„Janáčkovi se podařilo neomylně dotknout pravdivosti.“

„Jenůfa Gabriely Beňačkové ze všech ostatních vystupuje.“

„Dokázala vyjádřit a korunovat silné emoce a skutečně podmanit.“

„Brněnský snímek z roku 1979 zůstává tím referenčním.“

„Slovenská sopranistka, nezapomenutelná interpretka postav české opery.“

Jedna z nejmocnějších oper, hudební divadlo, které dojímá, zdrcuje, pohlcuje, povznáší. Jenůfa Leoše Janáčka má tuhle sílu, schopnost zasáhnout srdce, neobvykle velkou a přímočarou. A když se potká a protne mimořádné obdarování interpreta s jedinečným naladěním a nastavením posluchačovy mysli, může vzniknout zážitek na celý život. Devadesáté výročí úmrtí skladatele je dobrým důvodem si připomenout legendární nahrávku.

Intenzita Janáčkovy dramatické hudby je univerzální. Podařilo se mu v příběhu Gabriely Preissové vyhmátnout a podpořit reálné a ryzí city i vášně, vystihnout povahy, dotknout se neomylně pravdivosti. Publikum po celém světě na to velmi dobře slyší a reaguje podle toho – Janáček rezonuje. Janáčkovu Její pastorkyňu lze poslouchat z několika kompletních nahrávek, další dojmy si každý ukládá do paměti z představení, která viděl. Skládá se mu z toho bezděky jedinečný obraz o uměleckém díle, které sám prožívá, obraz jen jeho, osobní, nesdělitelný. Nefigurují v něm nutně konkrétní inscenace, konkrétní dirigenti, režiséři. Jde o ztotožnění s poselstvím příběhu, s hudební mluvou, s účinkem opery. Přesto z tohoto pocitu mohou vystoupit jednotlivosti. Interpretační umění, lidské vyzařování. Nejspíš cosi neuchopitelného.

Jenůfa Gabriely Beňačkové v nahrávce z roku 1979 pro pisatele tohoto svědectví takto ze všech ostatních vystupuje. V jejím hlase byla tehdy přítomna lyrika, mladistvost, ženskost, uvěřitelnost, zároveň jakási dojemnost a nostalgie, která se s psychologií postavy a současně s posluchačovým nastavením velmi silně protíná. Ostatně, nejen v postavě Jenůfy, ale z podobných důvodů i na dalších nahrávkách – v případě Rusalky, Mařenky či Zuzany Vojířové a dalších. Čistými, volnými a jímavě znějícími vysokými tóny i celkovým zabarvením a vedením hlasu dokázala vyjádřit a korunovat silné emoce a skutečně podmanit. Platí to i o Dvořákově Stabat mater a o dalších záznamech koncertních děl, na nichž se podílela, a platí to i o dramatické Libuši, pro ni oborově hraniční, ale přesto právě díky emocemi prozářenému hlasu nádherné, kterou zazpívala při znovuotevření Národního divadla v roce 1983 a která je také na deskách k dispozici.

Janáčkovu Její pastorkyňu natočil s orchestrem a sborem brněnské opery František Jílek. Na nahrávce je přítomna nespoutaná folklorní dravost slovácké scény v prvním dějství, Jenůfčina zranitelná upřímnost a něha v modlitbě i sugestivní osudovost Kostelniččina kalkulu v druhém dějství, brutální proměna svatební scény v drama i závěrečná katarze. Vilém Přibyl je tu poctivým Lacou, Vladimír Krejčík furiantským Števou, Naděžda Kniplová mrazivě odtažitou Kostelničkou. Celek funguje, je strhující.

Od té doby jsme slyšeli jako stěží překonatelnou přísnou a pevnou Kostelničku Evu Urbanovou, zažili jsme nádherně upřímně lidského Jaroslava Březinu jako Lacu po boku Pavly Vykopalové, máme k dispozici Jenůfu, jak ji hlasem ne nepodobným Gabriele Beňačkové nazpívala Karita Mattila, obdivujeme neopakovatelně energický dramatismus janáčkovských nahrávek dirigenta Charlese Mackerrase… Slyšeli a viděli jsme operu už i v původní brněnské verzi, janáčkovsky strohou, typičtější, bez pozdějších, už hluboce zažitých úprav a retuší spojených s opožděnou pražskou premiérou. Existují samozřejmě i záznamy starší než zde zmiňované, na nichž jsou zachyceny předchozí generace pražských i brněnských pěvců i s jejich dobovou dikcí a v dobou daném stupni prožití a zažití Janáčkovy hudby jako především expresivní; existují i nahrávky blízké Janáčkově době – díky tomu, že se s ním jejich protagonisté znali, možná dokonce  autentičtější. Brněnský snímek z roku 1979 nicméně zůstává z mnoha důvodů tím referenčním. Ne jenom proto, že je technicky dokonalejší, ne proto, že se stal rovněž základem vizuálního ztvárnění, ne proto, že zachycuje Kovařovicem upravený, konvenčněji instrumentovaný a spolehlivěji působící závěr. Především proto, že Jenůfu zpívá slovenská sopranistka, která se stala v druhé polovině dvacátého století největší a rozhodně nezapomenutelnou interpretkou hlavních postav české opery.