„Konzul je dodnes považovaný za Menottiho mistrovský opus, za který získal Pulitzerovu cenu za hudbu a cenu New York Drama Critic’s Circle Award.“

„Zhruba hodinová jednoaktovka Amahl and the Night Visitors měla takový úspěch, že se stala pravidelnou součástí vánočního programu televize NBC.“

„Alastair Willis řídí početný soubor se zjevnou znalostí Menottiho kompozičního stylu i smyslem pro budování dynamické a zvukové vyrovnanosti vokálně instrumentálního díla.“

Vánoční příběh se odráží v řadě hudebních děl, menších i větších. Jedním z nich je i jednoaktovka Amahl a noční návštěvníci, která byla z anglického originálu přeložena do italštiny, němčiny, francouzštiny i polštiny a ve světě je už od roku 1951, kdy měla premiéru, nesmírně populární. V České republice však zatím na svůj debut čeká. Kouzelný příběh o chromém chlapci, kterého navštíví tři králové putující do Betléma, zvěčnil nahrávkou Alastair Willis s Nashville Symphony Chorus, Chicago Symphony Chorus, Nashville Symphony Orchestra a sólisty Ike Hawkersmithem, Kirsten Gunlogson, Toddem Thomasem, Bartem LeFanem a Kevinem Shortem.

Jeden se ani nenaděje a už jsou tady zase Vánoce. Existují lidé, kteří to poznají na základě pouhého pohledu do kalendáře, jiným to dojde až ve chvíli, kdy zjistí, že je u nich v obývacím pokoji kvůli ozdobenému stromku na podstavci najednou mnohem méně místa, než jsou zvyklí. Já osobně patřím k těm šťastlivcům, kterým o blízkosti Vánoc řekne vždycky někdo z redakce Klasiky Plus pomocí věty: „Zase bychom potřebovali článek o nějaké nahrávce opery s vánoční tematikou.“ V minulých letech jsem se s podobnými úkoly vypořádal tím nejjednodušším možným způsobem – vybral jsem své oblíbené nahrávky Pucciniho Bohémy a Massenetova Werthera, připomněl jejich dějový přesah do Vánoc a bylo hotovo. Tentokrát mě sice žádný operní hit srovnatelný s těmi předchozími nenapadl, ale naštěstí pomohla náhoda. Po celý letošní rok jsem totiž pracoval na publicistickém projektu, v němž jsem cíleně vyhledával zapomenuté či méně známé operní rarity, a mezi nimi jsem narazil i na opery s vánoční tématikou. Než připomenu nahrávku jedné, která rozhodně není operou zapomenutou, ale u nás pohříchu dosud neobjevenou, neuškodí možná připomenout si fenomén „vánoční opera“ jako takový.

Na rozdíl od Velikonoc a s nimi spojeného Kristova zmrtvýchvstání, před nímž měli skladatelé vždy náležitý respekt a věnovali se mu především v duchovních dílech, představoval půvabný příběh o Mesiášově narození téma, které bylo možné oslavit i formou tak světskou, jakou je opera. Nejstarší díla žánru „vánoční opery“ pocházejí už z raného sedmnáctého století, takže vlastně provázely hudební divadlo téměř od samotné doby vzniku operní formy.

Za pozornost tak stojí Il gran natale di Christo salvator nostro (Slavné narození Krista, Spasitele našeho) skladatele Giovanniho Battisty da Gagliano, poprvé uvedené 25. prosince 1622 ve Florencii. Příběh uvádí prolog, zpívaný Luciferem (!), a zázrak v Betlémě zde sledují a komentují postavy tří pasáčků, archandělů Gabriela a Rafaela a představitelů Lidskosti, Smrti, Hříchu, Zoufalství a Naděje. Další podobně laděná díla poté zkomponovali a do konce osmnáctého století uvedli například Carlo Francesco Cesarini, Quirino Colombani, Giovanni Battista Costanzi, Charles Dibdin nebo Johann Baptist Schenk. Zhruba od poloviny devatenáctého století obohatily biblickou tematiku i novodobé motivy spojené s Vánocemi, takže se na jevištích začaly objevovat i takové tituly, jakými byly Reberova komická opera na Scribeho libreto Vánoční noc (1848), Čajkovského Střevíčky (1876) podle jedné z Gogolových povídek, Štědrý večer (1895) Rimského-Korsakova, Rebikovův Vánoční strom (1903) a mnoho dalších. První známou vánoční operou, napsanou pro rozhlas, jsou Vánoce Wernera Egka z roku 1929.

Českým příspěvkem k tématu byly Křičkovy České jesličky uvedené poprvé v dnešní Státní opeře 15. ledna 1949 (pamětníci si možná vzpomenou, že zatím naposledy se na jevišti toto dílo objevilo před deseti lety v Opavě). Další světové opery svázané s duchem Vánoc mají vesměs spojitost s rozmachem televize – zakladatelskému dílu „vánoční televizní opery“ se ostatně budeme věnovat v tomto textu zejména. Než se tak stane, připomeňme ještě alespoň Cikkerova Mr. Scrooge podle Dickensovy „Vánoční koledy“ z roku 1963 nebo Helebrandovy Jesličky svatého Františka z roku 1996. Zatím posledním příspěvkem k opravdu bohaté nabídce vánočních oper, který se mi podařilo dohledat, je The House Without a Christmas Tree (Dům bez stromečku) amerického skladatele Rickyho Iana Gordona na libreto Royce Vavreka, který měl svou premiéru 30. listopadu 2017 v Houston Grand Opera.

Mezi všemi těmito díly je ovšem jedno tak specifické, že ho směle můžeme označit za jednu z nejpopulárnějších vánočních oper všech dob. Její autor se jmenoval Gian Carlo Menotti (1911–2007) a byl rodákem z malé italské obce poblíž jezera Lago Maggiore v blízkosti švýcarských hranic. Jako šesté z osmi dětí obchodníků s kávou, Alfonse a Ines Menottiových, sice malý Gian Carlo na růžích ustláno rozhodně neměl, nicméně už v sedmi letech projevil talent ke komponování písní, a v jedenácti dokonce napsal na vlastní libreto svou první operu.

V roce 1923 vstoupil talentovaný mladík na konzervatoř v Miláně, brzy však přišel o otce a matka ho ve snaze ekonomicky si polepšit vzala s sebou přes oceán do Kolumbie. Po strastiplném putování oběma americkými kontinenty se Ines Menotti vrátila zpět domů, zatímco její zarputilý syn se roku 1928 zapsal na filadelfský Curtis Institute of Music a následně byl přijat ke studiu skladby u Rosaria Scalera. Zde potkal spolužáky Leonarda Bernsteina a Samuela Barbera, přičemž druhý jmenovaný ho měl posléze doprovázet životem jako spolupracovník i partner (společně napsali i libreto k Barberově opeře Vanessa z roku 1958).

Ještě jako student složil Menotti svou první důležitou operu Amélie jde na ples na vlastní text v italštině. Po dvou dalších podobných pokusech už komponoval všechna svá další díla na anglická libreta. Nápaditý melodik, který se otevřeně hlásil k Pucciniho skladatelskému odkazu, se výrazně zapsal do historie americké hudby roku 1946, kdy měla na Broadwayi premiéru jeho komorní opera Medium. Dvě stě dvanáct představení rozhodně nebyl v operním žánru zanedbatelný úspěch, a proto na něj roku 1950 navázal celovečerním dílem Konzul, které je dodnes považované za jeho mistrovský opus. Menotti za něj získal Pulitzerovu cenu za hudbu a cenu New York Drama Critic’s Circle Award. Dramatický příběh, odehrávající se v nejmenovaném evropském totalitním státě, měl být dokonce zrealizován ve filmové podobě společností Metro-Goldwyn-Mayer. K tomu sice nakonec nedošlo, ale za to si skladatel už v roce 1955 spravil náladu další Pulitzerovou cenou, jíž tentokrát obdržel za operu Svatá z Bleecker Street.

V roce 1958 založil Menotti v italském Spoletu Festival dei due mondi (Festival dvou světů), který si vzal za cíl přiblížit operní a symfonickou hudbu nejširší veřejnosti a dát co nejvíce příležitostí mladým umělcům. Festival je dodnes prestižní a oblíbenou každoroční akcí, a roku 1977 dokonce vznikla jeho americká „franšíza“: Spoleto Festival USA v Charlestonu v Jižní Karolíně. Obdobný festival spatřil světlo světa také v roce 1986 i v Melbourne v Austrálii, ale roku 1988 se Menotti (jinak ředitel všech zmíněných festivalů) rozhodl instituci opustit. Výsledkem jeho zakladatelské práce je nicméně stále fungující Melbourne International Arts Festival.

Plodný skladatel oper, baletů a instrumentálních skladeb (klavírní koncert F-dur z roku 1945 věnoval českému klavíristovi Rudolfu Firkušnému) nakonec zemřel v požehnaném věku devadesáti pěti let v Monaku, kde v posledních letech života usídlil.

Ale abychom nezapomněli na ty Vánoce… V roce 1939 si rozhlasová stanice NBC objednala od Gian Carla Menottiho operu pro použití v rámci rozhlasového vysílání. Elegantní komedie Služebná a zloděj, zkomponovaná na skladatelův vlastní anglický text, měla značný posluchačský ohlas, takže když se v roce 1951 rozhodla táž společnost zainvestovat do nové opery, šlo už vlastně o jakousi sázku na jistotu. Tím „novým“ byla ovšem forma – nejednalo se už totiž o operu rozhlasovou, ale televizní, a to dokonce první americkou televizní operu vůbec. Vzhledem k faktu, že dílo mělo být vysíláno 24. prosince, rozhodl se Menotti napsat operu rovnou s vánoční tématikou. A výsledek? Zhruba hodinová jednoaktovka Amahl and the Night Visitors (Amahl a noční návštěvnici) měla takový úspěch, že se stala pravidelnou součástí vánočního programu televize NBC a v divadelní podobě se brzy usídlila na amerických profesionálních i amatérských scénách. Za scénickou premiéru Amahla je považováno provedení 21. února 1952 na Indiana University School of Music v Bloomingtonu.

Opera záhy pronikla i do Evropy: nejprve se pod názvem Amahl e i visitori notturni hrála roku 1953 ve Florenci, o rok později v Benátkách a Římě. V Německu se postaral o překlad Amahl und die nächtlichen Besucher známý Kurt Honolka (autor dodnes často hraného překladu Smetanovy Prodané nevěsty), ve Francii zdomácněla verze Amahl et les visiteurs de la nuit a v Polsku Amahl i nocni goście. Jen na ten český překlad stále marně čekáme…

A je to rozhodně škoda, protože melodické komorní dílo pro chlapecký soprán, mezzosoprán, tenor, baryton, dva basy, sbor, tanečníky a malý orchestr (eventuálně dva klavíry) by si své příznivce určitě našlo i u nás. Děj je stejně jednoduchý jako dojemný: Amahl, chromý chlapec, sedí na zápraží chudého domku a hraje na svou píšťalu. Pak se přibelhá o berličce dovnitř a vypráví matce o tom, jaká je krásná noc a jak velká hvězda září přímo nad jejich domem. Ale matka mu nevěří a posílá ho spát. K chatrči však nocí dorazí tři králové v doprovodu pážete, což hocha probudí a nabídne vzácným hostům místo k odpočinku. Melichar, Kašpar i Baltazar se představují a matka posílá Amahla svolat ostatní pastýře, aby přinesli návštěvníkům pohoštění. Pastýři přicházejí, předávají králům své dary a poté pro pobavení hostí tančí. Když pak všichni usnou, matka zůstává vzhůru a fascinovaně pozoruje zlato, které mají tři „noční návštěvnici“ sebou. Páže ji však přistihne při krádeži a vzburcuje všechny ostatní. Král Melichar matce říká, aby si zlato nechala: dítě, ke kterému jdou, přece zlato nepotřebuje, protože postaví své království na lásce. Zahanbená matka ovšem zlato vrací a říká, že na takového krále celý život čekala a ráda by mu sama nějaký dar poslala. Amahl dostane nápad: jeho jediným majetkem je berla, kterou si sám vyřezal, a právě tu zázračnému dítěti pošle! Když ji odevzdává králům, najednou si povšimne, že dokáže udělat pár kroků bez ní – a že dokonce chodí a běhá. Uzdravený Amahl prosí, aby mohl jít s králi poklonit se děťátku, což mu dojatá matka dovoluje.

Jak už bylo řečeno, opera je proveditelná nejen na profesionální bázi, ale běžně se jí věnují i školní nebo církevní amatérské soubory. Mám za to, že tam, kde u nás dokážou s úspěchem nastudovat „Rybovku“, poradili by si určitě i s „Amahlem“. Pro začátek doporučuji najít si na YouTube některé z mnoha nastudování (včetně toho slavného pro NBC z roku 1951 s Menottiho vlastním úvodem pro děti), dostupná je ale i řada nahrávek na CD, nejsnáze pak asi záznam společnosti Naxos z roku 2006.

Právě tato nahrávka má navíc mnohá plus, kvůli nimž stojí za to si ji opatřit. Kromě tradičně vstřícné ceny (která v případě Naxosu už dávno neznamená nižší uměleckou kvalitu) a výborně zpracovaného bookletu s vysokou informační hodnotou (nechybí libreto, informace o účinkujících ani fundované průvodní slovo z pera publicisty Richarda Whitehouse) je to samozřejmě především umělecká stránka nastudování, díky níž je možné toto CD považovat za v daném případě referenční. Zkušený dirigent Alastair Willis řídí Nashville Symphony Chorus, Chicago Symphony Chorus a Nashville Symphony Orchestra se zjevnou znalostí Menottiho kompozičního stylu i smyslem pro budování dynamické a zvukové vyrovnanosti – v tomto případě značně početně obsazeného – vokálně instrumentálního díla. Nahrávka má štěstí i na pěvecké sólisty: chlapecký soprán Ike Hawkersmith jako Amahl působí pěvecky velmi uvolněně a dává svému vokálnímu projevu i sympaticky dramatický náboj, dobře vybraní jsou také Kirsten Gunlogson (Amahlova matka), Dean Anthony (Kašpar), Todd Thomas (Melichar) a Bart LeFan (páže). Patrně nejznámějším jménem je tu, i u nás známý, respektovaný představitel Gershwinova Porgyho, basbarytonista Kevin Short v roli Baltazara. Zhruba padesátiminutovou operu doplňuje na CD ještě Menottiho sborová kompozice z roku 1987 My Christmas, na níž už zmíněné sboristy a orchestrální hráče z Nashvillu vede dirigent George Mabry.

Setkáme se někdy s malým Amahlem a třemi králi na cestě do Betléma v České republice i jinde, než jen na hudebních nosičích? K letošním Vánocům už nám jevištní či alespoň koncertní podobu určitě nikdo nenadělí, ale kdo ví – třeba se tímto či mými dalšími články o Menottiho nevšední opeře nechá někdo inspirovat a operní hrdinové Kašpar, Melichar a Baltazar se ve vlasti České mše vánoční rozezpívají už příští rok…

Foto:  Wikimedia, BBC, NBC, Archiv S. Barbera, Opera Lausanne