„Mám hodně ráda jak ruské skladatele, tak ruské pianisty, houslisty.“

„Druhá věta z Mozartovy sonáty je pro mě mnohem těžší než Lisztovy Transcendentální etudy.“

„Většinu emocí nedokážu říct slovy, lépe mi to jde na klavíru.“

Nora Lubbadová je klavíristka, která má i přes svůj nízký věk za sebou mnoho koncertních vystoupení, soutěžních úspěchů a spoluprací s významnými umělci. Pro mě je to ale především člověk, který hudbu miluje, což je znát z jejích vystoupení. V rozhovoru jsme se tedy nezabývaly tolik soutěžními úspěchy (ty si ostatně každý čtenář může snadno dohledat), povídaly jsme si spíše o vztahu k hudbě a ke skladatelům, o zdrojích inspirace a radostech a strastech klavíristů. K rozhovoru s Norou se přidala i maminka Kateřina.

Ráda bych se na začátek krátce dotkla vašich studií. Začala jste se učit na klavír u paní učitelky Jaromíry Šnederflerové a pak jste absolvovala rok studia na hudebním gymnáziu. Jezdila jste také na přípravný kurz v rámci vídeňské univerzity MDW. Jak to probíhalo?

Nora: Bylo to, jak mi to čas dovolil. V té době jsem studovala na všeobecném gymnáziu, tak jsem nemohla být ve Vídni třeba týden v kuse. Většinou jsem jezdila na hodinu jednou za dva týdny, přípravný kurz se týkal čistě hry na klavír. Trval asi rok a půl. Jednou za čas byl nějaký koncert a každého půl roku zkoušky.

Jaké to je teď studovat na Pražské konzervatoři po studiu na všeobecném gymnáziu? Nechybí vám předměty jako matematika, chemie, biologie?

Někdy trošku jo, ačkoliv to byl mnohokrát velký stres na gymplu. Ale zase máme hudební předměty jako hudební teorie a intonace, které jsme na gymnáziu neměli.

Vy jste v průběhu svého hudebního života spolupracovala s obrovskou spoustou pedagogů, ať už v rámci dlouhodobého studia nebo masterclassů. Vzpomenete si na nějakou opravdu zajímavou spolupráci, ze které čerpáte dodnes?

Nemůžu zapomenout na svého profesora Vladimira Kharina, ke kterému jsem chodila na přípravné kurzy MDW. Studoval v Německu i v Rusku a řekla bych, že mi předával takovou tu ruskou klavírní školu. Mám hodně ráda jak ruské skladatele, tak ruské pianisty, houslisty. A taky bych chtěla zmínit pana profesora Kahánka, ten mě ovlivňoval od dětství a teď je můj profesor na konzervatoři.

Jací jsou vaši oblíbení ruští interpreti?

Tak určitě Daniil Trifonov, Jevgenij Kissin, dále Ivo Pogorelič, ten sice není Rus, ale je vyučen ruskou školou. Váže se k němu zajímavý skandál na Chopinově soutěži, hrál geniálně, ale nepostoupil do finále, polovina porotců mu dala nejvyšší body a polovina nejnižší. Měl ale podepsanou smlouvu s Deutsche Grammophon a říká se, že to donutilo Marthu Argerich, aby odstoupila z poroty; řekla, že je génius a že s jeho nepostupem do finále nesouhlasí. Nakonec zastínil i tehdejšího vítěze, Danga Thai Sona.

Šlo by nějak konkrétně popsat, co je pro vás na ruské škole inspirující?

Zpěvnost tónu, muzikálnost, barvy, důraz na emoce a svobodu při hraní, alespoň tak mi to připadá. Pracuje se s váhou těla, ale neopomíjí se prstová technika. Každý tón se učí hrát kantabilně, ať je to staccato nebo legato, což žádná jiná škola nemá. Třeba Čajkovskij je tomu hodně blízko. Německá škola je dost o preciznosti a přesnosti, občas ale na úkor emocí, což se mi nelíbí.

Je práce na konzervatoři v něčem odlišná od práce s paní učitelkou na ZUŠ?

Samozřejmě, na ZUŠ bylo více prostoru pro daleko podrobnější a častější práci. Na konzervatoři mám hodiny méně často a v důsledku toho musím přijít s téměř hotovou skladbou nebo alespoň ve středním tempu. Je to hodně o samostatnosti.

Vzpomenete na nějakou skladbu, která pro vás byla opravdu těžká?

To byla nejspíš třetí věta z Dvořákova klavírního koncertu, to jsem cvičila na zakázku. I když je to jenom jedna věta, dalo mi to vlastně stejnou práci, jako celý Griegův klavírní koncert. Ani jsem nevěřila, že to zvládnu. Na některých místech třeba mění sazbu, i když je to stejná hudba. Je velmi těžké si to zapamatovat, jak mechanicky, svalovou pamětí, tak co do logiky. Kdyby některé věci Dvořák napsal do jiné oktávy, tak si myslím, že by to bylo pro klavíristy lehčí a zároveň znělo líp. Existují ale různé úpravy, třeba Kurzova, to byl profesor Rudolfa Firkušného. Dost klavíristů si vytváří svoje úpravy. Já jsem ale nevěděla, že nějaké úpravy existují, tak jsem hrála originál Dvořáka.

Kateřina: Nora si ale máloco upravuje. Většinou když jí pedagogové navrhují, ať si něco upraví, tak nechce žádné úlevy – a nikdy nechtěla.

Myslíte si, Noro, že je skutečně lepší hrát ten originál tak, jak je, a úpravou by to mohlo ztratit něco z kvality?

Nora: Vlastně kromě Dvořáka jsem se setkala jenom s tím, že se vyplatí hrát originál a dodržovat každou malou dynamiku. To souvisí také s tím, že teď už hraju jenom z urtextu. Dřív jsem příliš neřešila, z čeho hraju. Ale pan profesor Vladimir Kharin na to byl velmi přísný. Když to nebyl urtext, málem nás poslal pryč.

Máte nějakou vysněnou skladbu, kterou jste si ještě neměla možnost zahrát?

Určitě Čajkovského b moll klavírní koncert, pak Rachmaninovův Druhý a Třetí klavírní koncert (ale vlastně všechny čtyři), a Rapsodii na Paganiniho téma.

Teď by mě zajímalo, jestli je nějaký hudební skladatel, který je pro vás výrazově opravdu těžko pochopitelný?

Mozart je pro mě dost těžký. Když se podívám do not, tak vím přesně, jak to má vypadat, ale zahrát to je strašně těžké. Třeba druhá věta z Mozartovy sonáty je pro mě mnohem těžší než Lisztovy Transcendentální etudy z hlediska pochopení té hudby. Rubinstein řekl, že Mozart je moc jednoduchý pro děti a těžký pro dospělé, tak myslím, že to přesně vystihl.

Co třeba Beethoven?

Ten je mi bližší. Mění nálady, jeho hudba je víc „osudová“.

Takže je pro vás důležitá určitá dramatičnost v hudbě?

To určitě, prostě aby to bylo zajímavé. Pro mě je největší nadávka, když je hudba nudná.

Jak si vybíráte nové skladby?

Je to jak kdy. Řekla bych, že skladby, co hraju nově, jsem si z padesáti procent vybrala sama a z ostatních padesáti mi je zadal pan profesor Kahánek. Ten mě občas koriguje, abych se rozvíjela všemi směry, jinak bych hrála možná jenom Chopina. Záleží taky na tom, jestli mám nějaké zakázky, občas se musím naučit nějakou komořinu nebo třeba Mozartův klavírní koncert, který chtějí.

Máte někdy trému? Jak s ní pracujete?

Vždycky mám trému. Většinou jsem za to ale ráda, protože se pak cítím dobře na pódiu. Občas se mi ale také stane, že mám větší trému než normálně a v tu chvíli po pravdě nevím co dělat. Často to ani není slyšet v hraní, jen se prostě necítím sebevědomě na pódiu. To je ale to hlavní, na čem mi záleží – jak se cítím na pódiu, jak si já sama myslím, že jsem zahrála. 

Jestli to teda dobře chápu, tak tvrdíte, že pocit klavíristy na pódiu je velmi důležitá součást vystoupení jako takového. Je to podle vašeho názoru stejně důležité, jako předchozí poctivá příprava?

Ten aktuální pocit při hraní nakonec může úplně pohřbít předchozí přípravu. Naopak, i když nějaké věci moc necvičím a ve chvíli vystoupení se najednou cítím dobře, může to vypadat, jako bych tu věc cvičila deset hodin denně. Většinou to mám ale tak nějak normálně, že mě tréma lehce motivuje a já si to prostě musím odmakat. Když mám málo trémy, tak to taky není dobře. Důležité je soustředit se na hudbu, ne na to, jestli chci oslnit porotce nebo na soutěži předběhnout svoje konkurenty. Typický příklad toho jsou třeba zkoušky – tam vyloženě hraju pro to, aby mi profesoři dali nějakou známku. Tam je těžké soustředit se na hudbu.

Teď lehce filozofické otázky. Co je podle vašeho názoru nejtěžší na tom se věnovat hudbě profesionálně?

Napadá mě hodně věcí, ale těžko říct, co je to hlavní. Určitě velká konkurence, třeba jen v Číně je padesát milionů studentů klavíru. Pak v případě klavíristů určitá osamělost – pořád cvičí sami, nehrají v orchestru. Nebo třeba i to, že někdy musím hrát skladby, které neodpovídají emocím, které cítím. Když hraju Chopinovo nocturno a cítím se šťastně, tak se musím uklidnit a vyvolat v sobě jiné emoce. Každý klavírista to má nejspíš úplně jinak.

A co je podle vás na druhou stranu podstatou hudby? Proč vůbec stojí za to se hudbě věnovat?

Pro mě je to ta svoboda v hudbě. Že si můžu dělat u klavíru cokoliv, co chci. A především komunikace skrz hudbu. Většinu emocí nedokážu říct slovy, lépe mi to jde na klavíru. Doteď mám problém prezentovat něco slovně ve škole před svými spolužáky, hrát na koncertě před tisíci lidmi je to pro mě mnohem jednodušší. Asi i proto, protože jsem u klavíru strávila spoustu hodin, hraju od čtyř let.

Co je pro vás největší relax?

Hodně ráda jezdím na kolečkových bruslích a miluju kočky. Máme doma dvě kočky sphynx. Možná se to nějak váže ke klavíristům. Třeba i Stravinskij, Rachmaninov, Čajkovskij milovali kočky. A miluju irské tance!

Co plánujete na prázdniny?

No, určitě cvičit, čekají mě dvoje masterclassy, v Rakousku v Salcburku a ve Švýcarsku v Sionu. Mám taky různé koncerty. A jedeme tedy i na týden na dovolenou do Španělska.

Ještě před letními prázdninami 28. června vás ale čeká sólový recitál v Bratislavě na festivalu Viva Musica. Jak vznikla tato spolupráce?

Kateřina: Oslovili ji na základě showcase v kostele svatých Šimona a Judy. Hrála tam celý Mozartův klavírní koncert d moll s Pražskými komorními sólisty pod vedením Radka Baboráka. Producentka Viva Musicy ji slyšela a oslovila ji, což je pro nás samozřejmě čest.

Otázka na Kateřinu Lubbadovou: Jaké to pro vás je mít dceru, která se hudbě profesionálně věnuje už v tak mladém věku? Je to časově náročné nebo stresující?

Časově už to není tak náročné, profesoři ji vedou hodně k samostatnosti. I v případě, když cestuje do zahraničí, už musí sama. Stresující určitě ano, když má nějaký koncert, to tam vůbec nemůžu být. Vždycky se bojím, co se stane, když udělá chybu, a ona mě uklidňuje: „Mami, neboj, neudělám, klídek. Pojď si to vyslechnout.“ Je víc v pohodě, než já.