„Denis Kožuchin představil barokně klenuté a sekvenčně formované téma stylovým úhozem, na nějž se vzápětí naladil Josef Špaček se svým charakterním tónem.“

„Josef Špaček exceloval ve vyhrávání všech nepředvídatelných rytmických zvratů, jež obdařil bodavou akcentací.“

„Pärtova skladba stavěla na ostinátním doprovodu fungujícím coby základ pro houslistovo opatrné odměřování každého stupnicového manévru.“

Během nedělního recitálového klání v pražském Rudolfinu vystoupil Josef Špaček se stylově rozmanitým repertoárem, jejž špičkový český houslista spolu s klavíristou Denisem Kožuchinem olemoval zvučnými skladatelskými jmény jako César Franck, Alfred Schnittke nebo Arvo Pärt. Vypointovaný program v kombinaci s pozoruhodnými hráčskými dovednostmi obou muzikantů zaujal posluchačstvo vyváženou a sugestivní variací dráždivé exprese s hudebně konstrukční hrou, jež jen potvrdila sólistovu muzikálnost a schopnost ukočírovat rozmanitou plejádu hudebních stylů.

Není náhodou, že Josef Špaček platí po řadu let za jednoho z nejúspěšnějších a nejoceňovanějších houslových virtuosů na české orchestrální i komorní scéně. Jeho relativně dlouhé angažmá v České filharmonii, velké množství prestižních zahraničních cen a nekonečný zástup koncertních stáží s hvězdnými symfonickými tělesy, se kterými navštívil prakticky všechny významné koncertní domy v Evropě, jej vyšvihlo mezi naprostou špičku houslových virtuosů, v jejichž společnosti neustále překvapuje osobitým přístupem ke hře a invenčním zacházením s houslovou literaturou. Připočteme-li k tomu ještě hráčskou pohotovost, s jakou Špaček ovládá stylově a slohově značně rozkročený repertoár, rýsuje se před námi obraz ostříleného umělce, který má publiku neustále co nabídnout. 

Suita ve starém stylu Alfreda Schnittkeho jakožto první číslo programu nenabídla postmoderní mozaiku hudebních skečů, ve které by se na schnittkovský způsob neproblematicky prolínala vysoká kultura s nízkou a v níž by cestování napříč rozmanitou škálou žánrů a stylů utvořilo věčně ironizující koláž vzájemně se zneplatňujících a negujících kompozičních přístupů, ale naopak přišla s esteticky uceleným a v zásadě monostylovým strukturním plánem, pro který žánrová kontinuita barokních forem byla přednější než polystylová tříšť disparátních kompozičních technik. Schnittke pouze v závěru skladby připomněl svou originální dovednost přejít z jedné stylové konvence do druhé. Vyjma toho si ovšem jeho skladba stabilně udržovala vážný a formově uzavřený étos, v němž úcta k tradici vítězila nad schizofrenní anarchií uměleckého postmodernismu. 

Interpreti neomylně vytušili tuto schnittkovskou ideu. Klavírista Denis Kožuchin nejprve představil barokně klenuté a sekvenčně formované téma stylově měkkým a ladně odpruženým úhozem, na nějž se vzápětí naladil Josef Špaček se svým ušlechtilým a charakterním tónem. Český houslista, pod přímým vlivem barokní stylistiky, uvolňoval prostor klavírním vstupům za pomoci terasovitě řešené dynamiky, čímž utvořil z první věty Schnittkeho kompozice dialogicky fungující a pevně stmelený celek. Špačkův a Kožuchinův solidní vhled do Schnittkeho suity byl obhájen rovněž ve druhé a třetí větě, které rusko-rakouský skladatel vybavil händelovsky hravou melodikou a vivaldiovsky třaskavou vitalitou. Rytmicky tepající Ballet a napínavě stupňovaný Menuet oba hráči upevňovali v zaběhnutých stylových hranicích, aniž by je ovšem opomenuli oživovat náležitými dynamickými obměnami či rozmanitými agogickými transformacemi. Zatímco Josef Špaček tu vsadil na poctivé frázování a precizní rytmizaci, Denis Kožuchin zacílil na přesné vyhrávání motivických vazeb a akordických rozkladů. 

Kompozičně důležitý zlom přišel v poslední větě, do které Schnittke zakomponoval již modernější výrazivo, komplikovanější tektonický půdorys a větší množství disonantně zkřivených souzvuků. V kontrastu k předcházející Fuze, z níž Špaček s Kožuchinem vytáhli všechny potřebné strukturní vlastnosti, se oba hráči ve finální Pantomimě významně přiblížili modernějšímu zvuku, a to skrze nápadné zdůrazňování disonantních pasáží a celkově vytříbenější práci s různými expresivními nuancemi. Schnittkeho dílo tím získalo výtečně vypracovanou fazónu nepostrádající ani vazbu k tradici, ani modernistické nutkání k jejímu překonání.

Sonáta pro housle a klavír č. 8 D dur, op. 30 Ludwiga van Beethovena, přicházející v těsném závěsu za Schnittkeho poklonou baroknímu umění, posluchače takřka zarazila do židle svou vzpurnou razancí, jejíž výrazový charakter Špaček s Kožuchinem soustavně okořeňovali bujarou agogikou a emocionalitou, vrcholící v dramatických a typicky beethovenovských zápasech mezi tvrdými rytmickými útvary a jímavě vroucími melodickými konturami. Pozdně klasicistní a s romantismem lehce koketující beethovenovské drama nastoupilo s veškerou razancí již v první větě, do níž Josef Špaček promítl svou schopnost vtisknout melodickým a motivickým celkům geometricky vyrýsované křivky nasycené protichůdnými, avšak vzájemně se podmiňujícími výrazovými prvky. Klavírista Špačkovu usmiřující hru podestlal řemeslně pečlivě vysázenými harmonickými spoji, jimiž podpíral jednotlivá houslová témata a motivy. 

S obdobnou dialogickou hrou se publikum setkalo i ve druhé větě, do jejíhož pomyslného středu Beethoven postavil pomalu se rozvíjející melodickou linku, ke které Špaček s Kožuchinem přistupovali s respektem, pokorou a posluchačsky lákavou vynalézavostí. Jestliže se klavírista soustředil na stupňování vnitřního napětí skladby za pomoci citlivé dynamické diferenciace, tak houslista se doslova ponořil do pečlivého hnětení melodických forem, které náležitě podpořil precizním frázováním. Třetí věta pak utvořila důstojnou tečku za beethovenovskou částí koncertu. Josef Špaček tu exceloval ve vyhrávání všech nepředvídatelných rytmických zvratů, jež obdařil bodavou akcentací zasazenou do vhodně zvoleného tempového rámce. Beethovenova skladba tak získala věrnou interpretační perspektivu, která si ničím nezadala s vyšším evropským standardem.

Druhá koncertní půlka spojila dva kompoziční extrémy. Na jedné straně se zde klidně pohupovala radikálně minimalistická kompozice estonského mága Arva Pärta, jež propojila slabě variované opakování akordických rozkladů v klavíru s meditativním diatonickým pohybem v houslích, na straně druhé burácela romanticky komplexní skladba Césara Francka, pro niž byla typická široce rozvrstvená melodika a chromaticky vybudovaná harmonie, v níž dominovala rozšířená tonalita coby vhodný prostředek pro romantické líčení rozervaných afektů. Pärtovo desetiminutové dílo Spiegel im Spiegel stavělo na ostinátním klavírním doprovodu, fungujícím coby pasivně vláčivý harmonický základ pro houslistovo opatrné odměřování každého vzestupného či sestupného stupnicového manévru. Denis Kožuchin se zhostil svého úkolu stylově a autenticky: zatímco veškeré repetitivně organizované tóny vsazoval do měkkého a efemérně vzletného akustického rámce, tak jednotlivé melodické a harmonické spoje neustále oduševňoval plynulými dynamickými rozdíly. Josef Špaček pak povýšil Pärtův minimalismus na téměř duchovně exaltovaný prožitek, jejž nemohly zmařit ani kašlavé ruchy ozývající se z hlediště. Konstrukčně jednoduchá skladba tak díky výkonům obou muzikantů dostala ten správný pärtovský nádech. 

Poté, co si prsty muzikantů náležitě odpočaly, přišla na řadu náročná Sonáta pro housle a klavír A dur klasika francouzské skladby Césara Francka. Dílo po čertech komplikované, romanticky rozhárané a technicky obtížně hratelné provedli Josef Špaček a Denis Kožuchin na vysoké, až vzorové úrovni. První větu, v níž se harmonicky kloubila francouzská lyrika s prudkými vstupy ostře laděných míst, duo uvedlo s důrazem na kombinaci agogické svobody s přísným dodržováním strukturálních principů díla. Toto pomyslné usmíření tempové volnosti s jednotným formálním charakterem Franckovy skladby pokračovalo i ve druhé větě, v níž Špaček upoutal vnímatelovu pozornost vášnivým vibratem a Kožuchin zaujal zdatným prozníváním podstatných vertikálních struktur a harmonických návazností. Třetí větu Franck pojal jako rozvolněné recitativní vrstvení motivicko-tematických tvarů, pro něž houslista našel citově prchlivý výraz, který ovšem neztratil nic ze svého služebného postavení ke strukturální integritě skladby. Oficiální závěr koncertu, hrdě se ozývající z poslední věty, muzikanti zasadili do technicky vycizelovaného a rytmicky konkrétního celku, v němž – navzdory obtížnosti obou partů – nedošlo k žádným větším zaváháním, či dokonce nezdarům. 

Nedělní koncert 5. října takřka neměl slabých míst. Dramaturgicky nepravděpodobná sada skladeb z dílny Beethovena, Francka, Schnittkeho a Pärta posloužila Josefu Špačkovi a Denisovi Koužuchinovi k úspěšné prezentaci muzikantských dovedností, což publikum po zásluze ocenilo nadšeným potleskem. O mimořádném úspěchu koncertu rovněž svědčil i schumannovský a brahmsovský přídavek, do něhož se duo pustilo s radostí, vděčností a pokorou.

Foto: Petra Hajská