„Štryncl tempo modeloval důkladně a vehementně a výsledkem bylo opravdu živoucí, energické, poutavé pojetí Dvořákova slavného kusu.“

„Zralý, znalý výkon postupně stále více uvolněný Roman Patočka ve třetí větě rozezpíval do už neoddiskutovatelně obdivuhodného tónu, kterého byl najednou plný sál.“

„Fibich známý především tvorbou melodramů, kterou se z dnešního pohledu nejvýrazněji odlišuje, napsal dílo hodné pozornosti.“

Třiadvacátý ročník cyklu Musica Florea Bohemia pokračoval ve sváteční den 28. října koncertem Romantik Zdeněk Fibich. Orchestr poučeného přednesu vystoupil pod svým obvyklým vedoucím Markem Štrynclem a koncertnímu sálu vršovického Vzletu představil zásadní symfonické dílo zmíněného autora, ale také slavný koncertantní kus jeho o něco staršího souputníka Antonína Dvořáka. Sólistou v jeho houslovém koncertu byl zpaměti hrající Roman Patočka.

Musica Florea shromáždivší se v na své poměry obrovském obsazení (např. šest violoncell, tři kontrabasy, čtyři horny, tuba, harfa…), srovnatelném s orchestrem Prague Philharmonia, připravila dvě díla hudební literatury romantické. Ostatně, sám název pořadu na epochu odkazuje: Romantik Zdeněk Fibich. Je jeho dobrým zvykem, že diváky večerem slovním projevem provází, a Marek Štryncl, umělecký vedoucí a dirigent, tak učinil i tentokrát. Povídáním o vynálezu metronomu a tempech, která udává, předem upozornil na výrazný aspekt nadcházející intepretace, kterou je právě práce s volenými tempy, přičemž zaznělo, že dobově byla daleko flexibilnější, než se k dnešnímu dni ustálilo v praxi. 

Rozměrné, vůbec ne na oko prováděné ladění zejména smyčcových nástrojů uvedlo první skladbu večera, kterou byl Dvořákův jediný houslový koncert. Koncert pro housle a orchestr a moll – nedávno jsem jej mimochodem slyšel-neslyšel dokonce v newyorské Carnegie Hall – zazněl se sólistou Romanem Patočkou, koncertním mistrem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, čili tzv. Pražských symfoniků. Štryncl jej nazval „statečným mladým mužem“, když se uvolil k neortodoxnímu počinu a výstupu z komfortní zóny zaužívané interpretace, a vlastní koncert mohl začít.

Hned v úvodu si divák povšiml vskutku intenzívní práce s agogikou či velmi obecně herním tempem. Štryncl modeloval důkladně a vehementně a výsledkem bylo opravdu živoucí, energické, poutavé pojetí Dvořákova slavného kusu. Spolupráce se sólistou fungovala, k výraznějším kolizím nedošlo. V průběhu poslechu mi naskočila obava, aby se tempové změny po chvíli nestaly samoúčelnou floskulí – tato se naštěstí nenaplnila zčásti možná i proto, že dirigent hru s rychlostí hry postupně mírnil. Nenaplnila se ani jiná hrozba, totiž ta, kdy zvýrazněně detailní práce s hudební strukturou klade pozornost na detail a celek pouští ze zřetele. Ne. Marek Štryncl má partituru dostatečně zažitou, má nad ní nadhled a podání působilo zkrátka velice sugestivně. Jednu věc – která se týká celého večera – bych však přesto poznamenal. Zdálo se mi totiž, že míra pozornosti věnovaná práci technického charakteru a často jaksi silově uplatňovaná dirigentským gestem „vytahovala“ dynamickou hladinu výrazně nad střed hlasitostní škály. Energické pokyny přirozeně svádí k silnějšímu hraní, a tak fortissimo zřetelně převažovalo nad pianissimem a nemyslím, že šlo o jev odvislý od přinášeného repertoáru. Souvisejícím aspektem pak byla spíše řídce se objevující lyrická poloha hry. Jiným pozorovaným, pozitivním dopadem práce s tempy však byl zároveň pocit opravdu svobodného, nesvázaného hraní. Kdo je svobodný, nebojí se mluvit – možná i proto tak přesvědčivě promlouval výkon orchestru i hráče v partu sólovém.

Sólista Roman Patočka své housle rozezněl dobře obeznámen s úskalími Dvořákova koncertantního kusu. (Však jej nedávno hrál i s domovským orchestrem ve Smetanově síni…) Zralý, znalý výkon postupně stále více uvolněný houslista ve třetí větě rozezpíval do už neoddiskutovatelně obdivuhodného tónu, kterého byl najednou plný sál. Jeho housle Amati z poloviny 17. století souzněly s myšlenkami autora i dirigenta a tento pocit porozumění navodil příjemnou vůni domova. Závěr si instrumentalista už evidentně užil, což reprezentovaly i létající žíně. Sympatický umělec svůj špičkový výkon následně nenápadně korunoval usednutím do auditoria a už relaxuje tak podpořil své kolegy ve druhé půli.

Ta začala vcelku překvapivě (po bezmála 40minutovém kusu a v zázemí, které umožňuje občerstvení se) principem attacca. V kontextu hlavního lákadla večera, kterým se dle označení kulturního pořadu zdál být Zdeněk Fibich a jeho první symfonie, považuju za nešťastné chybějící nacionále v písemném zasvěcení do děje večera. (Rovnou podotknu také to, že nijak textově nepřiblížit klíčovou postavu koncertu, tedy Romana Patočku, není zvykem.) Text z pera Věry Šustíkové, členky předsednictva Společnosti Zdeňka Fibicha, podal elegantním a koncízním způsobem všechny potřebné informace, škoda tedy, že omylem vypadly roky narození a úmrtí skladatele. Tyto jeho údaje se „dobře pamatují“ (1850–1900), ale hlavně jsou zároveň patrně alespoň částí motivace k uvedení autorovy symfonické prvotiny, protože není složité dovtípit se, že Fibich letos slaví dvojité půlkulaté výročí.

Programový leták o Fibichovi hovoří jako o členovi zakladatelské trojice české národní hudby. První symfonie skutečně jako by kompozičním stylem ležela někde na půl cesty mezi Smetanou a Dvořákem. Nápadná je práce s žesti zvláště v první větě, harmonickou odvahu autor prokazuje ve větě třetí, atraktivně dramatické momenty komponista překládá v druhé větě, závěrečná čtvrtá je prezentací umného tektonického vypointování. Fibich známý především tvorbou melodramů, kterou se z dnešního pohledu nejvýrazněji odlišuje, napsal dílo hodné pozornosti. Dobově patřilo dokonce mezi jeho nejpopulárnější, není tedy divu, že pozornost si uchovává – a že ho hraje, a dokonce i natáčí Musica Florea. (Skutečně aktuálně připravuje nové CD, které by mělo vyjít do Vánoc.)

Orchestr specializující se na interpretaci historicky poučenou, byť by to – jako v daném případě – mělo jít proti zavedené praxi, připravil další podnětný večer. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že komorní fazóna tělesu sluší přece jenom o něco více, a ještě druhého, že suchá akustika Vzletu výsledný zvuk drobně ponižuje směrem k pocitu zkušebny, obecenstvu, nadšeně aplaudujícímu, včetně mě samého to však nakonec nevadilo. Opět převážila milá, radostná atmosféra podpořená interpretačním drajvem účinkujících v čele s Markem Štrynclem. „Kdybyste chtěli tleskat, můžete,“ nabádal mezi jednotlivými větami symfonie. Ano, uvolněný, pohodový poslech je to, co chceme…

Foto: Tereza Práchenská