„Je krásným řízením osudu, že se ve stejném večeru autorsky sešel Martinů právě se Stravinským. Vždyť to byla právě jeho hudba, co ho tak silně oslovilo, že se vydal novým směrem.“
„Martinů si prý Toccatu e due canzoni představoval jako dílo ´lehké, hravé, velmi prosté´, ale zjistil, že se vyvíjí zcela po svém.“
„Paul Sacher, neúnavný propagátor hudby 20. století, objednal pro svůj Basilejský komorní orchestr více než dvě stovky děl od mnoha slavných skladatelů.“
Dirigent a filantrop Paul Sacher je osobností, které vděčil za mnohé Bohuslav Martinů. Avšak nejen on. V roce 1926, kdy mu bylo dvacet, založil Sacher Basilejský komorní orchestr, který pak po šest desetiletí vedl i financoval a pro který objednával u vůdčích skladatelských osobností současnosti nová díla. Tři z nich, od Stravinského, Honeggera a Martinů, se sešla v programu premiérového večera připomínajícího dvacáté jubileum tělesa. Stalo se tak 21. ledna před čtyřiasedmdesáti lety.
„Mozartova Mše c moll se podle všeho měla stát skutečně velkým, monumentálním slavnostním dílem, v chrámové hudbě označovaným „missa solemnis.“
„Vezme-li se v úvahu, jaký významný mezník představuje Mše c moll v Mozartově skladatelském vývoji, pak v tomto smyslu, i přes její nedokončenost a určitou stylovou nesourodost, jí označení „Velká mše“ náleží plným právem.“
„Prozatím asi k nejodvážnějším (a současně i do jisté míry velmi kontroverzním) náleží rekonstrukce „plně dokončené“ verze díla z pera muzikologa Roberta D. Levina. Prvně zazněla v lednu 2005 v nastudování Helmutha Rillinga.“
Od jedné z nejstarších nahrávek z roku 1955 až po ty nedávné, včetně mnoha historicky poučených s dobovými nástroji, je diskografie Mozartovy Mše c moll mimořádně rozsáhlá. Stejně nepřehledná jako nesčetné pokusy dílo dokomponovat či rekonstruovat. Autorem nedokončenou skladbu popisuje Libor Dřevikovský podrobně z hlediska stylu i okolností. Z nahrávek nevybírá jen jednu, rozhodnutí nechává na uměleckých preferencích posluchače. Z mnoha obalů existujících desek nicméně přece jen jeden zvolil nakonec jako důležitý - ten s nahrávkou Helmutha Rillinga.
„Dvořák? A proč ne.“
„Ukázalo se, že velkou pozornost artikulaci lze úspěšně přenést i k novější hudbě a že jí to nemůže ublížit.“
„Soubory, které sice nemají stoprocentně stálé obsazení, ale které přesto stojí na opačném pólu od produkcí ´kdo-má-čas´.“
Specialisté na starou hudbu většinou, dříve či později, začnou pokukovat i po hudbě novější. Nemusí se to nijak vylučovat, nemusí to ani znamenat ztrátu toho původního zájmu. K rozšiřování svého pole působnosti přistoupili Nikolaus Harnoncourt, Christopher Hogwood, Roger Norrington, Paul McCreesh i John Eliot Gardiner, jmenováno jen namátkou. Na výlet do budoucnosti se od barokního repertoáru vydal rovněž Václav Luks.
„Ani holokaust, ani socialismus její osobnost ničím neobohatily.“
„Hrála vše od virginalistů přes Scarlattiho a Bacha po Martinů a současníky.“
„Často citovala maminku: založit dobrý život je stejné, jako dělat citronovou polévku.“
Panoval mezi nimi ohromný vzájemný obdiv a úcta, říká předseda správní rady Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové, ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o životní a hudební orientaci a dlouholetém manželství interpretky a skladatele, o rodinném zázemí obou, o přístupu ke hře na cembalo i o vyzařování osobnosti. Přibližuje také, jak byla „Zuzanka“ pozorná k přátelům. Život profesorky Růžičkové se uzavřel přesně před rokem – 27. září 2017. V lednu toho roku předtím oslavila devadesátiny.
