„Teprve když jsem začal zpívat Wagnera, jsem pochopil, že toto je přesně hudba pro můj hlas.“

„Bohužel hudební svět se trochu polarizuje a zpěváci se profilují buď jako interpreti písní, nebo jako operní pěvci.“

„Cenzura Trumpovy administrativy nám přináší tvůrčí nejistotu.“

Americký basbarytonista Nicholas Brownlee se vzdor svému mládí etabloval jako jeden v předních představitelů wagnerovských rolí. V této sezóně vystupuje v Bavorské státní opeře jako Wotan ve Zlatu Rýna, v operním domě ve Frankfurtu jako Amfortas v Parsifalovi, ale i jako Macbeth či Amonasro v Aidě. V Palau de les Arts Reina Sofía debutuje v hlavní roli Bludného Holanďana, v Lipsku bude zpívat opět Wotana a na festival v Bayreuthu se vrátí jako Donner ve Zlatu Rýna. Mimo to se představí i na několika koncertních scénách, včetně pražského Rudolfina, kde s Prague Philharmonia a dirigentem Emmanuelem Villaumem 27. dubna přednese Mahlerův Chlapcův kouzelný roh. 

Vás současný profesní život se točí téměř výlučně kolem Wagnera. Byl to od začátku kariéry váš sen?

To je dobrá otázka. Předně bych chtěl podotknout, že hudbu Richarda Wagnera miluju, ale trvalo mi dost dlouho, než jsem ji pochopil. Dříve jsem se zaměřoval na basbarytonové role v operách klasiků, jako jsou Puccini nebo Verdi. U Wagnera, na rozdíl od nich, ale neexistuje žádný vstup do rolí, nejsou v nich žádné vyložené vrcholy ani jednodušší místa. Je to naprosto komplexní úloha, do které vstoupíte a jste její součástí. A pěvec musí být dostatečně vyzrálý, aby byl schopen jeho postavy, jeho hudbu interpretovat. Wagnerova hudba je skutečně mocným uměním.

Jak byste popsal Wagnerovy postavy? Jak se liší třeba od postav z oper Verdiho nebo belcantového repertoáru. 

Nejzásadnější na Wagnerových hrdinech je, že do jisté míry odrážejí postavu svého skladatele. Co si budeme nalhávat, Wagner nebyl žádný svatoušek, měl v sobě neobyčejnou divokost a lidi kolem sebe běžně urážel. Také zastával politiku, proti které se bytostně vyhraňuji. Nicméně psal božskou hudbu a postavy v jeho operách jsou divoké a rtuťovité jako on, ale zároveň v sobě mají čistou krásu. Oproti Verdiho nebo belcantovým postavám mi připadají reálnější, a to až na jakési metafyzické úrovni. 

Existuje podle vás nějaká opera (nebo přímo skladatel), která si v našich časech zaslouží znovuobjevení?

V roce 2022 jsem ve Frankfurtu dělal Szymanowského Krále Rogera a byl jsem naprosto unešen emocionální hloubkou té hudby. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem mohl ztvárnit hlavní postavu, která je nesmírně zajímavá nejen hlasově, ale i svým vývojem: celou dobu v sobě dusí své emoce i coming out, který není vzhledem k době, ve které žije, možný. Pro pěvce je ta role opravdu náročná – celou operu zůstává na jevišti a hlasově je to jako, když zkřížíte Scarpiu s Wotanem. Jsem zastáncem toho, aby tato opera našla větší odezvu v dramaturgických plánech operních domů. Nicméně když jste profesionální hudebník, tak vaše nejoblíbenější hudba musí být ta, kterou právě ztvárňujete. Do té musíte být po uši zamilován, protože to je ona, kdo vás odvádí od rodiny a reálného života. Pokud nejste zamilovaný do role, kterou právě děláte, nezvládnete ji.

V Praze budete debutovat s Mahlerovým písňovým cyklem Chlapcův kouzelný roh. Uvádíte písně často?

Ano, pokouším se vystupovat s písněmi alespoň dvakrát do roka. Bohužel hudební svět se trochu polarizuje a zpěváci se profilují buď jako interpreti písní, nebo jako operní pěvci. Já mám ale za to, že oba žánry na sebe pozitivně reagují, ovlivňují se a udržují interpretovo hlasové zdraví a napomáhají jeho technice. Takže z mého úhlu pohledu by každý pěvec měl dělat oboje.

Můžete popsat, jak osobně vnímáte to pozitivní ovlivňování?

Jako operní interpret jsem velice vášnivý, po pódiu neustále pobíhám, gestikuluji a dávám najevo emoce dané hudby a postavy. V písních musím vyjádřit totéž, ale nesmím se u toho téměř ani pohnout, musím se soustředit jen na hudbu a na slova, zatímco mi v žilách běsní divoký vítr a každý sval vibruje napětím. Takže písně jsou pro mě takovou průpravou sebekázně.

Jste rád, že jste basbarytonistou?

Na to mám takový dost vyhraněný názor – mám za to, že operní umění dělá tenor. Když dobrý tenor zpívá velikou roli ve veliké opeře, děje se něco mimořádného, něco, co se vymyká popisu. Když tento skutečně kvalitní tenor vyzpívá své vysoké „cé“, které vychází z pevně usazené hrudi, je to, jako by kolem něj všechno křičelo, všechno se tím mění. Je to něco neuvěřitelného, ale i neudržitelného, může to trvat jen krátký okamžik. V tu chvíli se ve světě něco mění a je to nepřenositelné a nevysvětlitelné. Mou vášní je tenorový obor a mám za to, že ostatní obory existují jen proto, aby dotvářely to, co se děje kolem tenoristů. 

Ke kterému ze současných basbarytonistů vzhlížíte? Máte nějaký vzor?

Myslím, že žijeme v době, která má štěstí na velké množství vynikajících basbarytonistů. Mezi mnohými bych určitě zmínil svého vrstevníka Lukasze Golinského nebo o generaci staršího Christophera Maltmana. Ten je v mých očích naprosto fenomenální už z toho důvodu, že se nejprve etabloval jako znamenitý mozartovský pěvec, poté si pomaličku přibíral těžší a těžší role, až se po letech dostal k Wagnerovi. Nyní zpívá celý Prsten v Královské opeře v Covent Garden a je v něm fenomenální.

Zatímco vy jste se k Wagnerovi prozpíval v nezvykle mladém věku. Popište nám tu cestu. 

Ano, u mě to bylo trochu jiné. Já jsem se nikdy necítil „doma“ ani v Mozartovi, natožpak Händelovi, ale ani lehčí role Pucciniho a Verdiho pro mě nebyly tím pravým. Teprve když jsem začal zpívat Wagnera, jsem pochopil, že toto je přesně hudba pro můj hlas. Bylo mi třicet, bylo to hodně brzo, jak jsem se už zmínil, Wagnera jsem musel nejprve pochopit, což nějakou dobu trvalo. Ale dnes zpívám téměř výlučně v jeho operách a, musím to zaklepat, všichni Holanďané, Wotanové, Parsifalové a jiní mi stále činí radost a naplňují mě. Ve vokálním vzdělávání určitě fungují nějaké zákonitosti, podle nichž se hlas vyvíjí, ale já mám za to, že zpívat byste měli to, v čem se cítíte dobře a pohodlně – a tak to já mám s Wagnerem. 

Máte tedy ještě nějaké sny a cíle?

Zamiloval jsem se do festivalu v Bayreuthu, kde jsem loni debutoval jako Donner ve Zlatu Rýna, a mým snem je se tam pravidelně vracet. Můj další veliký sen je spolupracovat s hudební mládeží a předávat operní umění a znalost dál. Jsem vášnivým zastáncem názoru, že opera dokáže změnit život, a nechci, aby toto umění zaniklo. 

V roce 2017 jste v Houstonu zpíval Dvořákovo Te Deum. Máte s českou hudbou i jiné zkušenosti?

Pokud nepočítáme Mahlera, tak bohužel ne. Měl jsem v plánu dělat Revírníka v Lišce v Badisches Staatstheater v Karlsruhe, ale bohužel zasáhnul covid. Škoda, měla to být skvělá inscenace. Nicméně role, která mě opravdu láká, je Vodník v Rusalce, a to nejen hudebně, ale i povahou. Vodník je velice surová postava, jde z něj strach, a to se mi na operních postavách líbí. 

Už jste zmínil postavy, které vás v dnešní době naplňují, fascinují a živí. Představte si, že byste jednu z nich mohl přivést k životu a popovídat si s ní u sklenky vína. Koho byste si vybral?

To by zřejmě byl Macbeth, ale pouze pod podmínkou, že by dorazil sám, bez manželky. (smích) Asi bychom si dali jedno z těch podivných britských experimentálních vín a mluvili o ženách a o životě. Když jsem naposledy dělal Macbetha ve Frankfurtu, měl jsem v hlavě pořád dilema, jaké pohnutky byly jeho vlastní a co dělal na popud své ženy, protože v libretu to není úplně jasné. Lady Macbeth můžeme odsoudit jako manipulátorku, ale na druhou stranu: měla na výběr? Ženy se v její době prosazovat kvůli společenským omezením nemohly, takže jí nezbývalo než jednat přes svého muže. Myslím, že to je zajímavé téma k rozhovoru. 

Daří se vám vracet se z fantaskního světa oper Richarda Wagnera zpátky na zem? Jaké máte kotvy v reálném životě?

Mou největší kotvou je samozřejmě má rodina. Víte, když zrovna nemáte den, zkouška neprobíhá, tak, jak byste chtěl, režisér s vámi není spokojen a dirigent vám uštědří pár úšklebků, je jednoduché se v tom všem ztratit. Pak ale přijdu domů, moje dvouletá dcera si chce hrát a ta starší zase potřebuje pomoct s úkolem z matematiky – to se mi najednou v hlavě všechno přepne a začnu se chovat jako otec a manžel, ne jako polobůh. 

Jako amerického umělce se vás asi nemůžu nezeptat, jak vnímáte současnou situaci ve vaší zemi. Máte obavy o stav kultury?

Osobně se mě to velice dotýká. Pocházím z Alabamy, většina lidí kolem mě má jiné politické názory než já, navíc jsme v USA po léta zvyklí, že se po volbách něco málo změní, pak jsou zase další volby, nastaví se jiná politické linie a změní se něco jiného, ale to, co se u nás děje nyní, politiku dalece přesahuje. Pronikání současné administrativy je bohužel patrné i v kultuře. Trumpovi lidé obsadili Kennedy Center a zakázali tam vystoupení LGBTQ sboru. Jasně, řekněme si, je to v podstatě jedno divadlo ve Washingtonu; ale zároveň je to nebezpečný precedens, který přináší tvůrčí nejistotu. Nikdo neví, zda se jim najednou neznelíbí Traviata, protože hrdinkou je žena nevalné pověsti. Všechny operní příběhy jsou do nějaké míry indiskrétní a mohou se stát trnem v oku ultra-konzervativním skupinám. Dostaneme se do problémů, když nějaká opera nastuduje Aidu pod vedením nějakého skvělého režiséra a inscenace bude do nějaké míry skandální? Asi v úvahách zacházím daleko, ale jakákoliv umělecká cenzura je šikmá plocha a může rychle eskalovat. Ač jsem založením optimista, tohle mě dost děsí a připomíná mi to nástup nacismu v Německu před druhou světovou válkou.