„Válečná léta poslala surrealisticky snový Juliettin svět na dlouho do zapomnění.“

„Třiaosmdesátiletý Mackerras si s hudbou Bohuslava Martinů skvěle rozuměl.“

„David Radok: Na Fragmentech se mi líbí úžasná koncentrace postav a děje na tak malé časové ploše.“

Víte, jaká referenční nahrávka se hodnotí nejsnáze? Přece taková, která nemá žádnou konkurenci… U příležitosti dnešních nekulatých narozenin skladatele Bohuslava Martinů (8. prosince 1890, Polička – 28. srpna 1959 Liestal, Švýcarsko) se hodí na jednu takovou vzpomenout, a to tím spíše, že právě k ní se jedno krásně kulaté jubileum váže.

11. prosince 2008 se stalo publikum v beznadějně vyprodané Dvořákově síni pražského Rudolfina svědkem výjimečné události. Ve světové premiéře tam zaznělo dílo Bohuslava Martinů považované dlouho za ztracené (a dokonce nehledané ani samotným skladatelem). Jak se to mohlo v případě kompozice slavného a stále ještě relativně novodobého autora vlastně stát? Docela snadno: Tři fragmenty z opery Juliette, o kterých je řeč, spatřily světlo světa krátce po úspěšné premiéře Julietty v Národním divadle v Praze 16. března 1938 a měly posloužit snazší propagaci díla ve světě. Trojice scén v překladu do francouzštiny byla určena pro vysílání v pařížském rozhlase, nicméně rok 1939, kdy se mělo plánované natáčení uskutečnit, zjevně nebyl pro projekty tohoto typu právě příznivý. Následující válečná léta poslala surrealisticky snový Juliettin svět na dlouho do zapomnění, takže k dalšímu nastudování opery (v německém Wiesbadenu) došlo až roku 1959, jen krátce před autorovou smrtí. K Fragmentům, tedy řekněme k jakési “malé Juliettě”, se už však Martinů po válce znovu nevrátil a nepovažoval ani za nutné snažit se o jejich oficiální vydání. Autograf partitury se tak znovu objevil více méně šťastnou náhodou až v roce 2007 v archivu agentury DILIA, takže pak už bylo jen otázkou času, kdy se Nadaci Bohuslava Martinů, která se o skladatelův hudební odkaz dlouhodobě stará, podaří připravit provozovací materiály k živému nastudování.

A co tedy v předvánočně naladěném Rudolfinu před deseti lety posluchači vyslechli? Po první polovině koncertu České filharmonie, v níž legendární znalec a popularizátor české hudby Sir Charles Mackerras řídil symfonické básně Antonína Dvořáka Vodník a Polednice, zazněly konečně zhruba čtyricetiminutové “Tři fragmenty z Julietty”. Koncertní úprava dvou scén z druhého jednání (Scéna v lese a Scéna vzpomínek) a finále opery na text Georgese Neveuxe sice neohromila výrazně novým pohledem na skladatelovu operu, ale dokázala přesvědčit, že zvukově kouzelnou atmosféru díla lze zprostředkovat i v takto zhuštěné formě. Uvedené provedení bylo spojené s téměř neustávajícím údivem nad nápaditou přehlídkou efektů čistě hudebních (úžasně barevná orchestrace, ale i zpěv s doprovodem klavíru či akordeonu) i téměř divadelních (zpívalo se za scénou i z varhanní empory).

Třiaosmdesátiletý Mackerras, pro nějž byla tato výjimečná událost velmi důstojným rozloučením s jeho oblíbeným orchestrem, si s hudbou Bohuslava Martinů skvěle rozuměl a na výsledku to bylo rozhodně znát. Obsazení, které se podařilo při projekt sehnat, je dodnes dechberoucí: mezzosopranistka Magdalena Kožená byla pěvecky jistou, vizuálně atraktivní a skutečně “snovou” Juliettou a zkušený australský tenorista Steve Davislim naopak velmi extrovertním Michelem. O další role se na vynikající úrovni podělili basbarytonista Frédéric Goncalves, altistka Michele Lagrange a basista Nicolas Testé (známý dnes i jako manžel sopranistky Diany Damrau, kterou často doprovází na koncertech).

Dnes už možná jen těžko pochopíme, jak radostnou událostí se stala zpráva, že záznam koncertu pořídil a brzy vydá Supraphon; bojkot přenosů a nahrávání ze strany hráčů České filharmonie byl tehdy aktuální kauzou a její konec se zdál být v nedohlednu… V roce 2009 Fragmenty každopádně na CD skutečně vyšly (doplněné o suitu z opery Julietta v aranžmá Zbyňka Vostřáka) a dodnes jsou nejen jedinou dostupnou nahrávkou zmíněného díla, ale i skvělou ukázkou kvalit uvedených sólistů, orchestru a velkého dirigenta, jemuž byl v okamžiku pořízení nahrávky dán už jen rok a půl života…

Závěrem se ještě sluší dodat, že v příštím roce čeká Tři fragmenty z Julietty další zajímavá premiéra, a to scénická. V kombinaci s Poulenckovým Lidským hlasem a v režii Davida Radoka je nejprve v březnu chystá opera ve švédském Göteborgu a v červnu pod taktovkou Marka Ivanoviće i Národní divadlo v Brně. “Na Fragmentech se mi líbí ta úžasná koncentrace postav a děje na tak malé časové ploše,” řekl KlasicePlus David Radok. “Líbí se mi dávat dohromady krátké opery, které zdánlivě nemají nic společného, a hledat, co je spojuje. Po zkušenostech s Očekáváním a Modrovousivým hradem a s Třemi smrtelnými hříchy a Giannim Schicchim mě zaujala zkombinovat tuto krátkou Juliettu právě s Lidským hlasem. V obou případech se jedná o souboj iluzí s realitou: Julietta bojuje se ztrátou paměti, Poulenckova hrdinka zase touží vrátit čas zpátky…” O tom, jak bude tato pozoruhodná režisérova vize fungovat, se budeme moci přesvědčit už za několik měsíců, ale pokud mohu doporučit, navrhuji připravit se na ni předem poslechem zmíněné krásné supraphonské nahrávky.

Foto: Supraphon, martinu.cz