„Se sestrami jsme se později zúčastnily jako sesterské trio pěvecké soutěže, a dokonce jsme i vyhrály první místo, pro nás to ale bylo spíše takové zpestření.“

„V Ústí v divadle byla báječná parta mladých lidí, dokonce nám dělal šéfa Petr Vronský. Tehdy měl asi sedmadvacet a byl to nejmladší operní šéf v republice.“

„U Jenůfky si zpěvačka musí dávat pozor, aby ji nepřemohly emoce.“

Sopranistka Natálie Romanová je pojmem nejen na domácím jevišti Janáčkovy opery v Brně, ale i v celé České republice, potažmo ve světě. Za třicet let si vybudovala široký repertoár a pověst spolehlivé pěvkyně s krásným mladodramatickým sopránem. K významnému jubileu, které v prosinci 2024 oslavila, jí na 10. ledna v Mozartově sále v Redutě připravil Spolek přátel Národního divadla v Brně, ve spolupráci s Hudební fakultou JAMU a Nadací Leoše Janáčka, slavnostní setkání s obdivovateli i zasvěcenci. Pěvkyně se publiku svěřila se svým tajemstvím úspěchu a zasvětila ho i do tajů svého krásného zpěvu. 

Prožila jste na jevišti Janáčkovy opery v Brně více než třicet let, ale vaše cesta do Brna byla pohnutá. Navíc vaše jméno u mnoha lidí evokuje ruský původ… 

Narodila jsem se za války během tažení armády Ludvíka Svobody. Můj otec pocházel ze Zakarpatské Ukrajiny, což byla součást Československa, utekl před tehdejšími poměry do Ruska, skončil jako mnoho dalších na Sibiři v gulagu a po propuštění se potom přidal ke Svobodově armádě. Postupně se vypracoval až na důstojníka a velitele tankové brigády. Během bojů byl raněný a přišel o jednu nohu. Tak se seznámil s mojí maminkou, která byla Ruska, původním povoláním učitelka, ale za války pracovala jako zdravotní sestra. Takže já se díky tomu narodila během tažení Svobodovy armády na sklonku roku 1944. Celé své dětství jsem ale prožila v severních Čechách v Bohosudově u Teplic, kde se moji rodiče po válce usadili. K Rusku sice ze strany maminky nějaké rodinné vazby mám, ale já sama jsem v Rusku nikdy nežila, mám české občanství a jsem Češka. Už v Bohosudově se narodily mé dvě mladší sestry a ráda vzpomínám, jak jsme všechny s otcem i maminkou doma zpívaly české národní písně. I když pár vtipných situací jsem se svým jménem také zažila. Například, když vyšla jednou kritika, která mi vyčítala můj ruský akcent. Pan novinář se tehdy příliš neobtěžoval s ověřováním alespoň základních faktů.

Jak jste se dostala ke zpívání? Rodiče vás vedli k hudbě? 

Moji rodiče oba byli hudebně nadaní, otec rád zpíval a měl krásný tenor, maminka hrála dobře na klavír a všechny nás tři dcery rodiče vedli k hudbě a často jsme si zpívali, ale jako dítě jsem se více věnovala hře na klavír a zpěv byl spíše takovým přirozeným doplněním. Se sestrami jsme se později zúčastnily jako sesterské trio pěvecké soutěže, a dokonce jsme i vyhrály první místo, pro nás to ale bylo spíše takové zpestření.

Až v mých šestnácti letech se mě učitel hudební výchovy, kterému se líbilo, jak zpívám, zeptal, jestli mě nenapadlo jít na konzervatoř. Tak jsem tehdy šla na přijímačky, bez nějaké větší přípravy. K mému překvapení mě vzali na poprvé. Tak jsem se dostala do Prahy. 

Jak jste prožívala léta na konzervatoři a kdo vás dále učil zpívat? 

Zpětně musím říct, že dobrý pedagog je pro zpěváka klíčový. Dobrý pedagog vám může hodně pomoct, citlivě rozvinout pěvecký talent a naučit správnou techniku. Špatný pedagog vám může zkazit hlas a naučit špatným návykům. Já měla štěstí, že mým učitelem byl až do pátého ročníku Konstantin Karenin, který ke mně přistupoval citlivě. 

Jaké bylo vaše první setkání s divadlem? Láska na první pohled? 

Konzervatoř v Praze tehdy neměla žádné operní studio, jaké máme dnes tady v Brně. Největší zážitek proto byl, když nás v pátém ročníku vyslali jako menší sbor do Milána do La Scaly, abychom zpívali sborový part v Mozartově opeře La clemenza di Tito. Byla to tedy La Piccola Scala, komorní scéna, ale přece jen to byly tři týdny úžasné zkušenosti. Zažila jsem osobně na malé scéně skvělé pěvecké výkony (například Giuliettu Simionato nebo Luigiho Alvu a další). Byl to důležitý zážitek i zkušenost, protože jsem si díky tomu uvědomila rozdíl mezi italskou technikou zpěvu a tím, jak se učil zpěv tehdy u nás. Inspirovalo mě to tak, že jsem začala chodit v Praze na soukromé hodiny k paní profesorce Židové, která se učila zpěvu ve Vídni u maestra Carpiho. Takže v šestém ročníku jsem byla za rebelku, protože po úmrtí profesora Karenina, jsem se více učila už mimo konzervatoř a repertoár na absolventský koncert jsem si vybrala podle svého uvážení.

Do prvního angažmá jste šla do Národního divadla v Praze, ale brzy jste odešla. Proč? 

Nastoupila jsem do sboru do tehdejšího Smetanova divadla, kde jsem dostávala pravidelně i menší sólové role. Pak jsem byla obsazená i do větší sólové role v opeře z válečného prostředí. Vydržela jsem tam několik let, takže zase tak rychlý odchod to nebyl. K sólové dráze mě přesvědčil profesor Rohan, bývalý sólista Národního divadla, který mě utvrdil v tom, že mám talent a schopnosti na sólovou dráhu. Proto jsem se odhodlala a napsala do divadla do Plzně a do Ústí, a z Ústí nad Labem mi celkem rychle přišlo pozvání na konkurz. Tehdy jsem zpívala árii Mařenky, a protože jsem tušila, že budou chtít otestovat a slyšet mé tříčárkové „c“, tak jsem se před konkurzem narychlo doučila i duet s Jeníkem. Nakonec z toho vyšla nabídka hostovat právě Mařenku. Tehdy mě hodili rovnou do vody, bez pořádné zkoušky! Jen mi vždy před jednáním narychlo ukázali aranžmá. Ale řekla jsem si: „Chceš být sólistka? Chceš. Tak to musíš zvládnout.“ V Ústí jsem zůstala dvě krásné sezóny a šla z role do role. To pro mě byla úžasná škola. Navíc v divadle byla báječná parta mladých lidí, dokonce nám dělal šéfa Petr Vronský, tehdy měl asi sedmadvacet let a byl to nejmladší operní šéf v republice, skvělý muzikant, který nakonec také zakotvil v Brně, jako šéf Filharmonie.

Tak proč jste odcházela?

To se tak někdy věci sejdou a člověk někdy potřebuje i nějakou přízeň osudu. Tehdy jsme v Ústí studovali Donizettiho operu Roberto Devereux, kde jsem zpívala Alžbětu. Bylo to vůbec první nastudování v Čechách a hostujícím režisérem byl Václav Věžník. Ten působil v Brně a doporučil mě tehdejšímu šéfovi Františku Jílkovi, který si mě pozval na předzpívání. Pak mě pozvali na hostování v roli Mařenky v Prodané nevěstě a Violetty ve Verdiho Traviatě. S Violettou jsem si tehdy zažila obrovskou trému, protože jsem neměla zkoušku, jen před představením se mnou paní Strádalová prošla aranžmá, tak si to asi dokážete představit, v jakém jsem byla rozpoložení. Ale brněnská opera byla tehdy naší nejlepší operní scénou a byla to příležitost, která se nedala odmítnout.

Takové stresy pro mladou nezkušenou zpěvačku… Jak jste to zvládala?

Při přípitku v Traviatě se mi poprvé jako Violettě třásla ruka se skleničkou tak, že jsem si ji musela přidržet druhou rukou.  Ale na pěveckém výkonu to naštěstí nebylo znát, protože pak jsem získala v Brně stálé angažmá. Časem se člověk zklidní, naučí se mít trému pod kontrolou a spíše jí využít, aby se motivoval k co nejlepšímu výkonu. Také musím zmínit, že pan šéf a současně dirigent Jílek byl sice přísný, ale na druhou stranu velmi lidský. To mi v mých začátcích také pomáhalo.

Jaké role jste zpívala? Jaké byly vaše nejoblíbenější? 

Těch rolí by bylo hodně. Za dobu mého angažmá jsme nastudovali množství krásných rolí. Z těch, které mě nejvíc ovlivnily, to byla Rusalka, Mařenka v Prodané nevěstě nebo Mimi v Bohémě. Ovšem zcela jednoznačně mezi mé stěžejní a oblíbené patřily hrdinky Leoše Janáčka. Mou první rolí byla Slepice v Lišce Bystroušce, to zrovna srdeční role není, ale pak přišla role Jenůfky a ta patřila mezi mé nejoblíbenější, ale také nejnáročnější. Zpívala jsem Jenůfku poprvé 21. ledna 1984, to bylo k osmdesátému výročí prvního uvedení, tedy velká událost, tehdy ještě v nastudování Františka Jílka, kterého považuju dodnes za bezkonkurenčního odborníka na Janáčka.

Čím déle jsem roli zpívala, tím větší hloubku jsem v ní nacházela. U Jenůfky si zpěvačka musí dávat pozor, aby ji nepřemohly emoce. Jednou se mi to málem stalo, při zpěvu „…tož už mi umřel, už je andělíček…” to jsem se málem rozplakala. Naštěstí jsem to rychle překonala a pak už jsem si tyto momenty dokázala uhlídat. Navíc se mi díky Jenůfce a Janáčkovi otevřely další možnosti.

A co další hrdinka Káťa?

S Káťou Kabanovou jsem měla premiéru v roce 1986, ale v dřívější inscenaci, a to jsem  zpívala roli Varvary. Až potom jsem dostala roli Káti, po které jsem toužila a která mě oslovila bezprostředností, citovostí i pravdivostí. Má spoustu vrstev a poloh, které nestačíte během představení ani odhalit, ale jsou tam v hloubce cítit a pokaždé jsem jí víc a víc rozuměla. 

Zpívala jste i role světového repertoáru, i ty italské?

Samozřejmě, potkala jsem během své kariéry spoustu krásných hrdinek, které se staly součástí mého repertoáru i života. Mimi v Pucciniho Bohémě, Alžběta ve Wagnerově Tannhäuserovi, Desdemona ve Verdiho Otellovi, také Pucciniho Liú v Turandot nebo Madama Butterfly a pochopitelně i řada dalších. Vždy to byly role hluboce citových hrdinek. 

Kritika k vám byla vždy milá, recenze na vaše výkony vždycky pochvalné…

A víte, že úplně ne? Nevím proč, ale tehdejší kritiky byly občas dost rýpavé a jako kdyby za každou cenu potřebovali kritici zpěvákům něco vytknout. Někdy mě to přišlo, že kritik snad ani nemohl být na daném představení. Dalo by se s nadsázkou říct, že „doma není nikdo prorokem“, protože zahraniční kritiky byly od těch našich diametrálně odlišné a mnohem více odborné a pochvalné. Ale jako zpěvačka musíte být sobě nejpřísnějším kritikem vy sama a nakonec nejlepšími kritiky jsou vždy samotní diváci.

Z tehdejšího Československa nebylo možné se dostat do zahraničí, vám se to ale díky zpěvu přece jen dařilo.

To byla jedna z výhod. O pobytu v milánské La Scale jsem už mluvila, ale i potom jsem měla možnost vycestovat „na Západ“, většinou s divadlem a později i sólo. Zemí, kde jsem vystupovala, bylo hodně. Velice ráda vzpomínám na Barcelonu a Madrid, kde jsem měla možnost zpívat vedle paní Leonie Rysanek. Ať už jako Líza v Pikové dámě nebo Jenůfa v Její pastorkyni. V Barceloně jsem pak jako bonus viděla představení Bohémy s Mirellou Freni v roli Mimi, což byla také jedna z mých srdečních rolí, a později jsem navštívila také koncert s Victorií de Los Ángeles a Nikolaiem Geddou. To jsou pro zpěvačku neocenitelné zážitky. Hodně na mě také zapůsobilo měsíční hostování v Japonsku s Mozartovou Kouzelnou flétnou, kde si nás velmi považovali. Dalším velkým zážitkem pro mě bylo angažmá v Izraeli, kde jsem v Tel Avivu zpívala Jenůfu. Ráda také vzpomínám na Nizozemsko, kde jsem působila opakovaně v rolích Jenůfy, Káti, Lišáka a Mimi v Bohémě. Vzpomínám si i na hostování s Rusalkou v Curychu, kde jsem se úplně poprvé setkala s trendem inscenovat díla v takzvaném moderním pojetí. Hostovala jsem také v Lucembursku, Francii, Rakousku, Itálii, Belgii, Slovinsku, ale i v Rusku a dalších zemích.

Vzpomínáte si na nějaké zajímavé setkání v rámci svého působení?

V roce 1988 byl Festival Janáček v Brně a Kostelničku zpívala věhlasná Leonie Rysanek. Role Jenůfy sice byla také hostovaná, ale její představitelka přijela nakonec až na samotné představení. Takže zkoušky jsem s paní Rysanek v roli Jenůfy absolvovala já a musela jsem zpívat i generálku. Pak mi režisér Václav Věžník říkal, že paní Rysanek stála po celou dobu v portále a poslouchala mě a chtěla údajně představení zpívat se mnou. Jenže smlouvy jsou smlouvy, tak to tehdy nevyšlo. Ale paní Rysanek mě doporučila v agentuře a díky tomu jsme pak spolu zpívaly v inscenaci Její Pastorkyně v Madridu a také Pikovou dámu v Barceloně. Pro mě to bylo veliké ocenění a krásná spolupráce, za kterou jsem dodnes vděčná. 

Ke zpěvu patří i koncertní činnost. Co děláte raději? Divadlo, nebo koncerty?

Takhle jsem nad tím nikdy neuvažovala. Samozřejmě operu, která je psaná pro jeviště, ztvárním raději scénicky. Ale koncertně si zase můžete zazpívat mnoho dalších úžasných partů. Přesto jsem zpívala některé své oblíbené role i koncertně, především v Nizozemí. Tehdy jsme objížděli několik měst a vedení opery se obávalo nízké návštěvnosti, což bylo přesně naopak. V Nizozemí mě pak potěšili, když si ode mě vyžádali recitál s českým písňovým repertoárem 20. století, který jsem si mohla sama sestavit – Janáček, Martinů, Křička a Vítězslav Novák – celkem za večer zaznělo devětadvacet písní.

Na domácí půdě pro mě byla velká událost, kdy jsem mohla v roce 1979 zpívat na festivalu Pražské Jaro v Ódě na radost v Beethovenově Deváté symfonii a v roce 2001 sopránové sólo ve Stabat Mater Karola Szymanovského a zároveň v Glagolské mši Leoše Janáčka. Vzpomínám, že tehdy jsem pak měla v novinách nejlepší kritiku, za celé své domácí působení. Ale těch děl a autorů bylo nepoměrně více – Brahms, Mahler, Debussy, Fauré, Verdi… – a mě velmi blízké vždy bylo dílo Antonína Dvořáka. Trvalo by dlouho všechno a všechny vyjmenovat.

Z orchestrů jsem spolupracovala snad se všemi významnými tělesy u nás, například Česká filharmonie, brněnská filharmonie, FOK, Janáčkova filharmonie v Ostravě, také Slovenská filharmonie. Do toho nespočet dalších spoluprací včetně rozhlasu a televize.  

Pro zajímavost, co se také zpěvákovi může přihodit: Jednou jsme v Praze s Richardem Novákem, zpívali koncertně Proroctví Izaiášovo od Bohuslava Martinů. Dopoledne na zkoušce před koncertem nám řekli, že by si přáli, abychom zpívali ne v češtině, ale v hebrejštině. Do večera jsme se to museli naučit, ale samozřejmě jsme zpívali z not. I takové věci se stávají. Dodatečně pak vznikla i audio nahrávka.

Dnes jste velkým pojmem v oblasti pedagogiky. Učíte budoucí pěvce na JAMU

Nevím, jestli pojmem, ale na JAMU učím s mírnou přestávkou už dvacet let. Beru to jako poslání, předávat zkušenosti dál mladým adeptům. Mým prvořadým úkolem je naučit a osvojit s adepty správnou techniku zpěvu, to je absolutní základ, na kterém teprve můžete stavět dál. Talent a materiál je nutným předpokladem, ale sám o sobě nestačí. Zpěvák potřebuje mít k výrazovým prostředkům základ, což je právě technika, jakési řemeslo. Také na sobě musíte pořád pracovat a udržovat se, jestliže chcete působit na vrcholné úrovni. Teprve, když máte správnou techniku, můžete se naplno věnovat výrazu, protože pro to máte výbavu. Hlasivky jsou také jen sval a jestli si je špatným zpíváním či používáním přemůžete, můžete skončit i se sebekrásnějším materiálem. Na JAMU je skvělé, že máme obrovský bonus pro budoucí operní zpěváky, a to je Komorní opera. Já sama jsem za dob svých studií takovou možnost neměla a vím, jak přínosné to pro budoucí zpěváky je. 

Za své působení jste získala i různá ocenění…

Pro mě byla vždy největším oceněním přízeň publika a mých kolegů. Ovšem i ty oficiální ceny samozřejmě člověka potěší. Velmi si cením nominace na Cenu Thálie za roli Káti Kabanové, to bylo v roce 1995; a také Ceny města Brna, kterou jsem dostala v roce 1994. Dvakrát jsem také obdržela Cenu Českého hudebního a literárního fondu, poprvé za roli Krasavy ve Smetanově Libuši ještě v dobách působení v Ústí nad Labem a podruhé za roli Míly v Janáčkově Osudu už za brněnského působení. Velkou radost mi teď udělala Pamětní medaile Nadace Leoše Janáčka za vynikající uměleckou a pedagogickou činnost.

Chci se vás zeptat na vaše profesní krédo. Jaký je váš návod na úspěch?

Nemám nějaký univerzální návod. Já jsem si našla přirozeně svoji cestu a mým cílem bylo se profesně věnovat hudbě a divadlu. Ostatní pak vyplynulo z poctivosti, s jakou jsem se k tomu snažila přistupovat. Samozřejmě nestačí mít krásný hlasový materiál, je potřeba usilovná a systematická práce na technice, která vám pak umožní větší výrazové možnosti. Také jsem se vždy snažila své role procítit a vtisknout jim duši. Přece jenom i opera je divadlo a divák si zaslouží co nejupřímnější herecké ztvárnění. Mně se to v kariéře vyplatilo a postupně mi to otevřelo další možnosti a příležitosti. Na druhou stranu za mého působení nebylo moc zvykem mít agenta nebo si budovat osobní značku. Ale stále jsem přesvědčená, že dobrá technika, poctivost a upřímné ztvárnění role je základ.

Na jevišti také musíte vše hodit za hlavu a jít si především za svou prací a své životní zkušenosti a trable naopak přetavit do výrazu a dodat tím postavě větší opravdovost. V našem oboru prostě musíte umět a nefungují tu zázračné zkratky. Je potřeba na sobě neustále pracovat!

Nezmínili jsme váš osobní život. Vy jste se v Brně podruhé vdala a vaše občanské jméno Achaladze také svádí ke zvědavosti.

Chápu, že to zní neobvykle, ale realita je velmi prozaická. Já jsem po svém příchodu do Brna chodila na hodiny zpěvu k hlasovému poradci Václavu Achaladzemu, který spolupracoval s několika dalšími operními zpěváky. Pro mě to bylo osudové setkání. Hlasově mi pomohl, postupně jsme se sblížili a nakonec z toho byla svatba. Ovšem ta paralela s tím, že mé umělecké a současně jméno za svobodna Romanová lidem evokovalo ruský původ je úsměvná. Můj manžel měl gruzínské jméno po otci, ale také se narodil tady a vyrostl a celý život žil v Brně.

A co děti a vnoučata? Podařilo se vám zvládnout i tyto radosti života?

Mám dva syny a celkem pět prakticky dospělých vnoučat, ale to není až tak zajímavé a nerada pouštím lidi do svého soukromí.

A nějaké záliby? Co děláte, když nezpíváte a neučíte? 

Jiné záliby než hudbu nemám. Říkala jsem si, že bych se naučila šít, ale ani v mém věku mi na to nezbývá žádný čas.

Foto / zdroj: Martin Kotulan, Míla Vašíčková, Archiv NDB, Oldřich Pernica / archiv ND Praha