„Petr Nekoranec předvedl od prvních až po poslední vteřiny vskutku strhující výkon.“

„Zvláštní ocenění zaslouží brilantní výslovnost islandské pěvkyně Arnheiður Eiríksdóttir, s níž zastínila i mnohé rodilé mluvčí.“

„Dvojici výborných zpěváků doplnil jako pomyslná třešnička na už tak skvostném dortu klavírista Ivo Kahánek.“

U příležitosti vydání nové nahrávky Janáčkova Zápisníku zmizelého uspořádala agentura Nachtigall Artists 18. prosince na Novoměstské radnici předvánoční koncert s názvem Nejen Janáček. Cyklus písní přednesl s mimořádným citem tenorista Petr Nekoranec s islandskou pěvkyní Arnheiður Eiríksdóttir, klavírního doprovodu se ujal přední český pianista Ivo Kahánek. Doprovodili je studenti Konzervatoře Jana Deyla, kteří program doplnili vánočním repertoárem.

Předloha Zápisníku zmizelého je považovaná za jednu z největších českých literárních mystifikací. V květnu 1916, zhruba v období prvního provedení Její pastorkyně v pražském Národním divadle, vyšel v Lidových novinách anonymní básnický cyklus Z péra samoukova. Básnická skladba líčila lásku mladíka z vesnice na východní Moravě s iniciálami J. D. k vášnivé cikánce, kvůli níž zničehonic zcela opustil domov i rodinu. 

Poznámka redakce poodhalovala údajné tajemné pozadí tohoto literárního počinu: podle ní čestný a spořádaný chasník, jediná to naděje rodičů, jednoho dne zmizel z rodného kraje beze stopy. Až nález jeho zápisníku s verši poskytl klíč k celé záhadě a odhalil motivaci k tak náhlému chlapcově útěku nejen rodině, ale dokonce i soudním vyšetřovatelům, kteří se zpočátku domnívali, že se stal obětí zločinu. „Pro dojemný a upřímný tón zasluhují [básně], by byly urvány prachu soudních aktů,“ praví redakční poznámka.

Není divu, že příběh zaujal širokou veřejnost, toužící přijít na kloub záhadě, kdo je onen neznámý, básnicky mimořádně nadaný mladík. Také Leoše Janáčka text oslovil, a to dokonce natolik, že si jej z novin vystřihl a uložil. K autorství se po publikaci nikdo nepřihlásil, lingvisté však již tehdy upozorňovali na mimořádně pečlivě vystavěnou formu i jazyk, který poukazoval na vzdělanějšího autora, nežli byl obyčejný vesnický chasník. 

Teprve v devadesátých letech se ukázalo, že texty jsou ve skutečnosti dílem valašského básníka Josefa Kaldy, kterému se tak povedla mimořádná literární mystifikace trvající téměř celé století, kdy si literární historici lámali hlavu s autorstvím. 

Baladu s tajemným koncem, korunovaným zmíněným uveřejněním v novinách, má tvořit třiadvacet drobných básní, ve skutečnosti však jen dvacet dva, jedna z nich byla domnělým autorem záměrně „zničena“, čtenář tak má prostor nechat pracovat svou fantazii a domyslet si, co se asi v oné klíčové části mezi dvojicí milenců vlastně stalo. Kaldovo literární dílo tak mělo obrovský adaptační potenciál, který naplno zužitkoval právě Janáček. Ostatně rozpor mezi společenským očekáváním a lidskou touhou po lásce i fyzickém sblížení, ale zároveň závazek vůči rodině i Bohu, jsou témata, která ve svých dílech tematizuje nejednou – a zdá se, že jim rozumí velmi hluboce. Písňový cyklus Zápisník zmizelého vznikal pod skladatelovýma rukama dva roky, ale právem se zařadil mezi jeho vrcholná vokální díla. 

Toliko snad jen k zajímavému pozadí písňového cyklu, které možná mohlo ve stručnosti zaznít v tištěném programu ke koncertu Nejen Janáček, neboť v publiku neseděli jen znalci klasické hudby, ale také mnozí rodiče nebo podporovatelé vystupujících studentů, kteří nemusí mít na klasický zpěv (nadto ve specifickém nářečí) vycvičené ucho a „libreto“ by jim snad mohlo pomoci příběhu lépe porozumět. Díky precizní interpretaci to však nakonec ani nebylo potřeba a jistá úspornost je zcela pochopitelná. Koncert ostatně, jak i název napovídá, nebyl pouze o Janáčkovi.

Obě poloviny programu uvedla svým slovem majitelka agentury Nachtigall Artists a zároveň předsedkyně Spolku přátel hudebních talentů Alena Kunertová. Prozradila, že ve stejném sólovém obsazení vyjde v nejbližších dnech také nahrávka Zápisníku zmizelého na streamovacích platformách, což ocení zejména ti, kteří už nemají klasické kompaktní disky na čem přehrávat. 

Na předvánočním koncertu ztvárnil fiktivního mladíka jménem Janíček mladý charismatický tenorista Petr Nekoranec, který předvedl od prvních až po poslední vteřiny vskutku strhující výkon. Hlasově i výrazově dokázal vyjádřit všechny potřebné polohy od nejistoty a studu přes erotickou touhu a rozervanost mezi povinností a láskou až po hlubokou lítost provázenou rozhodnutím jít za hlasem svého srdce. Pojetí velmi pečlivě psychologicky vystavěl, každé gesto i výraz promyslel a jeho ztvárnění bylo velmi přirozené, autenticky uvěřitelné a emočně drásavé. 

Pěvecky byl rovněž velmi přesvědčivý, nasazoval tóny měkoučce a s naprostou jistotou. Zároveň využil dynamiku v celé své možné škále, od velmi jemných pianových lyrických pasáží až k dramaticky prozpívaným, které se v menším sále Novoměstské radnice zdály až nepříjemně naléhavými (což ovšem bylo zcela k užitku věci). Ostatně prostor, ač komornější, byl zvolen velmi vhodně a Nekorancovi dával možnost ztvárnit postavu intimnějším hereckým projevem než na velkém divadelním jevišti. 

Pěveckou partnerkou mu byla Arnheiður Eiríksdóttir, islandská mezzosopranistka, která se již na českých jevištích zcela etablovala a stává se jejich stále zářivější hvězdou. Cigánku Zefku ztvárnila velmi energicky, vášnivě a atraktivně, kreativně rovněž využila místních podmínek, jako byly vrzající vstupní dveře, dodávající jejímu příchodu patřičné napětí a zároveň dramatičnost. Předvedla brilantní pěvecký výkon s krásnou, sametovou spodní polohou, ale zvláštní ocenění zaslouží její bezchybná výslovnost. Nepoučený posluchač neměl šanci poznat, že se nejedná o rodilou mluvčí češtiny (text je nadto napsán ve valaštině s odlišnou kvantitou samohlásek a shluky souhlásek – například ve slovech jako slnko – pro cizince tak obtížné k výslovnosti). Předvedla perfektní artikulaci zastiňující i mnohé rodilé mluvčí (v tomto smyslu možná trochu i svého kolegu, byť ten má textu výrazně více, fyziologicky však má trochu méně výrazné sykavky) – a za to jí patří velký obdiv. 

Výslovnost zahraničních pěvců hostujících či angažovaných v českých operách či koncertech je u nás ostatně tradičně velkým tématem. Ačkoli čeština patří mezi pěvecky velmi obtížné jazyky, příklad paní Eiríksdóttir ukazuje, že není nemožné ji i s jejími specifiky pečlivým studiem foneticky ovládnout (byť je samozřejmě nutné vzít v potaz, že pěvkyně v Česku trvale žije). Ačkoli tak možná její obsazení do Zápisníku mohlo zprvu působit překvapivě a vzbudit otázku, proč nebyla angažována česká zpěvačka, po jejím výstupu se tato pochybnost naprosto rozplynula.

Dvojici výborných zpěváků doplnil jako pomyslná třešnička na už tak skvostném dortu klavírista Ivo Kahánek. Ten překročil vody běžného klavírního doprovodu, jak se dalo očekávat, a doplnil zpěv zcela suverénním klavírním partem s precizním vykreslením nálady. Rovněž se vzhledem k silnému pěveckému obsazení nebál nasadit plné forte, vždy však tak, aby zpěv svým partem nezastínil, ale jen doplnil jako rovnocenný hudební partner. Ukázal hráčskou virtuozitu, jakou od něj známe, ne však na úkor kolegů a vždy v naprostým souladem se skladatelovým záměrem. A zachoval naprostou profesionalitu, přičemž nikdy nesklouzl k sólistické exhibici, jak se to občas u sólově vystupujících virtuosů při doprovodu zpěváků stává. 

Na nahrávce trio hudebníků doprovodily studentky Fakulty umění Ostravské univerzity, při večeru v Praze však místo nich vystoupilo trio studentek Konzervatoře Jana Deyla, s níž agentura dlouhodobě spolupracuje. Hezky vyvážené mladistvé hlasy Anny Flajšmanové, Veroniky Novákové a Vanesy Soares perfektně doplnily celý cyklus. Později se studentky společně s dalšími kolegy představily také sólově. 

Právě studentům patřila druhá, slavnostnější polovina koncertu naladěná na vánoční notu. Po drásavém vyznění Zápisníku to bylo milé pohlazení v adventní době a patří se zmínit, že je velmi dobře, že mladí zpěváci dostávají díky Spolku přátel hudebních talentů prostor vystoupit se zkušenými pěvci na jednom pódiu, jistě je to pro ně výborná a velmi přínosná zkušenost.

Arnheiður Eiríksdóttir za jejich vokálního doprovodu zazpívala islandskou vánoční koledu, která byla zajímavou sondou do tamní, v Česku nepříliš známé hudební tradice. Trio dívek doplnili studenti klasického zpěvu Pavel Stejskal (baryton) a Amálie Motošická (soprán) a studentka zpěvu populárního Georgia Tornikidis a jako klavírní doprovod Ahmad Hedar. Studenti předvedli hezké, věku odpovídající výkony, snad jen zařazení popové zpěvačky působilo oproti jejím kolegům technicky možná až příliš kontrastně, byť byl záměr podpořit i studenty tohoto žánru veskrze dobrý. Všichni společně na závěr zazpívali koledy a na jejich výzvu se k nim mnozí diváci rovněž přidali.

Petr Nekoranec po neutuchajícím potlesku prozradil, že si nepřipravili žádný společný přídavek, zhostil se tak úkolu gentlemansky sám a nechal diváky vybrat závěrečnou skladbu. Byť mezi prvními zazněl zlomyslný požadavek, že by jeden z posluchačů rád slyšel obtížnou virtuózní tenorovou árii z Donizettiho Dcery pluku, Nekoranec přešel tento příliš náročný požadavek smíchem a zařadil rovněž několika diváky žádanou Schubertovu píseň Ave Maria, při níž nenápadně nakukoval klavíristovi přes rameno do not, což působilo skutečně roztomile a lidsky. Koncert tak skončil ve velmi milé a radostné atmosféře, velmi příznačné k závěru adventního času. 

Foto: Nachtigall Artists / Petr Dyrc