„Mám nehorázné štěstí, že jsem se na první pokus dostala k pedagogovi, který mi sedne jak hlasově, tak lidsky.“

„Ve škole nás naučí zpívat, ale neporadí, jak se máme prosadit a uchytit.“

„Pro nás mladé je téma genderové vyváženosti hodně důležité.“

Mladičká sopranistka Nela Karolína Sojková na sebe minulý týden strhla pozornost tuzemské hudební veřejnosti, když na Mezinárodní pěvecké soutěži v Karlových Varech vyhrála kategorii Operní naděje. Ve Varech soutěžila už potřetí, v předešlých letech si odnesla čestná uznání. Letos to tedy konečně vyšlo. Její letošní vítězné tažení po soutěžích navíc započalo už na pěvecké soutěži Allegro a pokračovalo na Mezinárodní pěvecké soutěži Lav Mirski Osijek v Chorvatsku, odkud si kromě první ceny odvezla i cenu pro absolutního vítěze celé soutěže.

Gratuluji vám k vítězství i k vašemu krásnému sopránovému fondu a začnu otázkou na tělo: Jste ráda, že jste sopranistka?

Ale vůbec ne! Ani nevíte, jak moc bych chtěla být mezzosoprán. To je tak neodolatelný obor! Ale úplně nejradši bych byla baryton, s takovým tím hřejivým zabarvením. Kdo z nás nechce být něčím jiným, nežli je?!

Vaše cesta k opeře byla celkem přímočará. Začínala jste na „zušce“ v rodné Kaplici ve velmi nízkém věku…

Na zobcovou flétnu jsem začala hrát snad už ve čtyřech letech. Pak přišlo zpívání ve sboru, trumpeta, akordeon, klavír a nakonec jsem hrála na tolik nástrojů, že když se pak na zušku přijímal nový pedagog na zpěv, byla jsem takový ten pokusný králík, na kterém měli adepti demonstrovat své přístupy. Nakonec jsme vybrali Kláru Remsovou, s níž to všechno začalo. 

Dá se tedy říct, že svého prvního pedagoga jste si vybrala sama?

Bylo to tak. Já jsem vlastně vůbec sólový zpěv dělat nechtěla, byla jsem od mala zamilovaná do trumpety, ale když už jsem se podílela na tom konkurzu, tak jsem si řekla, že to tedy zkusím.

Takže zpěvačka nebyla vaše vysněná kariéra od mala?

Kdepak. Já hlavně měla už jako dítě naprosto jasno: půjdu na konzervatoř s trumpetou a pak na HAMU na herectví. Já ani mé okolí nebylo sžito s operou, vlastně jsme si z toho dělali trochu legraci. 

Kdy se to změnilo?

Hodně mě nalomila moje další paní učitelka Marie Hovorková, která mi vysvětlila, že zpěv může být i povolání, což jsem si do té doby vůbec nedokázala představit a brala jsem to jako koníček. Díky jejímu vlivu jsem si nakonec podala přihlášku na konzervatoř v Českých Budějovicích a protože na přijímacím formuláři byla políčka dvě, napsala jsem tam i Pražskou konzervatoř. Osud nakonec rozhodl, že se nemám bát velkého města a jet do Prahy.

Nyní jste, tuším, v šestém ročníku.

Ano a zároveň ve druhém ročníku na HAMU. Aspoň to se mi splnilo. (smích) Celou dobu studuju u paní profesorky Yvony Škvárové a mám nehorázné štěstí, že jsem se na první pokus dostala k pedagogovi, který mi sedne jak hlasově, tak lidsky. Když jsem přišla do Prahy, byla jsem opravdu takové zmatené děťátko a paní profesorka mě vzdělávala a připravovala na svět.

Máte zkušenost i s jinými pedagogy?

Absolvovala jsem mistrovské kurzy u Franze Hawlaty, Simony Šaturové a Lindy Watson. Myslím, že je zajímavé a přínosné vyzkoušet různé styly a přístupy.

Ve Varech jste zpívala Dvořáka, Händela, Strausse a Nicolaie. To je celkem slušný záběr. Který ze skladatelů vám vyhovuje nejvíce?

To asi nedokážu říct. Já tak hrozně ráda zpívám, že mě baví zpívat všechno. Zatím jsem se nesetkala s žádnou hudbou, která by mi vadila. I když nyní je pro mě jakožto začínající koloraturní sopranistku alfou i omegou Händel. 

Chtěla byste u koloratury zůstat? Dokážete už teď vycítit, kam se vyvíjí váš hlas?

Rozhodně budu zpívat koloratury a doufám, že můj hlas postupně bude zrát k dramatičtějšímu oboru. Dokážu si sama sebe představit jako dramatickou koloraturní sopranistku.

Jak vám vyhovuje styl výuky na zmíněných školách?

Nechci, aby to vyznělo nevděčně, na obou školách jsem strašně ráda, ale občas mi připadá, že na ty opravdu důležité věci máme málo času. Určitě je praktické, že se učíme jazyky, máme italštinu, němčinu, angličtinu, ale pak jsou předměty, u nichž ten smysl není tak evidentní. Navíc když sedíme od rána do večera na přednáškách a posloucháme výuku, tak se pak těžko hledá čas na domácí pěveckou přípravu; na hodiny zpěvu pak chodíme nepřipravení. A to ani nemluvím o tom, že nemáme čas chodit na operní představení a koncerty. Já neříkám, že jsme nějací svatoušci, samozřejmě jsme umělci, ne vojáci a nemáme tu disciplínu, ale určitě bych uvítala více praxe a méně teorie. 

Máte nějaké řešení? 

Ráda bych více projektů, jako byla opera Marka Cimbála, na které se podílela spousta studentů různých oborů. Opera byla Markovou absolventskou prací, naučili jsme se, jaké to je být na jevišti, jak zpívat s dirigentem a orchestrem, museli jsme se naučit spolu komunikovat a mnozí z nás měli první možnost si tu práci osahat a zjistit, zda hudební divadlo vůbec chtějí dělat. Něco takového se bohužel nenaučíte na teoretických předmětech – ve srovnání s touto zkušeností mi pak připadají trochu nepodstatné. 

Tedy máte pocit, že vás škola připravuje na praktickou stránku života umělce… 

V pátém ročníku jsme měli hudební management, což bylo velmi zajímavé. Vypočítávali jsme tam třeba, jaký je finanční rozdíl pro zpěv na volné noze nebo pod agenturou, ale bylo to jen jednu hodinu týdně, a navíc v pondělí večer. Mám strach, že mě škola vyplivne a nebudu vědět, co dál. Ve škole nás naučí zpívat, ale neporadí, jak prosadit a uchytit. Celkem nedávno jsem se třeba úplnou náhodou dozvěděla, že téměř neexistují otevřené konkurzy do divadel a že abyste vůbec byli pozváni na konkurz, musíte divadlům neustále posílat své nabídky formou emailů. No a já třeba ani nevím, jak takový e-mail napsat. Toto vás prostě nikdo na škole neučí.

Máte za sebou už i nějakou jevištní praxi?

Dělala jsem Kouzelnou flétnu ve Stavovském divadle, kde jsem zpívala První dámu, ale bylo to jen v rámci edukačního programu pro školy, ne pro veřejnost. V rámci jevištní praxe na konzervatoři jsem zpívala První čarodějku v opeře Dido a Aeneas. Také jsem zpívala roli Uklízečky Žanety v opeře Klenot pana Lacroix Marka Cimbála, o které jsem se zmiňovala. Letos na konzervatoři studujeme Křídový kruh od Alexandra Zemlinského, zpívám tam zápornou postavu Frau Ma. Na školách se většinou dělají buď barokní, nebo komické opery, jsem ráda, že u nás máme možnost dělat i něco takto závažného. Premiéra bude Na Rejdišti 27. března. A na HAMU děláme Lazebníka sevillského, tam zpívám Rosinu a premiéra bude v červnu v Disku. Na obě inscenace vás srdečně zvu.

Pojďme se na chvíli ještě vrátit k soutěži. Pro školu je přínos, že přivezete zpátky vítězství. Cítíte od ní dostatečnou podporu?

Moje pedagožka mě pokaždé podporuje, ať jezdím na koncerty a soutěže, abych viděla, jak to tam chodí a něco se naučila, případně vyhrála. Ale škola nám neumožňuje, abychom třeba ve Varech zůstali celý týden, a něco tak okoukali. Školu sice reprezentujeme, ale přesto se od nás očekává že budeme v pondělí v plném soustředění ve škole. Navíc nám škola zaplatí jen registrační poplatek, ale nepodílí se ani na cestovném, ani na ubytování, navíc si musíme platit korepetitora, jeho cestu a ubytování. Jsou to opravdu veliké výdaje, a to ani nemluvím o zahraničních soutěžích. Já samozřejmě chápu, že škola má hodně omezený rozpočet, a je fajn, že nás alespoň podporují formou grantů na studenty pořádané koncerty, ale právě proto bych uvítala, kdyby nás alespoň podporovali morálně a dovolili nám na takových akcích zůstávat déle na úkor výuky ve třídě. A to ani nemluvím o tom, že jsou pedagogové, kteří říkají studentům, ať radši nikam nejezdí, aby jim neudělali ostudu.

Musím říct, že vaše upřímost je odzbrojující. 

No vidíte, snad mě kvůli vašemu rozhovoru nevyhodí ze školy. (smích)

Jak ty finanční nároky zvládáte? Podporuje vás rodina? 

Já mám v Kaplici jenom maminku a ta by všechny potřebné výdaje sama podporovat nezvládla. Pracuji v cestovním ruchu, dělám v jednom pražském hotelu na rezervacích. 

Takže děláte dvě školy, máte zaměstnání, jezdíte na soutěže, to už na žádné koníčky ani není čas…

Mám štěstí, že mým koníčkem je opera. A na kafíčko s přáteli se čas najde vždy!

Jak vnímáte, coby nejmladší operní generace, genderovou vyváženost ve světě opery a vážné hudby? 

Pro nás mladé je toto téma důležité, bavíme se o něm dost často. Uvedu osobní příklad. Žijeme v době, kdy musí být zpěvačka vysoká a hubená, ať zpívá cokoliv. Ale u chlapů se vzhled na jevišti téměř neřeší. Několikrát mi bylo řečeno, že pokud někdy chci zpívat na jevišti, musím být naprostá jednička, jinak se tam se svojí tělesnou konstitucí nedostanu. Jako začínající zpěvačka a zejména žena bych ocenila více podpory ve zpěvu a méně body-shamingu. A také trochu pochybuji o tom, že si takové výtky musí vyslechnout v opeře i muži.