova, Mihoko Fujimura, Klaus Florian Vogt a Thomas Quasthoff, Royal Concertgebouw Orchestra a Wiener Singverein. Ve stejném roce natáčel Neeme Jarvi. Sóla zpívají Lisa Milne, Karen Cargill, Peter Auty a Peter Rose, dále účinkuje London Philharmonic Orchestra a jeho sbor. Na Moravě vznikla v roce 2010 nahrávka Petra Fialy po firmu Arco Diva: účinkují Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor Brno, Simona Houda Šaturová, Jana Sýkorová, Tomáš Černý a Peter Mikuláš. A v roce 2014 Philippe Herreweghe pro PentaTone přizval Ilse Eerens, Bernardu Fink, Maximiliana Schmitta a Nathana Berga, hraje Královská vlámská filharmonie, zpívá Collegium Vocale Gent.

V roce 2017 společnost Decca natáčela na Dvořákově Praze koncert České filharmonie, Pražského filharmonického sboru a Jakuba Hrůši, při němž zaznělo Requiem za přispění sólistů Ailyn Pérez, Christianne Stotijn, Michaela Spyrese a Jana Martiníka. I tehdy bylo mimořádně zřetelné, že skladba jednoznačně přesahuje chrámové prostředí směrem ke vznešenosti koncertního sálu, respektive rámce víry, věrouky a zbožnosti směrem k obecné sdělnosti, k ryze uměleckým dojmům. Vyvolává respekt k věčnosti, která nás přesahuje.

Wolfgang Sawallisch proslul především jako interpret Richarda Strausse, Antona Brucknera, Johannesa Brahmse a vídeňských klasiků. Supraphon před časem rovněž vydal jeho pražské nahrávky Mozartových a Beethovenových symfonií, také Janáčkovu Glagolskou mši a Polní mši od Martinů a Pražské nokturno Petra Ebena. Když posloucháme Dvořákovo Requiem z první poloviny osmdesátých let, jednoduché, čisté, nekomplikované a transparentní, přitom oduševnělé a dostatečně vroucné, uvědomujeme si, že Wolfgang Sawallisch zcela jasně proslul i jako interpret Antonína Dvořáka. Byl skutečně jedním z prvních, díky nimž nakonec padl mýtus, že cizinec nemůže porozumět české hudbě tak jako domácí dirigent.

Foto: Supraphon, Česká filharmonie, Sawallisch-Stiftung