„Tak dlouho se váhalo, až nebyl výkon Marie Podvalové zachycen.“

„Libuše se po urgencích poprvé na nosičích objevila až v roce 1965.“

„Libuše Naděždy Kniplové je více heroina než líbezná, milující a laskavá panovnice.“

Brněnské Národní divadlo dnes a v neděli dává poprvé na repertoár novou Smetanovu Libuši. Nastudovalo ji i Národní divadlo v Praze, kde má nová inscenace premiéru 14. září. Dobrý důvod připomenout si první kompletní nahrávku opery, která vyšla na deskách v roce 1965. Zachycuje v titulní roli Naděždu Kniplovou.

Vydavatelská firma Supraphon, jejíž archiv je nejdokonalejším dokumentem zlaté éry české opery, se v padesátých letech minulého století dopustila fatální chyby! Šlo vlastně o dvě opomenutí, přičemž to jedno bylo obzvláště závažné. Zatímco natočila na reprezentační interpretační úrovni kompletní nahrávky základních děl, z nepochopitelných důvodů se zapomnělo na Jakobína a na Libuši.

První opera z této dvojice se dočkala alespoň Voglovy nahrávky vybraných scén. Komplet z té doby si můžeme poslechnout pouze díky rozhlasu, který Jakobína natočil v podobném obsazení v nastudování Františka Dyka – samozřejmě pro své vlastní vysílání. Dnes tuto nahrávku poprvé nabízí prostřednictvím svého elektronického obchodu. Ovšem velmi bolestná je absence kompletní nahrávky Libuše. Tak dlouho se váhalo, až se stalo, že výkon legendární představitelky titulní role Marie Podvalové nebyl v reprezentačním albu na komerční nosiče zachycen. Existuje (dnes už rovněž na komerčních CD) pouze rozhlasová nahrávka mladého Aloise Klímy s Marií Podvalovou z roku 1949. Ta však bohužel nesplňuje technické parametry, které byly už tehdy u Supraphonu díky jeho zvukovým mistrům (zvláště Františku Burdovi), byť v monoverzích (stereofonie nastoupila až koncem 50. let), na velmi vysoké úrovni.

Zároveň si už nemůžeme poslechnout první garnituru sólistů Národního divadla, kteří v tehdejším Krombholcově nastudování excelovali (Miladu Šubrtovou, Martu Krásovou, Václava Bednáře, Zdeňka Otavu a Beno Blachuta). Pouhým svědkem této Krombholcovy divadelní inscenace zůstává v rozhlasovém archivu ukrytý záznam živého provedení v Národním divadle z roku 1955. Tam tehdy ovšem Libuši zpívala skvělá Ludmila Červinková. Vzpomínám, že rozhlas ve svém vysílání v 50. letech tuto strhující nahrávku s Červinkovou zásadně upřednostňoval před oním starším snímkem Klímovým s Podvalovou.

A tak se Libuše po mnoha urgencích ze strany veřejnosti poprvé na komerčních nosičích objevila až v roce 1965 (proto v nadpise slovíčko „konečně“!). Rok předtím ji v Supraphonu natočil dirigent, který o toto dílo pečoval ze všech svých kolegů doposud nejvíce, Jaroslav Krombholc. K dispozici měl obsazení, jež odpovídalo tehdejší situaci v sólistickém ansámblu Národního divadla. Jedná se ovšem o nahrávku z hlediska uměleckého i zvukového výtečnou! Pravda, tehdejší posluchači, mající ve svých představách pevně zakotvený zjev i hlas Marie Podvalové, přijímali Naděždu Kniplovou, jež už v té době zářila ve svých wagnerovských rolích, z českých pak jako Janáčkova Kostelnička, s menšími či většími rozpaky. Nicméně její Libuše – více heroina než líbezná, milující a laskavá panovnice – vstoupila záhy rovněž do historie a je ozdobou této nahrávky.

Pěvce oné někdejší slavné galerie z minulosti zastupuje hlasově i výrazově obdivuhodně disponovaná Milada Šubrtová, pro budoucnost nezapomenutelná Krasava. U hlasu Václava Bednáře, jehož Přemysl se kdysi stal stejně nezaměnitelným jako v roli Libuše Marie Podvalová, nepřeslechneme už patrný posun od někdejší skvělé hebkosti a v případě potřeby mužné síly. Hlasově jej tentokrát předstihuje Radovan Jindřicha Jindráka, kterému by role Přemysla asi náležela více. Ivo Žídek je jako Šťáhlav ve skvělé hlasové formě. Velkým přínosem je zde účast dalších představitelů tehdejší mladší generace. Těm dominuje skvělý Chrudoš Zdeňka Kroupy. Je velikou chybou, že jméno tohoto jedinečného basisty není dnes doceňováno, ba dnešní generace jej zcela zapomíná. Jeho velký hlas, chlapský výraz, který vychází z dokonalého zažití role, přispívá po všech stránkách k interpretační kvalitě této nahrávky. V podobném smyslu se dá hovořit o Lutoborovi Karla Bermana.

Už při prvním vydání na vinylových deskách pro členy někdejšího Gramofonového klubu, uložených ve faktograficky bezkonkurenčním albu, pocítili jeho posluchači zvláštní specifiku Krombholcova smetanovského orchestru. V Libuši mají dirigenti řadu příležitostí sáhnout ve vypjatých slavnostních pasážích k zvukové okázalosti a výrazovému patosu. Krombholc je v tomto směru velmi vkusný a dokonale cítí zpěvnou a snadno přehlédnutelnou sazbu, jejímž hlavním nositelem je smyčcový ansámbl, podporovaný dechovými nástroji s výrazným (opět však racionálně promyšleným) bicím aparátem. Žestě jsou svými samostatnými vstupy zvláště na scéně velmi zvýrazněny, s představou, jakou stanoví partitura. Je to velmi příjemné, sice okázalé, ale na pravém místě!

Krombholc v orchestru zdůrazňuje smetanovsky příznačný, působivý tok, někdy ovšem s přehlédnutými „pihami na kráse“ v podobě drobných nepřesných detailů a prohřešků v ladění, což by v dnešní studiové práci asi neprošlo. Přiznám se však, že mi až tak nevadí, neboť jsem při poslechu v zajetí nádherného a v tomto směru bytostně promyšleného hudebního výkladu, s nímž se dnes bohužel nesetkáváme příliš často. A na rozdíl od dnes snadněji dosažitelného záznamu představení se skvělou Evou Urbanovou je tato Krombholcova zcela bez škrtů. V oné podstatně mladší nahrávce totiž chybí několik taktů loučení ve stadické scéně ve 2. dějství, ale především je vážným škrtem zcela degradován jeden z vrcholů celé opery, totiž slavnostní pochod ve 3. dějství, jímž Smetana geniálním způsobem hudebně připravil a „zinscenoval“ setkání Libuše s Přemyslem. Bohužel tyto škrty obsahuje i nová letošní inscenace Libuše v Národním divadle! I v tomto smyslu je tedy Krombholcova nahrávka jedinečná!