„Bylo skvělé, že se na finálovém večeru žádné z uvedených děl neopakovalo.“

„Kento Satsuma je na Janáčkově akademii múzických umění zároveň studentem oboru dirigování.“

„Klavír pod prsty Elišky Tkadlčíkové doslova zpíval.“

V plzeňské Měšťanské besedě proběhlo finále 35. ročníku Smetanovské klavírní soutěže. O ceny s orchestrem Plzeňské filharmonie hráli čtyři účastníci nejvyšší, třetí věkové kategorie do třiceti let. Slyšeli jsme výkony dvou japonských klavíristů, kteří ale studují hru na klavír v České republice a dvou studentů Akademie múzických umění v Praze. U klavíru se 27. března vystřídali Kento Satsuma, Rikako Shinano, Daniel Boura a Eliška Tkadlčíková. Filharmoniky řídila Miriam Němcová.

V úvodu slavnostního večera v Měšťanské besedě vystoupil se svým krátkým proslovem nejprve ředitel Konzervatoře Plzeň Miroslav Brejcha, který připomněl, že po čtyřiceti letech, kdy soutěž probíhala v Hradci Králové, ji již pětadvacet let hostí Plzeň, kde mimochodem Bedřich Smetana také studoval. Při té příležitosti poděkoval Městu Plzeň za významnou finanční podporu, bez které by Konzervatoř nemohla soutěž, která se koná každé dva roky, pořádat. Dalším mluvčím byla členka Rady města Plzně pro oblast kultury a památkové péče Eliška Bartáková, která mj. citovala rčení, že silné hodnoty vytvářejí silnou kulturu. Nakonec se několika větami zmínil o úrovni letošního ročníku soutěže předseda poroty prof. Ivan Klánský, který objasnil, že dosavadní výsledky bodování všech soutěžících, kteří postoupili do finále, jsou velmi vyrovnané a že „jeden bod jednoho porotce“ může rozhodnout o výsledku soutěže… V soutěžních podmínkách je pro třetí kolo třetí věkové kategorie vypsaný soupis „dovolených“ koncertů pro klavír a orchestr, ze kterých si může každý adept vybrat jeden k nastudování. K výběru jsou tři díla Wolfganga Amadea Mozarta, Koncert d moll K. 466, Koncert C dur K. 467 a Koncert A dur K. 488, jeden z pěti koncertů pro klavír Ludwiga van Beethovena, koncert pro klavír a orchestr Edvarda Griega nebo Roberta Schumanna, jeden ze dvou koncertů Fryderyka Chopina nebo Koncert pro klavír a orchestr Es dur Franze Liszta. Tato nabídka k výběru je již dlouhou dobu konstantní a samozřejmě vychází z faktu, že Bedřich Smetana sám žádný klavírní koncert nenapsal, pouze byl jejich interpretem. Co ovšem r. 1857 napsal, je kadence ke klavírnímu koncertu c moll Ludwiga van Beethovena, což dokazuje, že koncert v aktivním věku sám hrával… Daný výběr také vychází z faktu, že jen některá díla lze v krátké době nazkoušet s připraveným orchestrem. Nicméně orchestr Plzeňská filharmonie má na svém repertoáru i jiná koncertantní díla epochy romantismu a dle mého by občasná obměna daného seznamu nebyla ke škodě věci. Nicméně letos bylo skvělé, že se na finálovém večeru žádné z uvedených děl neopakovalo.

Program večera porota dramaturgicky seřadila tak, aby spěl ke svému očekávanému vrcholu na konci klání. Prvním soutěžícím byl Kento Satsuma a představil se jako sólista v Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73, zvaném též „Císařský“. Beethoven jej napsal v r. 1809. Věnoval jej o osmnáct let mladšímu arcivévodovi Rudolfovi, kterého vyučoval hře na klavír. Dílo je pojaté z jeho koncertů nejvíce symfonicky, po introvertním Čtvrtém koncertu G dur následuje dílo přirovnávané k autorově symfonii Es dur Eroica z r. 1803, kterou Beethoven v r. 1809 dirigoval při francouzské okupaci Vídně. Bylo skvělou skutečností, že interpret tohoto koncertu je na Janáčkově akademii múzických umění zároveň studentem oboru dirigování. Z jeho výkonu tedy byl patrný obrovský nadhled nad formou díla i nad zvukovým obrazem, jehož byl součástí. Osobně mne velmi zaujal hned úvod koncertu, kde v sólových výstupech před zazněním hlavního tématu v orchestru hrál velmi kultivovaným tónem a nešel do autorem předepsaných nejvyšších dynamik, ale tyto si šetřil do nástupu reprízy první věty. V průběhu sólistovy hry se občas objevovaly technické kazy, ale tato skutečnost vycházela spíše z jeho poněkud zvláštního posedu u nástroje, kdy hrál spíše v záklonu, levou nohou se opíraje o pedálovou lyru, a u obtížnějších oktávových pasáží mimovolně zvedal ramena. Nicméně brilantní zvuk nástroje, který byl schopen dostat i při tomto posazení z plzeňského Steinwaye, který je spíše temnější barvy zvuku, byl obdivuhodný. A to i vzhledem k Satsumově celkovým tělesným proporcím, jelikož je poměrně subtilním mladým mužem… Orchestr Plzeňské filharmonie řídila zkušená dirigentka Miriam Němcová. První polovinu večera dirigovala bez taktovky. Skvělým způsobem v orchestru vyzněl třeba začátek druhé věty Adagio un poco moto, kdy zazněly v absolutní souhře pizzicata spodních smyčců a téma ve skupině vrchních smyčců. Rovněž začátek třetí věty Ronda, Allegra vyzněl díky pregnantnímu úhozu sólisty velmi zřetelně. V této větě se uchýlil Satsuma k hojnější pedalizaci, ale jeho úhoz způsobil, že hra zůstala srozumitelná.

Jako druhá soutěžící se představila v Koncertu pro klavír a orchestr a moll, op. 16 Edvarda Griega rovněž japonská pianistka studující na Pražské konzervatoři Rikako Shinano. Její výkon v díle, které napsal Grieg r. 1868 jako pětadvacetiletý mladík a které zaujalo i Franze Liszta byl pravděpodobně mírně poznamenán trémou. Sólistka se nesešla s orchestrem na prvním akordu hned po úvodním trylku v tympánu. Celkově její výkon působil poněkud nedočkavě, jako by někam spěchala. Také zvuk nástroje byl zpočátku spíše mlhavý, rozsvítil se plně až na konci expozice první věty. Rikako pak skvěle vystavěla svoji kadenci na samém konci první věty, škoda zde bylo jejího pamětního výpadku, kdy při interpretaci notoricky známého díla posluchač neočekává jiné harmonie než ty od autora. Ve druhé větě orchestr pod vedením Miriam Němcové logicky frázoval, zvuk klavíru byl téměř ideální. Ve třetí větě se blýskl ve svém sóle v části Poco più tranquillo první flétnista orchestru Jakub Klögner. Pianistka zde prokázala svoji neomylnou oktávovou techniku, jen místy byl její zvuk nástroje poněkud nezřetelný.

Jestliže předseda poroty prof. Ivan Klánský avizoval vysokou úroveň všech soutěžících, po první polovině večera jsem osobně tento dojem necítil a vzpomínal třeba na přesvědčivý výkon Pavola Praženici ve stejném díle na minulém ročníku soutěže. (Čtěte ZDE.) 

Obrat k jiným výkonům přinesla druhá polovina klání, kterou zahájil student Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze Daniel Boura. Zatímco jeho výkon o den později na koncertě vítězů ve Smetanově Koncertní etudě Na břehu mořském byl plný nepřesností, tak jeho výkon v Koncertu e moll pro klavír a orchestr, op. 11 Fryderika Chopina byl maximálně poctivý. Jeho hra se vyznačovala vždy srozumitelnou melodickou linkou. Při hře působil velmi klidným dojmem, zatímco dirigentka, která si vzala na pomoc taktovku, byla tím, kdo vnášel do interpretace Chopinovy hudby vzruch. Bourovo legato bylo fantastické. Místy přecházelo až do hry legatissimo. V celé první větě jsem zaslechl jediné nepatrné místo, kde sólista něco „nedohrál“. Z jeho výkonu by bylo možné v podstatě bez větších zásahů vydat zvukový záznam… Mírně mne zarazilo, že si Boura nedopřál více klidu v očekávané druhé větě koncertu při hře všudypřítomných melodických ozdob v pravé ruce. Klid se dostavil až po skvěle procítěně zahrané malé kadenci. S naprostou technickou jistotou interpretoval sólista i třetí větu koncertu Rondo, skvěle artikuloval všechna zaznění témat, pěkně vystihl charakter hudby, nesoucí mnohem více linii polské národní hudby, než nějakou nápaditou či prokomponovanou orchestrální instrumentaci. Mimochodem označení koncertu jako č. 1 je zavádějící, Chopin jej začal komponovat jako druhý po Koncertu f moll, op. 21.

Konečně závěr večera patřil velmi temperamentní, výborně hrající pianistce, studující rovněž na pražské Akademii, Elišce Tkadlčíkové. Představila se jako sólistka v Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 Es dur Franze Liszta. Klavír pod jejími prsty doslova zpíval, oslnila svojí jemnou a hbitou prstovou technikou. Byla schopna se dostat do nejjemnějších pianissim. Dílo, které napsal Liszt jako osmatřicetiletý, již zkušený skladatel interpretovala nesmírně zajímavě. Recitativy ve druhé větě nepostrádaly patřičnou dramatičnost. Mírně mne překvapilo, že v průběhu třetí věty měla potřebu neustále zrychlovat, čímž se dostala místy do nesouhry s orchestrem a též začala hrát mírně nečistě. Nicméně celkový dojem z její interpretace byl nejpřesvědčivější z celého večera. Mimochodem už z její vizáže by se dalo říci, že je lisztovským typem hráčky. Eliška je totiž vysokého vzrůstu a má dlouhé prsty… 

Porota po krátké pauze vyhlásila rozdělení cen mezi kandidáty, které, jak opět zdůraznil předseda poroty, bylo výsledkem součtu a aritmetického průměru všech třech výkonů soutěžících ve všech třech kolech soutěže. Na prvním místě se umístili dva soutěžící, Eliška Tkadlčíková a Kento Satsuma, na druhém místě Daniel Boura, třetí cena nebyla udělena a čestné uznání získala Rikako Shinano. Předseda poroty také vyjádřil přání, aby se všem soutěžícím v jejich dalším konání dařilo a aby se v co největším počtu opět dostavili k dalšímu ročníku soutěže.

Foto: Jan Kantor / Plzeňská filharmonie