„Chceme si ho pamatovat jako interpreta s perlivou tichou technikou a úžasným úhozem, jemně hrajícího Chopina a Debussyho. Nebyl by to však úplný obrázek jeho umění.“

„Skvělé snímky, skutečné archivní skvosty, které výrazně obohacují dosavadní známou diskografii legendárního klavíristy.“

„Asi největším překvapením je na této nahrávce Prokofjevův Koncert Des dur.“

Není dobré si umělce škatulkovat. Ti velcí ostatně umějí vždy znovu překvapit. Patří k nim také Ivan Moravec, jehož nedožité devadesáté narozeniny si dnes připomínáme. Živé nahrávky tří klavírních koncertů, objevené v rozhlasovém archivu a vydané poprvé na hudebním nosiči, ho ukazují jinak, než jen jako jemného lyrika. Griega, Ravela a zejména Prokofjeva hrál docela razantně. 

Ivana Moravce, jehož život se uzavřel v pětaosmdesáti letech v roce 2015, si pamatujeme či chceme pamatovat jako interpreta s perlivou tichou technikou a úžasným úhozem, jemně hrajícího Chopina a Debussyho. Nebyl by to však úplný obrázek jeho umění. Přinejmenším v mladších letech byl evidentně z přetlaku umělecké potence velmi přirozeně schopen i hry pro jeho nejtypičtější profil jakoby až překvapivě energické. Album uvedené Supraphonem na trh v roce 2018 přináší do té doby nevydané snímky Československého rozhlasu. Z archivů se vynořil snímek z Pražského jara v roce 1967, a to Prokofjevův Klavírní koncert Des dur – mimochodem jeden z posledních snímků Karla Ančerla s Českou filharmonií před jeho odchodem do Toronta. Další položka desky je z Pražského jara v roce 1974, kdy hrál Moravec s Českou filharmonií a Jurijem Simonovem Ravelův Klavírní koncert G dur.

Editoři alba k nim přidali ještě Griegův Klavírní koncert a moll natočený rovněž „live“ ve Smetanově síni, ale v prosinci v roce 1984; Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK tehdy řídil Miklós Erdélyi. Moravcův vrstevník byl ve své době předním maďarským dirigentem. Vedl Státní operu v Budapešti, hostoval zejména u Symfonického orchestru Nizozemského rozhlasu a u Yomiuri Nippon Symphony Orchestra v Tokiu.   

O vydání tří starších nahrávek svého učitele, které na nosičích dosud nebyly k dispozici, se zasloužil pianista Jan Bartoš, který si dal za cíl pečovat o odkaz tohoto mezinárodně vysoce uznávaného českého klavíristy. Připravil objevné CD. Prokofjeva tedy mikrofony zachytily, když bylo Moravcovi sedmatřicet, Ravela, když mu bylo čtyřiačtyřicet, a Griega v roce, kdy se dožil čtyřiapadesáti.

Album přináší potěšení z poslechu neznámých – a skvělých! – snímků, skutečných archivních skvostů, které výrazně obohacují dosavadní známou diskografii legendárního klavíristy. V průvodním textu k CD se píše, že Moravec byl levák a že možná právě z toho vyplývá výjimečná intenzita basových tónů, které si u něj lze všimnou. Je nutno souhlasit.

Ravela v rychlých větách hraje Moravec elektrizujícím způsobem a v efektním tempu, ale nikoli na vnější efekt. A ve výsledku také ne pouze jakoby neoklasicky, ale s jakousi větší zásadností a závažností. U Griega si při poslechu můžeme všimnout poměrně robustní romantiky tam, kde si to skladatel evidentně přál, v kontrastu se snovou lyrikou, která k hudbě norského skladatele také patří, ale ne všude. Asi největším překvapením je na této nahrávce Prokofjevův Koncert Des dur. Moravec tady hraje hudbu, kterou si s ním tak úplně nejtypičtěji nespojujeme – pamatujeme ho především jako interpreta Chopina a Debussyho, Mozarta a Brahmse. A teď ho náhle slyšíme v úporně naléhavých akordech, v komplikované husté, expresivní a docela novátorské sazbě. Je to mimořádně zajímavé. Orchestry ho doprovázejí přesně, nahrávky mají atmosféru a jedinečnost záznamu živé produkce. Jen zvuk je v případě té nejstarší monofonní a tedy o něco horší…

Ivan Moravec se řadil podle svědectví vrstevníků a kolegů na pódiu k těm sólistům, kteří vyžadovali před přípravou na koncert osobní setkání s dirigentem. Všechno měl domyšleno do posledního detailu a nebylo prý lehké docílit s orchestrem stavu, aby mu vše vyhovovalo. Byl proslulý tím, že si sám dolaďoval nástroje, na které hrál, a že dokonce jemně upravoval jejich mechaniku. Měl pověst perfekcionisty a skutečně jím byl. Panuje shoda, že patřil k velkým, ba největším umělcům dvacátého století, dostávalo se mu uznání po Evropě i v Americe.

Vedle Rudolfa Firkušného patřil k nejvýznamnějším představitelům českého klavírního umění 20. století. Studoval na Pražské konzervatoři, Hudební fakultě AMU a na mistrovských kurzech u Artura Benedettiho Michelangeliho. V Londýně debutoval sólovým recitálem ve Wigmore Hall a Prokofjevovým 1. klavírním koncertem s Philharmonia Orchestra a dirigentem Gunnarem Staernem v Royal Festival Hall. Na základě úspěchu koncertů byl v roce 1962 pozván k natočení prvních desek pro americkou společnost Connoisseur Society.

V Praze Moravec debutoval s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem a v roce 1964 ho dirigent George Szell a Cleveland Orchestra pozvali ke koncertům v Clevelandu, Hartfordu a v newyorské Carnegie Hall. Od té doby vystupoval v USA pravidelně na recitálech a s významnými orchestry. Opakovaně koncertoval také v Japonsku a v Austrálii. Byl hostem mnoha prestižních evropských a amerických festivalů, na Pražském jaru vystoupil celkem jednadvacetkrát. Jeho umění je zachyceno na mnoha nahrávkách pořízených pro Connoisseur Society, Supraphon, Nonesuch, Dorian, Vox a Hänssler Classic. Řada z nich byla oceněna mezinárodní kritikou a nominována na cenu Grammy. Výběr z těchto snímků zařadila společnost Philips do antologie Velcí pianisté 20. století.

Nepřehlédnutelný je Moravcův pedagogický odkaz. Působil v letech 1969 až 2014 jako profesor na Hudební fakultě AMU v Praze; mezi jeho nejvýraznější žáky patří Jaroslava Pěchočová a Jan Bartoš. Mladým se věnoval také na mistrovských kurzech a byl opakovaně zván do porot světových interpretačních soutěží.

Supraphon letos na podzim připomněl 90. výročí Moravcova narození vydáním dosud nejrozsáhlejší kolekce nahrávek. Pod názvem Portrait jsou na 11 CD soustředěny nejvýznamnější unikátní snímky pořízené mezi léty 1962-2000 pro Supraphon a americké nahrávací společnosti. Jsou mezi nimi i opravdové unikáty. Přiložené DVD představuje klavíristu prostřednictvím hodinového dokumentu a dosud nevydaných nahrávek z archivu ČT. Pro tuto edici vyhledal Jan Bartoš co nejpůvodnější zdroje. Pečlivě byl ošetřen zvuk, v mnoha případech jde o přepis původních analogových pásů a pár snímků bylo dokonce nutné přepsat z gramofonové desky. Kolekce zahrnuje kompletní Moravcův repertoár z Beethovena, Schumanna, Debussyho, sólového Francka, Janáčka či z Chopinových Mazurek.  

Foto: Nadace B. Martinů, Martin Kubica, Supraphon, Alena Rysová, archiv I. Moravce