„Mezi přídavky nechybí nejznámější valčík Na krásném modrém Dunaji a Radeckého pochod.“

„V historii koncertů na Nový rok je překvapivé to, že Vídeňští filharmonikové hledali cestu k hudbě rodiny Straussů dlouhá desetiletí.“

„V roce 2020 se poprvé ujímá taktovky krajan a žák Marisse Jansonse – Andris Nelsons, rovněž rodák z Rigy.“

Polední hodiny prvního lednového dne patří v rakouské metropoli ve Zlatém sále Hudebního spolku, v síni Wiener Musikverein, od čtyřicátých let dvacátého století každým rokem Vídeňským filharmonikům. Tradice určují program, atmosféru, výzdobu a velmi silně i způsob interpretace. Hudba Straussů a dalších autorů patřících neoddělitelně k hudební Vídni se hraje s lehkostí a trochou ležérnosti, přesně a muzikálně, s nakažlivým espritem, neodolatelně. Při řízení Novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků už se vystřídaly bezmála dvě desítky dirigentů, většina se vracela a vrací. Mariss Jansons (1943-2019) tak vystoupil třikrát. Mezi nahrávkami hodnými pozoru připomínáme záznamem z roku 2006 právě jeho první „Neujahrskonzert“.

Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků je bezesporu fenomenální událostí nejen pro rakouskou metropoli na Dunaji, Rakouský rozhlas a televizi ORF, ale bez nadsázky pro celý svět. Média, ať už rozhlas, či televize, přibližují v přímém přenosu báječnou atmosféru ve Zlatém sále budovy Hudebního spolku, Musikvereinu, s akusticky dokonalou architekturou, do nesčetných zemí světa. Televizní přenos jde do více než 90 států. Budovu postavil dánsko-rakouský architekt Theophil von Hansen v novorenesančním řeckém slohu a veden intuicí, bez možností pozdějších vědeckých poznatků z oboru akustiky, stvořil koncertní sál, který patří mezi nejlepší na světě.

Dnes je už slavnostní koncert samozřejmou programovou událostí novoročního dopoledne. Ale i tato grandiózní, třpytivě vyzdobená událost završená květinami ze San Rema a samozřejmě korunovaná skvělým hudebním výkonem filharmoniků, letos s lotyšským dirigentem Andrisem Nelsonsem v čele, má svou poutavou historii. K jejím stínům, které neodvolatelně patří k životu, přibyl odchod jednoho z necelé dvacítky dosavadních dirigentů Novoročních koncertů: 30. listopadu 2019 zemřel v Sankt Petěrburgu lotyšský dirigent, plným jménem Mariss Ivars Georgs Jansons, narozený v Rize 14. ledna 1943. Ve Zlatém sále Musikvereinu dirigoval poprvé roku 2006. Když přijel o šest let později podruhé, prohlásil: „Doufám, že tento koncert nebude horší než ten první.“

V rozhovoru pro tisk na téma význam setkání s hudbou Straussů mluvil tehdy o pozitivní energii, kterou tato hudba podněcuje a kterou by měl prostřednictvím Novoročního koncertu získat celý svět. Tento rozhovor vyšel pod případným titulkem „Pozitivní energie pro zeměkouli“, kterou Jansons nepochybně vydával i sám ze sebe, neboť k obavám recenzentů patřily i poznámky o přílišném pracovním vypětí dirigenta. Když v necelých 73 letech přijel do Vídně dirigovat Novoroční koncert potřetí, měl za sebou dva infarkty. Jeden ho postihl v Oslo už roku 1996 a podruhé musel nuceně odpočívat v roce 2010. Mariss i v tomto neblahém ohledu šel ve šlépějích své otce, dirigenta Arvidse Jansonse, který zemřel při dirigování.

Jansons studoval u Jevgenije Mravinského v Leningradě, Herberta von Karajana v Salcburku a Hanse Swarowského ve Vídni. V roce 1971 získal cenu na mezinárodní soutěži Herberta von Karajana v Berlíně. Svou kariéru zahájil u Leningradských filharmoniků, působil u Filharmonie Oslo, Londýnské filharmonie, Pittsburského symfonického orchestru, stal se nástupcem Riccarda Chaillyho u Orchestru Concertgebouw Amsterdam a převzal vedení Bavorského symfonického orchestru po Lorinu Maazelovi. Své koncerty ve Vídni obohatil několika premiérovanými skladbami – jednak dánského „Strausse“, Hanse Christiana Lumbyeho (ten ovšem na přirovnání reagoval poznámkou, že Strauss je vídeňský Lumbye), dále Petra Iljiče Čajkovského nebo i Johanna Strausse syna.

To patří k tradicím Novoročních koncertů ve Zlatém sále. Program koncertů je vždy prezentován jako část oficiální, poté následují přídavky. A právě mezi nimi je nejznámější valčík Strausse syna, Na krásném modrém Dunaji op. 314, a nejznámější pochod Strausse otce, Radeckého pochod op. 228. Ale i ten je někdy vynechán. Naposledy v roce 2005, kdy se kvůli tragédii způsobené tsunami dirigent Lorin Maazel omluvil za vynechání pochodu. Mimochodem, toho roku Česká televize přenos Novoročního koncertu vynechala, a tak stanice Český rozhlas Vltava získala mimořádný příliv posluchačů. V historii koncertů na Nový rok je možná, nejen pro širokou veřejnost, překvapivé to, že Vídeňští filharmonikové hledali cestu k hudbě rodiny Straussů, nesmrtelnému klenotu vídeňského biedermeieru, dlouhá desetiletí. A to v době, kdy valčíkovému světu kraloval Johann Strauss syn. Orchestr založil komponista a dirigent Otto Nicolai v roce 1842, Johann Strauss syn vystoupil na veřejnost poprvé roku 1844 a uložení posledního stavebního kamene budovy Musikvereinu posvětil osobně císař Franz Josef 5. ledna 1870. Den nato se konal první koncert. A první koncert Vídeňských filharmoniků s Johannem Straussem synem, který řídil svůj valčík Vídeňská krev op. 354 s houslemi v rukou, se v Musikvereinu konal 22. dubna 1873.

Ale ani přátelské kontakty se Straussem a uznání a úcta, která přicházela valčíkovému králi z řad renomovaných komponistů včetně Liszta a Johannesa Brahmse, častého hosta ve Straussově domě, nepřiměly filharmoniky, jejichž konání bylo založeno na klasice, k pravidelné programové spolupráci se skladatelem taneční a operetní hudby. Bylo tomu tehdy asi tak jako o sto let později s angažováním žen v orchestru, kdy byla tradice prolomena až koncem devadesátých let 20. století. Poslední Straussovo vystoupení, jak známo osudové, se konalo s filharmoniky v květnu roku 1899 ve Dvorní opeře, kde Johann Strauss syn dirigoval svou operetu Netopýr. Při představení se nachladil a zanedlouho zemřel na zápal plic. Byl to až Arthur Nikisch, dirigent světové pověsti, kdo přesvědčil orchestr o „bezúhonnosti“ Straussových valčíků, které dirigoval při odhalení Straussova „zlatého“ pomníku v Městském sadě. To bylo roku 1921 a v roce 1925 přišel dirigent Vídeňských filharmoniků Felix von Weingartner s koncertem, kde byly na programu vesměs Straussovy skladby.

Ale pořád jsme novoročním koncertů vzdáleni. Jejich předobrazem byly až koncerty zaníceného straussiana Clemense Krausse, který Straussovu hudbu uváděl na salcburských festivalech v letech 1929 až 1933. O devět let později ji provedl v předvečer Nového roku jako silvestrovský koncert, jehož výtěžek byl předán národně-socialistické kampani pro válečné účely hitlerovské branné moci. Z podnětu orchestru doložil badatel Fritz Trümpi, že tento počin se konal v režii Josepha Goebbelse.

První Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků se hrál 1. ledna válečného roku 1941. Clemense Krausse stihl po válce zákaz dirigování, na dva roky ho zastoupil Josef Krips, ale poté Krauss pokračoval až do roku 1954, kdy náhle zemřel. Orchestr tehdy již přijal straussovské koncerty za své, ostatně podstatně rozšiřovaly posluchačskou obec a přinášely zisk, nicméně nestaly se součástí běžného repertoáru. Bylo tedy žádoucí zvolit nového dirigenta a jedním z adeptů na dirigenta abonentní řady straussovských koncertů byl sám potomek rodu valčíkových komponistů Eduard Strauss II., vnuk. Z konkurenčního boje vyšel ovšem jako vítěz koncertní mistr Vídeňských filharmoniků Willi Boskovsky. Ten táhl straussovský dvoukolák po pěkných 25 let a s ním odešla tradiční starovídeňská interpretační praxe, obohacená ovšem o prováděcí specifikum velkého orchestru. Ta už byla samozřejmě na hony vzdálená originálnímu zvuku původního pětadvacetičlenného Vídeňského orchestru Johanna Strausse.

Boskovského vystřídal Lorin Maazel, který pokračoval v praxi dirigenta voleného na delší dobu. Řídil novoroční koncerty nejprve šest let po sobě do roku 1986, poté několikrát s odstupem let a celkem jedenáctkrát. Od roku 1987 přistoupil orchestr k nové strategii – ke každoroční změně na postu dirigenta – a prvním zvoleným byl Herbert von Karajan. Dodnes, včetně roku 2020, je na seznamu osmnáct jmen, která se mnohdy po čase opakují. Orchestr většinou volí dirigenty, se kterými dlouhodobě spolupracuje v běžném koncertním plánu. Zmíněný Lorin Maazel řídil 28 abonentních koncertů, Zubin Mehta, který ve Vídni studoval a v orchestru se setkal se žáky svých kolegů ze studií, vedl 29 abonentních koncertů a Claudio Abbado, kromě dvou novoročních koncertů, dirigoval dokonce 41 abonentních koncertů Vídeňských filharmoniků. Herbert von Karajan spolupracoval s orchestrem v letech 1946 až 1985 na jedenácti abonentních koncertech a Lotyš Mariss Jansons vystoupil ve Vídni na Nový rok třikrát.

V roce 2020 se poprvé ujímá taktovky v čele Vídeňských filharmoniků jeho krajan a žák Andris Nelsons, rovněž rodák z Rigy, ročník 1978. Pochází z hudební rodiny a dirigování studoval u Alexandra Titova v Sankt Petěrburgu a Marisse Jansonse. Zúčastnil se mistrovských kursů, které vedli Neeme Järvi, Roberto Carnevale a Jorma Panula. Kariéru zahájil jako dirigent Lotyšské státní opery, působil u německé Severozápadní filharmonie v Herfordu, hostoval u řady renomovaných orchestrů jako jsou Filharmonie BBC Manchester, Symfonický orchestr města Birmingham, Berlínští a Vídeňští filharmonikové, Philharmonia Orchestra. V současnosti je hudebním ředitelem Bostonského symfonického orchestru a Orchestru Gewandhausu Lipsko. Pro svůj Novoroční koncert s Vídeňskými filharmoniky nastudoval tři premiéry dvou autorů – vídeňského kapelníka Carla Michael Ziehrera a Josefa Strausse. A samozřejmě uvede i kvapík seveřana Hanse Christiana Lumbyeho.

————–

Program:

Carl Michael Ziehrer

• Předehra k operetě Tuláci./Ouvertüre zu „Die Landstreicher“/

Josef Strauss                   

• Pozdravy lásky, Valčík op. 56 /Liebesgrüße/
• Lichtensteinův pochod op. 36 /Liechtenstein-Marsch/

Johann Strauss, syn                

• Slavnost květin. Polka op. 111 /Blumenfest-Polka/
• Kde kvetou citroníky, Valčík op. 364 /Wo die Citronen blüh’n/

Eduard Strauss                         

• Bum a bác. Rychlá polka op. 135. /Knall und Fall/

                            Přestávka

Franz von Suppé                       

• Předehra k operetě Lehká kavalerie /Ouvertüre zu „Leichte Kavallerie“/

Josef Strauss                         

• Kupido. Francouzská polka, op. 81 /Cupido/

Johann Strauss, syn               

• Objímám vás milióny. Valčík op. 443 /Seid umschlungen, Millionen/

Eduard Strauss                       

• Ledový květ. Polka mazur, op. 55 /Eisblume/ (Arr. W. Dörner)

Josef Hellmesberger, syn         

• Gavota /Gavotte/

Hans Christian Lumbye           

• Poštovní kvapík, op. 16/2 / Postillon-Galopp/ (Arr. W. Dörner)

Ludwig van Beethoven             

• 12 kontratanců, WoO 14. Výběr /Zwölf Contretänze/

Johann Strauss, syn                 

• Těšte se ze života. Valčík op. 340 /Freuet euch des Lebens/
• Třič-trač. Rychlá polka, op. 214 /Tritsch-Tratsch/

Josef Strauss                           

• Dynamidy. Valčík o p. 137 /Dynamiden/

Foto: Archiv Musikverein Wien, Martin Kubik, Wikipedia