„Orchestr umístěný na jevišti už v předehře předvedl monumentální zvuk, který mu orchestřiště běžně nedovoluje, a zdálo se, že fyzické vyvýšení hráče pozvedlo i hudebně.“

„Sopranistka sázela především na velké tóny, které navíc uměle zatmavuje a dobarvuje.“

„Ústřední árii Casta diva chyběla lehkost, pěvecký nadhled, ale i něha a meditativní charakter.“

Pražské Národní divadlo uvedlo v úterý 18. listopadu ve Státní opeře koncertní verzi Belliniho opery Norma, vrcholu belcantového repertoáru. Vsadilo na dirigentský um šéfa tohoto operního domu (Hermann Bäumer) i pěvecké hvězdy ze zahraničí (Marigona Qerkezi). Dílo tak bylo hudebně skutečně monumentální – a to natolik, že úplně zapomnělo právě na zásady belcanta, na němž Norma stojí.

Vincenzo Bellini a jeho závěrečná čtveřice oper (Náměsíčná, Norma, Beatrice di Tenda a Puritáni) jsou právem považovány za vyvrcholení italského operního stylu, který se zrodil na základech neapolské barokní zpěvoherní školy. Právě Norma bývá často považována za ultimátní mistrovské dílo belcanta, takzvaně „krásného zpěvu“, které dokonale ilustruje jeho zásady a styl.

To stojí zejména na pěvecké melodické lince a technické dokonalosti její interpretace, stejně jako emocionální hloubce. Zcela zásadní je pro něj dokonalé legato a neznatelné přechody mezi rejstříky – tóny na sebe musí navazovat naprosto hladce a přirozeně jako když smyčec víská struny, bez slyšitelných hran a hlavně bez zbytečného tlaku v hlase. Jakkoli by každý tón měl být barevný a založený na messa di voce, kdy v dlouhých frázích přechází z pianissima do forte, je zároveň klíčové, aby hlas zněl – i přes obtížné a virtuózní figury – naprosto lehce a přirozeně. Klade důraz na bohatou paletu odstínů, nikoli na pouhou hlasitost.

Jelikož Norma patří k velmi obtížným operním kusům a klade na zpěváky obrovské nároky, na českých divadelních prknech není často k poslechu. Národní divadlo se o její inscenaci pokusilo naposledy před deseti lety, už tehdy ale naráželo na možnosti svého operního ansámblu. Pro turné v Japonsku a několik posledních představení se mu ovšem povedlo do hlavní role angažovat Editu Gruberovou, čímž počáteční rozpaky nakonec zcela rozptýlilo. 

Nyní Státní opera uvedla koncertní verzi Normy pod vedením svého hudebního ředitele Hermanna Bäumera. Orchestr umístěný na jevišti už v předehře předvedl monumentální zvuk, který mu orchestřiště běžně nedovoluje, a zdálo se, jako by fyzické vyvýšení na pódium hráče pomyslně pozvedlo o úroveň výš i hudebně. Předvedli hezký, plastický zvuk s citlivými dynamickými změnami, zároveň ale dávali pěvcům dostatečný prostor, aby se ve zvuku nástrojů za sebou „neutopili“, a umožnili jim vystavět i „piánkové“ části. Těch ale bohužel moc nebylo.

Do hlavní role angažovalo Národní divadlo kosovskou sopranistku Marigonu Qerkezi, která sice ve třpytivé róbě s opulentními šperky celou dobu působila jako noblesní diva, ale i v jejím projevu bylo všechno tak trochu „moc“. Byť rozsahově je na roli vybavená dobře, sází především na velké, dramatické tóny ve forte, které navíc uměle zatmavuje a dobarvuje. Výsledkem byl sice „epický“ zvuk, při kterém, jak praví úsměvný bonmot, „praskají skleničky“, a je s podivem, že jí takový „drive“ vydržel po celou operu, protože s oním tlakem musel být zpěv nesmírně vyčerpávající. Nakonec ovšem stejně chybělo to hlavní: belcanto.

A právě na něm má Belliniho vrcholná opera stát. Pěvkyně sice zvládla virtuózní části i koloratury, celou dobu ale zpívala hodně na sílu a bylo patrné, že ve velkém forte se ve výškách cítí jistě, když ovšem ztlumila, jistota se vytrácela. A takových momentů bylo mnoho. Ústřední árii Casta diva chyběla lehkost, pěvecký nadhled, ale i něha a meditativní charakter modlitby. Pokud někteří z posluchačů slyšeli stejnou árii například na pražském belcantovém recitálu Diany Damrau před třemi lety, což je asi nejlepší verze, jakou bylo možné v Česku v posledních letech vyslechnout, nemohli zažít rozdílnější pojetí.

K „forsírování“ se nechal strhnout i představitel Polliona, italský tenorista Stefano La Colla, kterému navíc chybělo legato, tóny nasazoval poměrně ostře a nebyl u něj příliš znatelný rozdíl mezi něžnými láskyplnými áriemi, v nichž se vyznává z citů k Adalgise, a hádkami s Normou. Právě koncertní pojetí přitom dává zpěvákům šanci si hrát s dynamikou, lépe se soustředit na pěveckou techniku i virtuozitu – ostatně jejich postavení na forbíně je v tomto směru velmi výhodné, zvukově lichotivé a nemusí se obávat, že tóny zapadnou při herecké akci. Přesto ústřední dvojice téměř celu dobu zpívala forte, dokonce i ve výsostně lyrických pasážích. Je sice úctyhodné, že to fyzicky oba ustáli a jejich výkon byl po celý večer konstantní, belcanto to ovšem, nutno zopakovat, nebylo.

Naopak velmi dobrý výkon podali všichni čeští pěvci v čele se Štěpánkou Pučálkovou. Její Adalgisa byla pěvecky skvěle vystavěná, přirozená a mezi rejstříky měla dokonale hladké přechody, přičemž ani spodní polohu „nekalila“, ale zůstávala v ní průzračná. Mnohem věrněji se tak přiblížila belcantovému zpěvu a výrazněji pracovala s dynamikou. Nicméně napětí mezi Normou a Adalgisou se zdálo skoro až hmatatelné nejen v roli – jejich duety sice patřily ke světlým místům večera, Qerkezi ovšem Pučálkovou zvukově zbytečně „válcovala“ a na konci frází se na ni často vůbec nedívala, aby mohly zakončit společně. 

České pěvkyni dobře sekundovali v menších rolích Sylva Čmurgová a Martin Šrejma. A výborné byly také výstupy moldavského basisty Iurie Maimescua (jako keltský druid a Normin otec Oroveso), jehož tóny zněly krásně vepředu i ve spodní poloze a jeho sólové árie byly mezi tím nejlepším, co se na koncertě odehrálo. Sbor Státní opery pak doplnil zejména závěrečné scény Normina odhalení a odsouzení. 

Program připomínal jako zajímavost, že právě Norma byla velmi oblíbenou operou Richarda Wagnera – jejího hudebního dědictví si celý život velmi cenil; ve výsledku zpěv připomínal paradoxně právě spíš wagnerovské „superdramatické“ scény než krásu belcanta. A koncertní provedení tak zapomnělo na podstatu Belliniho přínosu pro světovou operu – krásu lidského hlasu v té nejjemnější technice připomínající hodinářskou práci – která ovšem nestaví na síle zvuku, ale na čirosti, nekonečném legatu i opravdovosti.  

foto: Národní divadlo / Václav Hodina