„Prsty Praženicovy pravé ruky švitořily po klaviatuře a reflektovaly paprsky jarního slunce, které ten den oblažily hlavní město.“

„Chřipkové infekce se bohužel operním pěvcům nevyhýbají.“

„Bedřich Smetana by si na svoje narozeniny každoročně zasloužil větší oslavu nežli dopolední koncert.“

V neděli 2. března uplynulo 201 let od narození jednoho z našich nejvýznamnějších skladatelů, Bedřicha Smetany. Na rozdíl od loňských hojných připomínek, které definovaly i oslavy Roku české hudby, bylo akcí pomálu. Té nejvýraznější se ujala Opera Národního divadla, která u připomínky tohoto výročí uspořádala tradiční matiné v historické budově. 

Program koncertu měl dvě části: v první nás klavírní tvorbou Bedřicha Smetany ve dvou skladbách provedl Pavol Praženica, který tak zároveň připomenul, jak vynikajícím klavíristou Smetana byl, ve druhé zazněly árie ze Smetanových oper v podání sólistů Národního divadla a jeho hostů. 

Pavol Praženica se vzdor svému mládí již dokázal na hudební scéně etablovat. Tento svěřenec Iva Kahánka na pražské HAMU je držitelem mnoha hudebních cen, mj. i první ceny a speciální ceny za interpretaci Bedřicha Smetany na mezinárodní Smetanovské klavírní soutěži v Plzni v roce 2023. Jako první uvedl klavírní skladbu Macbeth a čarodějnice, kterou Smetana složil v roce 1859 během pobytu ve Švédsku a jejíž podkladem skladateli byla scéna ze čtvrtého jednání Shakespearova Macbetha, během níž mu čarodějnice vyslovují věštbu. Na začátku skladby líčí Smetana tajemnou scénu čarodějnic a zřejmě i rozrušenou mysl vladaře. Poté se dílo vystupňuje do grandiosa a celá skladba působí u Smetany do té doby neobvyklým dravým spádem a je jakoby zalita až démonickým světlem. Dílo je technicky velmi náročné a díky své mohutnosti a komplexnosti bývá považováno za klavírní náčrt orchestrální skladby. Pavol Praženica, který skladbu hrál zpaměti, ji pojal emocionálně, zaníceně a na svůj věk neobvykle vyzrále.

O patnáct let mladší a posluchačsky o něco přívětivější Cyklus klavírních skladeb Sny psal Smetana již po totální sluchové ztrátě. V nich se vrátil ke svému ranějšímu kompozičnímu stylu, kde je patrný zejména vliv Franze Liszta. Z šesti dílů cyklu si Pavol Praženica vybral tři: V Čechách, V salóně a Slavnost českých venkovanů. V těchto skladbách dostatečně vystihl jejich jemnost a delikátní melodie. Prsty jeho pravé ruky švitořily po klaviatuře a jako by reflektovaly paprsky jarního slunce, které ten den oblažily hlavní město. S bravurou se ujal zejména interpretace Slavnosti českých venkovanů, které pojal s nesmírnou energií a ve kterých nastínil i ozvěny folklórních tanců. Cyklus Sny se z dnešního úhlu pohledu může zdát poněkud zatěžkán národním patosem, ale uvedení těchto značně rozdílných děl vynikajícím způsobem demonstrovalo všestrannost Smetanova génia – a způsob, jakým obě díla mladý klavírista interpretoval a také odstínil, si zaslouží pochvalu. 

Následná operní část koncertu doznala dvou změn: za Barboru Pernou, která musela kvůli nemoci svou účast na koncertu zrušit, zaskočila mladá sopranistka Magdaléna Hebousse a další ze sólistů basista Pavel Švingr zpíval v ohlášené indispozici. Chřipkové infekce se bohužel operním pěvcům nevyhýbají. 

Pěveckou část koncertu zahájila mezzosopranistka Anna Moriová árií Děčany Ó jak tu krásné přírody zjevy z Braniborů v Čechách. Tato mladá sólistka Moravského divadla v Olomouci zaujala velmi srdečným přednesem své árie, se kterou byla dokonale sžita. Její příjemný, temnější hlas se hezky nesl celým prostorem Národního divadla, ale ve výškách poněkud bojovala s nepříjemným kovovým vibratem. Daleko lépe jí vyšla árie Panny Rózy Tak plane láska pravá z opery Tajemství. V této árii inspirované lidovou písní manifestovala svůj zdravě vedený hlas a v hezkých legatových obloucích vystihla úzkost i tíseň z vývoje situace mezi její a Vítkovou rodinou, ale zároveň i lyrickou něžnost a prostotu tolik potřebnou pro interpretaci této role.

Pavel Švingr následně přednesl árii Žalářníka Beneše Čtyřicet let již tomu bude ze Smetanova Dalibora. Árii měl sice technicky výborně zvládnutou, ale jeho indispozice byla přece jen patrná: jeho jinak nosný a sonorní bas byl zastřelý a pochopitelně i nedostatečně průrazný, s nevyrovnanými výškami. Přesto ale bylo patrné, jak hezkým hlasovým fondem pěvec vládne a je obdivuhodné že i přes očividnou indispozici nenechal divadlo na holičkách; v následném duetu Kecala a Jeníka Nuže milý chasníku… Znám jednu dívku z Prodané nevěsty jeho hlas zněl sice technicky jistě, ale přece jen unaveně. 

Duet Jitky a Vítka z Dalibora Že jdeš konečně… Ta duše, ta touha… přednesla ruská rodačka a lyrická sopranistka Jekatěrina Krovatěva a bělorusko-ázerbájdžánský tenorista Raman Hasymau. Na obou mladých sólistech bylo sympatické, jak bravurně se poprali s nástrahami ne právě standardní češtiny (jakkoliv oba v Praze působí několik let). Sopranistka předvedla hezkou svěží barvu hlasu, která se hezky snoubila s mladým dychtivým tenorovým fondem pana Hasymau. Jeho hlas však působil neukotveným dojmem a postrádal dostatečně jisté výšky nutné pro tenorový obor.

To se potvrdilo i v Jeníkově árii Až uzříš komus koupil nevěstu… Jak možná věřit. U té měl bohužel svým způsobem nevýhodu, že v porovnání s jinými áriemi, které zazněly na koncertu, je notoricky známá z podání našich i zahraničních operních hvězd. Jeho hlas v této árii sice zněl přesvědčivěji nežli v předchozím duetu, nicméně mu chyběl pevný výraz a dostatečná dechová opora. Jeho lyrický hlasový materiál nicméně vykazoval značný potenciál, pod správným vedením by mohl brzo jistě zaujmou lépe.

Jekatěrina Krovatěva přednesla árii Samostatně vládnu já, v níž si Karolína v opeře Dvě vdovy dobírá Anežku. Na pódiu vystavěla uvěřitelnou hereckou akci a zpívala s přiměřenou koketností. Árii měla dobře zvládnutou, ale její občas příliš ostré tóny se jí nedařilo vázat do frází. 

Dlouholetý sólista opery Národního divadla Josef Moravec, který na naší první scéně ztvárnil mnoho tenorových rolí i ve Smetanových operách, nejprve přednesl Daliborovu jímavou árii Nebyl to on zas, ve které hlavní hrdina opery vzpomíná na svého přítele, jeho hru na housle a společné chvíle. Ať si posluchač (či režisér) vykládá děj opery a vztah mezi Daliborem, Miladou a Zdeňkem jakkoliv, přece jen se jedná pravděpodobně o jedinou árii v celé klasické operní literatuře, kdy jeden muž nepokrytě vyznává romantické city jinému muži (ať už z toho či onoho důvodu): „Ó Zdeňku, jedno jen obejmutí, a žalář bude rájem mi…“ Josef Moravec árii přednesl s vřelou dikcí a dobrou výslovností (jinou bychom asi ani nečekali), ale dojem z jeho zpěvu byl unavený, trápilo ho zúžené hrdlo a navíc zpíval s viditelnou fyzickou námahou. Jistý si nebyl ani ve výškách, což bylo ještě více patrné v závěrečné árii s Kecalem. 

Následné Dvě ukolébavky z opery Hubička přednesla svým zdravým a dobře vedeným sopránem zaskakující Magdaléna Hebousse. Ta asi i díky svému mládí v Národním divadla dostává zatím menší role a věřím, že je tomu dobře. V hlasovém vývoji se spěch nevyplácí. Její hlas je vyrovnaný ve všech polohách, v dlouhých legatových frázích přednesla ukolébavky s opravdu niterným prožitkem. Její soprán, který má ve spodnějších polohách zajímavou barvu, na mě navíc v písni Což ta voda z výše strání… z opery Tajemství působil dojmem, že mu hloubky nečiní žádný problém ani mimo obvyklý rozsah oboru. Ještě lépe se jí podařila árie Mařenky Och jaký žal… Ten lásky sen, ve které věrohodně nastínila dívčino zoufalství svým čistým a srdečným přednesem. Upřímně řečeno, nejsem si zcela jist, zda je Smetana to pravé pro její hlas – dokázal bych si ji představit třeba ve francouzském lyrickém repertoáru, jednou možná jako Jenůfu – a ač měla občas problémy s frázováním, zanechala dle mého názoru ze všech sólistů nejlepší dojem a Mařenčina árie se i díky velice citlivému a empatickému doprovodu Zdeňka Klaudy stala vrcholem matiné.

Závěrem mi dovolte ještě malé zamyšlení. Mozartovy narozeniny jsou ve Vídni každoročně velikou událostí, město svým skladatelem doslova ožívá. Pokud považujeme Bedřicha Smetanu za svého národního skladatele (nebo alespoň geniálního klavíristu, brilantního symfonika a hudebníka, kterému se podařilo formovat českou operu a určit její směr na mnoho let dopředu), tak i s přihlédnutím k finančním omezením a kulturním rozdílům mezi oběma zeměmi a městy pevně věřím, že by si Bedřich Smetana na svoje narozeniny každoročně zasloužil větší oslavu nežli dopolední koncert v historické budově.

Foto/zdroj: Národní divadlo Praha