„Důraz na sdělení je tu tak všudypřítomný, že není možné, aby publikum nebylo osloveno.“

„Edukace má možná větší budoucnost, nežli si zatím uvědomujeme: působivé je sledovat, jak při ní v publiku roste fandovství.“

„Zastoupení koncertů, které přímo posilují sounáležitost, je určující pro celkovou kvalitu našeho kulturního prostředí.“

V nabídce každého festivalu samozřejmě nejvíc poutají vystoupení hvězd. Vyzdvihnutí si ale zaslouží jiný typ koncertů, méně nápadný. Na Lípě Musice takové typy sledujeme dva: jeden patří k nejstarší tradici festivalu, totiž oduševňovat končiny, které byly spíš stranou zájmu. Druhý je novější a jde v něm o propojení různých generací při péči o mladé muzikanty. Zároveň se tak trochu edukuje i publikum.

Reflektovat některý větší hudební festival jako celek se v dnešní době začíná jevit jako nemožné: soudobé požadavky na pestrost a různorodost jsou silné a od kulturních akcí se očekává stále širší a širší rozkročení, ať už se to týká žánrů či vkusu publika. Časem nejspíš nenajdeme festival, který by mohl být zaměřen „jen“ na vážnou hudbu, ale ani „jen“ na hudbu vůbec: už v něm pokaždé bude také divadlo, literatura, různé performance a experimenty. A kdo ví – soudě podle některých povolebních proklamací se hudba nejspíš smísí se sportem.

Přesto zkusme alespoň v případě festivalu Lípa Musica sledovat jednu linku. Není snadné ji definovat, snad bychom ji vyjádřili příslovečným určením „do hloubi“ nebo „do nitra“, možná také „pod povrch“ anebo „mimo pohled většiny“. Anebo, řečeno jinak, „za srdcem“. Představme si však ještě jiné poslání koncertů nežli to nejobvyklejší: nejenom uspokojující emotivní zážitek, nejenom individuální povznesení, nejenom radost z krásy, ale navíc také citelný posun směrem k sounáležitosti, oživení a znovuprožití myšlenky, že můžeme být spojeni čímsi nad námi, a jistá proměna lidské mysli v tom duchu.

Při takové představě rovnou pomineme akce cílené na velké počty návštěvníků, zejména pokud (z pochopitelných důvodů) chtějí oslovit také politiky a sponzory. Ne, že by se festival měl bez nich obejít, ale „srdce“ hledejme jinde. Jeden z typických příkladů zachytila KlasikaPlus.cz v článku Kostel v Sudetech a v něm Dřevěný Kristus – a to, oč nám jde, autor dobře vystihl termínem „nenápadná výjimečnost“. V čem spočívá? Působivým místem zvláštního koncertu byl poničený kostel bez oken, v němž častěji pobývali vandalové než Múzy a jehož využitelnost pro naši dobu asi mnohého člověka přivedla k bezradnosti. Ale možná i díky tomu se onen koncert nakonec stal zážitkem duchovním, byť na něm zněla hudba, která se primárně do této kategorie neřadí. Něčeho takového se nedocílí běžným způsobem. K „samozřejmostem“, jako je dobře promyšlený repertoár a kvalitní interpretace, musíme ještě cosi přičíst: například dlouholeté mapování kraje, hledání míst s geniem loci, zkoumání zapomenuté či zapomínané historie. A v tomto případě také pozoruhodný doklad vztahu k věci – totiž brigádu, pořádanou měsíc před termínem koncertu, se spoustou docela obyčejné fyzické dřiny. Ano, pořadatelé a přátelé festivalu si tu důkladně „mákli“, aby se prostor kostela dal vůbec využít. (Mimochodem, pro mnohé organizátory je poněkud fantaskní už jenom představa, že v kostele má být koncertní klavír, natož, je-li kvůli tomu zapotřebí taky spravit podlahu.) Snadno si ovšem domyslíme, jaké pospolitosti se při takové práci docílí. A pospolitost bývá v nejlepším slova smyslu nakažlivá – neviditelnými cestami se pak přenáší i na publikum.

Uveďme příklad další: Jablonné v Podještědí 27. září, večer nazvaný Svatá Zdislava na Dvoře nebeském. K poctě výjimečné ženy, od jejíhož svatořečení nedávno uplynulo třicet let, se shodou okolností sešly výhradně interpretky: Tiburtina Ensemble, ženský vokální soubor zaměřený na gregoriánský chorál a vícehlasou hudbu středověku, a varhanice Eva Bublová. K nim se připojila malířka Martina Chloupa, která letošnímu 24. ročníku festivalu Lípa Musica vtiskla novou výtvarnou tvář a bazilice v Jablonném darovala portrét sv. Zdislavy. Ten byl poprvé k vidění právě v úvodu koncertu. Malířčina výtvarná vyjádření ve festivalové grafice jsou abstraktní, ale tady jste mohli spatřit krásnou ženskou tvář, zhotovenou navíc tak, že při umístění podle autorčina záměru je zezadu jemně prozářena světlem.

Umělecká vedoucí Tiburtiny Barbora Kabátková měla k řešení dramaturgický oříšek: jaký zvolit koncertní program, když ze středověké hudby nemáme ke svaté Zdislavě nic. „Nebylo to úplně jednoduché,“ přiznala se. „Ke svaté Zdislavě se neváže v podstatě žádná hudba, protože úcta k ní je pozdější. Vznikala sice poměrně brzy, ale hudba ne.“ Barbora Kabátková ovšem může těžit z toho, že se u ní ve vzácném souladu sešly dispozice umělecké, emoční a vědecké. Nechala se oslovit ctnostmi Zdislavy – a zamířila k jiným českým světcům, k Ludmile a Václavovi, v jejichž osudech našla stopy Zdislavě blízké. K tomu připojila mariánský repertoár a pak nečekaný prvek: varhanní kompozice méně známých skladatelů naší doby. V programu se tedy objevila jména Jehan Alain, Elsa Barraine, Aivars Kalējs. Byli vybráni i s ohledem na jejich osudy (Alain zemřel v mladém věku v boji proti nacistům, Barraine působila v odboji), což nemusel posluchač nijak postřehnout, nicméně novodobá hudba do té staré v tomto případě zvlášť dobře „vklouzla“. Jako kdyby na sebe úmyslně nechtěla strhnout pozornost: šlo vesměs o kompozice méně nápadné. To by jindy nebyla chvála, ovšem tady měli být v popředí přece jen svatí a jejich ctnosti, a je dobře, že u toho zůstalo. Možná je to role pro varhanici trochu nevděčná, tvořit vlastně mezihry mezi zpívanými bloky, ale díky za ni – krásu středověké hudby i její sdělení vyzdvihla. A potvrdilo se, že síla koncertů Tiburtiny je nejenom v kráse hlasů a v enormní pečlivosti a preciznosti nastudování, ale také v dokonale promyšlené dramaturgii.

Nešlo o koncert v zapomenutém místě: výpravný barokní kostel v Jablonném má čestný titul bazilika minor, je v dobrém stavu a netrpí návštěvnickou nouzí. Přesto i tady jsme pocítili „nenápadnou výjimečnost“. Jistě, Tiburtina je špičkový soubor, mimořádně důkladně obeznámený s repertoárem, který provádí. Navíc nevystupuje tak často, aby se jeho koncerty staly jen článkem řetězce – každý zůstává samostatnou událostí. S akustikou a duchem prostoru, v němž účinkuje, se soubor seznamuje v mnohahodinovém předstihu. K tomu všemu přičtěme prakticky dokonalou absenci čehokoli rušivého: žádná zbytečnost, žádná okázalost. A důraz na sdělení je tu tak všudypřítomný, že není možné, aby publikum nebylo osloveno. Do mysli posluchačů nenápadně vstupují úvahy o tom, že jsme součástí čehosi velkého a společného a že nás to vlastně nějak zavazuje. I kdybychom do těchto výšin zamířili jenom na chvíli, budeme proměňováni tím nejkrásnějším způsobem.

Cesta k sounáležitosti ale může mít i jinou podobu; ta se ukázala o měsíc později. Jak známo, každým rokem nabízí Lípa Musica někomu z významných muzikantů roli tzv. uměleckého garanta. Krom zásahu do dramaturgie a do podoby festivalu a krom různých koncertních vystoupení se od něj čeká také nenápadně výjimečná účast v projektu nazvaném Má to smysl! Obnáší to několikadenní péči o děti v základní umělecké škole. V dosavadních letech byl projekt zaměřen jen na ZUŠ v České Lípě, nyní ho festival postupně otevírá do celého Libereckého kraje. Letošní garant, violoncellista Tomáš Jamník, si vybral ZUŠ v Liberci a povolal k sobě ještě violistu a skladatele Jiřího Kabáta – a taky svoji ženu a děti.

Pracovní program zabírá dětem i dospělým prakticky celý víkend, od pátečního odpoledne do nedělního podvečerního koncertu. Nahlížíme od sobotního rána: speciálně sestavený smyčcový orchestr, rozšířený o bicí nástroje, tvoří zhruba třicítka hráčů, přičemž dívky jsou v dvojnásobné převaze. Věk začíná na devíti, většině bychom odhadli čtrnáct. Ženskou část posiluje houslistka Eva Jamníková, avšak – světe, div se – u bicích. V orchestru usedl i Tomáš Jamník, a to s barevně malovaným violoncellem: „To je z Ševčíkovy akademie. Každý rok tam vyzdobíme jeden nástroj.“ Jiří Kabát řídí svoji skladbu Mikaelidagen, variace na švédskou melodii. Soudě podle ohlasů, v ZUŠ si ji rádi ponechají jako trvalý repertoár. „Vy už to všichni umíte, tak si to jednou zahrajeme a půjdeme domů,“ praví dirigent rozverně v úvodu zkoušky a mladí hráči se smějí – dobře vědí, že je čeká ještě dost práce. Ale na první poslech dětský orchestr vůbec nezní špatně: je evidentně připravený a obdivuhodně soustředěný – obvyklá představa o typicky roztěkaných puberťácích tu vůbec není na místě, hráči jsou spíš poněkud sevření, zejména zprvu.

Zkouška má celkem přísnou pracovní atmosféru, ovšem oproti „dospělým“ orchestrům je tu přece jen něco navíc: třeba když dirigent bere do rukou violu a názorně ukazuje, jaký rozdíl je hrát obyčejně nebo vzdušně. „Jak si mám hlídat čas? Je tu nějakej inspektor? Nebo odbory?“ baví pak dospělé pozorovatele v sále. Ty tvoří skupinka pedagožek ZUŠ nejen z Liberce, ale taky z Tanvaldu a z Turnova. Se zájmem přihlížejí, občas si vymění postřehy. Dopolední zkouška obnáší devadesát minut intenzivní práce. „Orchestr má většinou rád, když se skončí dřív,“ loučí se dirigent, „jste rádi?“ – „Néé,“ zní přesvědčivě.

Odpoledne se někteří hráči obměnili, Tomáš Jamník usedl doprostřed a zkoušku řídí od violoncella. Předesílá výklad a sám na sobě ukazuje, jak se učil smyky, jak by se mělo správně sedět či jak vnímat vibrace. Teorii asi nejpozorněji vnímají učitelky v sále, ale pak se prakticky procvičuje a zapojuje se i Jiří Kabát. Občas se objevují finesy z Ševčíkovy školy, které bychom adresovali spíš hráčům hodně pokročilým, ale kdo ví, možná je někteří docení i časem. Na konci se pak lektoři věnují ještě individuálně několika sólistům a malým komorním uskupením. V neděli se pokračuje ve stejném rozvržení, ovšem akcenty se už posunuly: „Vy se snažíte vyhrát každou notičku, ale je to pak těžkopádný. Teď to zkusíme, ať to už trochu frčí!“ Oba profesionálové se shodují v postřehu, že mnozí hráči jsou poněkud ztuhlí, a řeší, jak je přivést k „lehké ruce“. V sále proces opět sledují učitelky – leckteré podněty poslouží především jim.

Na závěr víkendu, v nedělním podvečeru, se koná koncert, na kterém účinkují jednak přední žáci ZUŠ, povzbuzení individuální prací s lektory, a jednak smyčcový orchestr. Hrají se krom jiného Variace op. 3 Otakara Ševčíka a Tomáš Jamník ze svého místa mezi cellisty před každou variací vysvětluje, na co se při zkoušce soustředili. Posluchači, mezi nimiž značný počet samozřejmě tvoří rodiče účinkujících, se tu – občas s pobavením – dozvídají, jaká úskalí číhají na muzikanty a jak nelehká a vlastně plná pastí je ona disciplína zvaná „hraní hudby“. Taková edukace má možná větší budoucnost, nežli si zatím uvědomujeme: působivé je sledovat, jak při ní v publiku roste fandovství. Posilují ho samozřejmě ti, kteří zrovna nehrají a tleskají svým kolegům, ale důležité je také zviditelnění práce, která jinak návštěvníkům koncertů zůstává skryta. I tady se potvrzuje to, co jsme uvedli prve: pokud lidé při společné práci utvoří pospolitost, nějakým zázrakem se to pak přenáší dál.

Zřejmě právě takové nenápadně výjimečné koncerty nejvíc přispívají k posilování sounáležitosti, v tomto případě i mezigenerační. Jejich zastoupení je určující pro celkovou kvalitu našeho kulturního prostředí. Znamenají ovšem ambici vlastně nad poměry doby: většina publika, přiznejme si, by se snadno spokojila s cílem méně vznešeným (někdy i s vyloženě nevznešeným). Je dobře, že Lípa Musica takovou ambici zatím neztratila. Vyslovme zbožné přání, aby se jí navzdory současným trendům vzdávala co nejméně.

Foto: Jana Marie Knotová, Martin Špelda / Lípa Musica