„Akustika Gewandhausu mě ohromila.“

„Stejně tak ohromující byla i srozumitelnost Sokolovovy hry.“

„Program a způsob hry mě začínaly podobně vyčerpávat jako na posledním pražském recitálu Andráse Schiffa.“

Ve Velkém sále lipského Gewandhausu hrál v prvomájovou středu Grigorij Sokolov. Nabídl dlouhý a poctivý klavírní koncert, vyznačující se stále dokonale fungujícím fyzickým aparátem, krásou tónu, občas nezvyklými koncepcemi, mimořádnou artikulací a ornamentikou. Program byl ale ubíjející i na umělcovy poměry a v jeho hře tentokrát chybělo určité, obvyklé přítomné napětí.

Ředitel Janáčkovy filharmonie Jan Žemla kdesi řekl, že Grigorij Sokolov je pro něj možná jediným klavíristou, za kterým by cestoval klidně i přes celou Evropu. Pro spoustu z nás Sokolov patří přesně do této kategorie umělců: pokud v sezoně zrovna nehraje v Čechách, tak se za jeho koncerty prostě cestuje. Naštěstí to ale nebývá tak komplikované, neboť pravidelně hrává ve městech, do kterých lze snadno jezdit i „na otočku“. Třeba Lipsko – okolo poledne v Praze nasednete na autobus, na místě si pohodlně stihnete dát něco k jídlu, položit květinu na hrob Johanna Sebastiana Bacha v kostele sv. Tomáše, vyslechnout dlouhý klavírní recitál a někdy později v noci už jste opět v Praze. A ani to nestojí tolik peněz.

Přestože takto jezdívám za koncerty poměrně pravidelně, konkrétně do Lipska jsem vyrazil poprvé a Velký sál Gewandhausu pro mě byl něčím úplně novým a nezvyklým. Je rozlehlý, šedivý, terasovitý, potlesk v něm burácí ze všech stran, okraje balkónů jsou z leštěného kamene, posluchači na nejvýše umístěných sedadlech koukají na umělce už opravdu hodně shůry. Před začátkem koncertu se mi v něm ještě sedělo příjemně, ale jakmile Grigorij Sokolov vstoupil na pódium, uvědomil jsem si, že toto prostředí má i svoji výrazně chladnou a hodnotící stránku, obzvlášť ve vztahu k sólistovi-jednotlivci. Později během koncertu jsem jakousi nemilosrdnost tohoto místa vnímal ještě víc, když posluchači sedící v levém i pravém křídle začali klavíristu fotografovat, mnohdy i s omylem zapnutým bleskem. Jak jsou sedadla uspořádána téměř do kruhu, jak je to celé povýšené… pro člověka zvyklého na Rudolfinum sál může působit jako výběh pro šelmy v zoologické zahradě. Zajímavé je, že z Berlínské filharmonie, velmi podobného typu sálu, jsem takový pocit neměl. Možná díky světlejším barvám a ojedinělé prestiži tamního orchestru, možná proto, že tam jsem zatím byl jenom na koncertě početnějšího nástrojového uskupení, ne na recitálu. 

Akustika Gewandhausu mě však ohromila. Ačkoliv jsem seděl na jednom z nejvyšších míst a na klavíristu koukal jako na malého človíčka v dáli, samotná vzdálenost nijak neumenšovala srozumitelnost klavírního zvuku. Ten zněl přítomně, jako by byl nástroj na dosah ruky. Opravdu slyšíte každý detail, ale zároveň ještě zahalený danou prostorovostí, žádné nahrávací studio. Stejně tak ohromující byla i srozumitelnost Sokolovovy hry. Díla Johanna Sebastiana Bacha, kterým věnoval první polovinu svého koncertu (čtyři Dueta, BWV 802–805 a Partitu c moll, BWV 826), hrál s až ojedinělou artikulací a samozřejmostí v ornamentice, jak jsme u něj koneckonců už zvyklí. V podstatě nevyužíval nejnižších dynamik, ale když chtěl přidat ve zvuku, měl kam. K těmto dílům ve všech ohledech přistupoval pokorně: hrál bez zbytečných gest, mezi Duety a Partitou si nenechal zatleskat a rovnou spustil Sinfonii, kterou hrál rozpínavě, bez průrazného přetečkování. I konec partity vyzněl spíš zkroceně než triumfálně. Působivé je, jaké pohodlí klavírista dokáže najít v rámci takové rytmické ukázněnosti a disciplíny, už od začátku vystoupení. 

Ve druhé polovině se struktura programu začala tříštit. Nejprve zazněly dva cykly Chopinových Mazurek, op. 30 a op. 50. I přes nádherný tón jsem tady se Sokolovovým typicky rovným a velkorysým přístupem převážně bojoval a musel napínat mozkové závity, abych se udržel na vlně jeho koncepce. Například Mazurka Des dur (op. 30) na mě působila „tvrdohlavě“ tím, jak moc se jí nedostávalo pohybu. Mnohem bližší mi je jeho provedení této skladby z roku 1990, které je dostupné na YouTube. Ve dvou případech mi ale těžkopádná provedení náhle dokázala otevřít oči. Konkrétně Mazurku h moll (op. 30) často na koncertech slýchám jako lacinou miniaturu s jedním nebo dvěma fóry, ale pod Sokolovovýma rukama měla váhu, zněla jako nezanedbatelné dílo od prvotřídního skladatele. Podobně jsem vnímal i první mazurku z padesátého opusu, v uších mi zní její výstražné signály v tónině e moll. U druhé mazurky z op. 50 jsem si moc přál, aby mě přesvědčila, ale navzdory velmi výmluvnému tónu jsem postrádal ještě nějakou další formu naléhavosti nebo napětí, kterým by mě klavírista aktivně přetahoval na svoji stranu. Takové pocity jsem ale měl z většiny recitálu. U klavíristy jeho formátu se to obtížně popisuje. Jeho hraní mělo v obrovském množství objektivních parametrů velmi, velmi vysokou úroveň. Jeden slabý článek, byť v mimořádně silném řetězu…

Následovaly Lesní scény, op. 82 Roberta Schumanna a já si vzpomněl na svůj článek o Anně Geniušene, kde jsem tvrdil něco v tom smyslu, že vyhledávám spíše umělce než programy, a pak jsem jako příklad jmenoval právě Sokolova. Během tohoto koncertu bych za tento svůj výrok ruku do ohně asi nedal. Program a způsob hry už mě totiž začínaly podobně vyčerpávat jako na posledním pražském recitálu Andráse Schiffa a většinu skladeb cyklu jsem nezvládal přijímat s hlubším zaujetím. To bych nepředpokládal, protože jsem v minulosti se Sokolovem už slyšel pár fantastických koncertů s podobně neoslnivým programem. Podobně jako u mazurek jsem však i tady ve dvou skladbách vnímal mimořádnou obrazotvornost. Konkrétně ve skladbě Lovec na číhané mě velmi zaujala zdrženlivost počátečního osmitaktí v kombinaci s dynamickým a tempovým vzrušením, které přišlo vzápětí. Na mystickém pojetí části Pták prorokem by možná samo o sobě nebylo nic neobvyklého, ale šlo o první nehmotnou plochu za celý koncert, navíc magicky zahranou.

Přídavků bylo tradičně šest a mezi každým Sokolov přesně dvakrát odešel od klavíru, pokaždé úplně stejně. Jsem si jistý, že spousta klavírních nadšenců by tuto konstantu právem mohla pokládat za cosi, co je „jeho“ a co spoluvytváří jeho pódiovou identitu. Já osobně na jednu stranu rád přijmu každou další možnost slyšet žijící legendu, ale zároveň mi tentokrát z přídavků bylo i mírně nepohodlně. Takto totiž působily jako postup podle předem připraveného scénáře, chyběla mi v nich buď touha, nebo dialog s publikem (či něco podobného). Navíc, přidávat zrovna taková díla… Les Sauvages od Rameaua, tři Chopinovy skladby (Mazurka cis moll, op. 63, Etuda f moll, op. 25, Preludium Des dur), Purcellovu Ciaconna g moll a Bachovo Preludium h moll v úpravě Alexandra Silotiho. Asi nepřekvapí, že po této sérii skladeb se už čas blížil jedenácté hodině večerní.

Grigorij Sokolov je bez diskuze jedním z největších klavíristů současnosti (a také jedním z mých oblíbených), proto se ostatně za jeho recitály jezdí, ale po tomto konkrétním koncertě jsem opouštěl sál spíš unavený než nabitý.

Foto: Zbyněk Pilbauer, ilustrační - NOSPR a MHF Pražské jaro / Petra Hajská, archiv interpreta