Státní opera poprvé ve své historii nastuduje comédie lyrique Jeana-Philippa Rameaua Platée, na prkna Národního divadla se tak po dlouhých patnácti letech vrátí barokní opera, a to pod taktovkou dirigenta Václava Lukse, odborníka na historicky poučenou interpretaci. Pro tuto příležitost se mimořádně spojí hudebníci z jeho Collegia 1704 s orchestrem Státní opery. Premiéry se uskuteční 21. a 23. listopadu.

„Když jsem začal působit v Praze, dostal jsem do rukou úžasný operní dům se třemi scénami, skvělými hudebníky i zpěváky a skvělý operním prostředím. Chyběla mi tu jen jedna věc – barokní opera,“ řekl na úvod tiskového setkání umělecký šéf Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen. Chtěl tak nejen v Národním divadle uvést zpěvohru z pera některého barokního skladatele, ale rovněž rozvíjet orchestr a vzdělávat ho v interpretaci staré hudby. Ke spolupráci tak oslovil Václava Lukse, zakladatele a vedoucího úspěšného barokního ansámblu Collegium 1704 a specialistu na barokní hudbu a její interpretaci. „Pochopitelně má velmi nabitý kalendář, takže jsme si na něj museli pár let počkat,“ dodal Hansen. Jelikož záměrem není pouze uvést barokní operu s hostujícím orchestrem, rozhodli se s Luksem spojit síly – angažovali některé hudebníky Collegia, pod jejichž pedagogickým vedením hudebně nastuduje Rameauovu operu Platée Orchestr Státní opery. To pochopitelně obnáší některé ústupky, například že orchestr bude hrát na moderní nástroje (byť se bude snažit přiblížit historické estetice tónu) a v soudobém vysokém ladění.

Původní verze Platée byla přitom minimálně o půl tónu, ale patrně o celý tón (nebo ještě výrazněji) nižší. To přináší některá omezení především pro pěvce. Dirigent proto angažoval do hlavní role holandského tenoristu Marcela Beekmana, proslulého citlivou interpretací staré hudby. „Role Platée je extrémně těžká, dramatická a vysoko položená. Na světě jsou asi tři tenoristé, kteří mají tuto roli v repertoáru, přičemž pouze Marcel je ochotný ji zpívat ve vysokém ladění,“ podotkl na tiskové konferenci k opeře Václav Luks. Sbor Státní opery naopak zcela nahradí Collegium Vocale 1704, protože u pěvecké techniky se Luksovi zdál přechod na historické styly komplikovanější. Chybět nebudou ani pro francouzskou operu typické baletní scény, ačkoli jich několik bylo vyškrtnuto.

Role Platée je specifická tím, že jde o tranzitivní postavu, kdy ženský part zpívá muž. Pro opačný případ existuje v češtině pojem kalhotková role, pro zmíněný fenomén se však žádné domácí označení nepoužívá, v italštině se říká tenorino, ve francouzštině haut-contre. Mužský hlas nepřechází do falzetu, ale zůstává v hrudním rejstříku, ačkoli zpívá vysoko a má představovat ženskou postavu, zpravidla chůvu nebo jakousi dvorskou vypravěčku. Platée je však specifická tím, že jde o hlavní, alegorickou postavu polobohyně – bahenní víly, která se stane terčem nemístného žertu a nechá si namluvit, že se do ní zamiloval bůh Jupiter. Oproti italské opeře je ale dílo mnohem více prokomponované a tvoří jej spíše jeden oblouk než jednotlivá čísla.

Režijně se inscenace Platée ujme dvojice Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), která se inspirovala okolnostmi premiéry. Platée byla uvedena ve Versailles u příležitosti sňatku syna Ludvíka XV. se španělskou infantkou Marií Terezou, o níž se proslýchá, že prý příliš krásy nepobrala. O tom, zda měla být volba Rameauovy opery záměrně jakýmsi poťouchlým žertem budoucího infantčina tchána, se lze jen dohadovat. Dělá si každopádně legraci nejen z ošklivé „nevěsty“, ale také instituce manželství jako takové. 

Rameauova první verze opery z roku 1745 začínala původně alegorickým prologem o zrození Komedie z vína. „Pokusili jsme se prolog spojit s dalšími jednáními a za tímto účelem nám posloužila právě svatba, která se z prologu přelije přirozeně do dalšího děje,“ uvedl režisér Trpišovský. V inscenaci tak používá se svým režijním kolegou rekvizity ze svatební hostiny a pozdější děj zasadí do pomyslného akvária se žábou. Vychází jak z původní verze, tak z verze hrané v pařížské opeře roku 1749. Na repertoáru se držela více než třicet let, což byl tehdy, s ohledem na hlad po stále nových dílech, nevídaný úspěch.

„Zpíval jsem tuto operu několikrát, například v Paříži nebo New Yorku, a je velmi osvěžující, že tato inscenace dělá mnohé věci úplně jinak,“ řekl Beekman s tím, že ho to velmi těší a zkoušky si užívá. Zároveň přiznal, že právě tehdy nastal v jeho kariéře velký průlom, kdy začal zpívat na světových jevištích a cítil se tak trochu jako Platée, která náhle údajně získala lásku Jupitera.

Satirická komedie o bahenní nymfě, která si utahuje ze všech společenských vrstev včetně božstev, byla v Česku dosud inscenována pouze na Hudebním festivale ve Znojmě, v Praze půjde o premiérové uvedení. Chybět nebudou některé barokní divadelní principy jako propadliště nebo létající postavy či stroje.

Jean-Philippe Rameau patří ve Francii mezi nejvýznamnější skladatele, jelikož po Jeanu-Baptistovi Lullym dovršil vývoj opery ve vrcholném baroku. Národní divadlo čeká v následujících sezónách několik dalších frankofonních projektů, jak zmínil na tiskové konferenci francouzský velvyslanec Stéphane Crouzat. V plánu má kromě Platée Gounodova Fausta, Debussusyho Pelléas a Mélisandu nebo Poulencovy Dialogy karmelitek.

Foto: archiv Klasiky+, Sarah Wijzenbeek, Národní divadlo / Pavel Hejný