„Mladá italská sopranistka Federica Lombardi má dramatický soprán tmavšího zabarvení.“

„Postava Adalgisy, mladičké naivní dívky, je part pro mezzosoprán a v této inscenaci ji zpívá ruská zpěvačka Vasilisa Berzhanskaya.“

„Bylo ohlášeno onemocnění představitele a jako rychlý záskok se představil anglicko-italský tenorista Freddie De Tommaso.“

Státní opera ve Vídni uvádí novou inscenaci opery Norma Vincenta Belliniho. Hudebního nastudování se zhostil Michele Mariotti, režisérem byl Cyril Teste, scénu vytvořila Valérie Grall a kostýmy jsou dílem Marie La Rocca. Světelné efekty, které dokreslovaly atmosféru, jsou dílem Juliena Boizarda a video design, který se prolínal s děním na jevišti, vytvořil Mehdi Toutain-Lopez; live kameru na scéně vedl Nicolas Doremus. Premiéra představení, které vzbudí potěšení, ale možná také rozpaky, se odehrála 22. února.

Opera Norma je ikonickým dílem italského bel canta a skladatele Vincenza Belliniho, který patří k význačným představitelům stylu. Libreto napsal Felice Romani podle divadelní hry Alexandra Soumeta. Světová premiéra se konala v milánské La Scale v roce 1931 a překvapivě se nedočkala kladného přijetí. Bellini psal dokonce o fiasku, které přičítal přetíženosti pěvců ze zkoušek, přestože první Normou byla tehdejší největší operní hvězda Giuditta Pasta. Celá opera je postavena na hlavní hrdince, její kvality určují úspěch inscenace, a to i přesto, že další hlavní postavy mají rovněž vypjaté party. V průběhu let byly představitelkami Normy vždy slavné pěvkyně, neboť zpívat tuto postavu bylo vždy prestižní záležitostí. Patřila do repertoárové výbavy takových slavných jmen, jako například Maria Callas, Joan Sutherland, Monserrat Caballé, Lilli Lehmann, Edita Gruberová či Cecilia Bartoli. 

V postavě Normy vystavěl Vincenco Bellini part pro pěvkyni, která ovládá dokonale bel canto, má jímavá sladká piana a schopnost si pohrávat s tóny v dynamických odstínech, udrží obrovské dramatické vypětí v exponované dynamice a v neposlední řadě má obrovský hlasový rozsah, označovaný někdy výrazem „soprano sfogato“. Takovým hlasem vládne představitelka Normy ve Vídeňské státní opeře, mladá italská sopranistka Federica Lombardi. Dramatický soprán tmavšího zabarvení, který má v lyrických pasážích sametovou hebkost se sladkým témbrem, se dokáže pohybovat v koloraturních bězích a jistě i ve výškách. Pěvkyně rovněž disponuje plným a silným středním i spodním rejstříkem, všechny polohy jsou dokonale vyvážené a propojené.

Obtížnostně pozadu co do výrazu a technických nároků nejsou ani další postavy, se kterými má Norma dueta či ansámbly. Postava Adalgisy, mladičké naivní dívky, je part pro mezzosoprán a v této inscenaci ji zpívá ruská zpěvačka Vasilisa Berzhanskaya. V opeře má mnoho dialogů s Normou a jejich hlasy jsou barevně pěkně sladěné. Také má velký hlasový rozsah; její part si nijak s partem hlavní představitelky opravdu nezadá. Tenorový part patří hlavní mužské postavě, Římanu Pollionovi, do které byl obsazen Juan Diego Flórez, tenorová hvězda světových operních pódií již mnoho let, a jistě také hlavní magnet inscenace. S úspěchem odzpíval premiéru, ale na první repríze 3. března čekalo publikum překvapení. Bylo ohlášeno onemocnění představitele a jako rychlý záskok se představil anglicko-italský tenorista Freddie De Tommaso. Jeho využití bylo nasnadě, neboť překvapivě tento operní titul zvolila i dramaturgie druhého vídeňského domu Theater an der Wien a Freddie De Tommaso je tam do role Polliona regulérně obsazen. V mezičase mezi reprízami mohl tedy mladý tenor do inscenace ve Státní opeře ihned naskočit. Jeho pěvecký výkon byl obdivuhodný. Pevný, znělý hlas s otevřenými, plně znějícími výškami zaplňoval prostor a umělec se po jevišti pohyboval s jistotou. Výrazná vysoká postava a sympatický zjev posiloval u diváka zážitek z vystoupení. Další výraznou postavou byl Oroveso, nejvyšší druid, otec Normy. V interpretaci Ildebranda D‘Arcangela získala postava hutný barevný bas i herecky uvěřitelnou výbavu. Clotildu, chůvu dětí, představovala v malé roli Anna Bondarenko, Flaviem, přítelem Pollionovým, byl Hiroshi Amako.

V orchestrálním partu si Bellini hraje s instrumentací i dynamickými a dramatickými efekty, staví proti sobě úderná fortissima a následná pianová echa, přináší měkké, lyrické pasáže, aby je vzápětí postavil proti úderným částem. Kontrasty dynamické i výrazové nesou emoční hnutí všech postav a vytváří s nimi mohutnou zvukovou plochu. Dirigent Michele Mariotti je v současné době hudebním ředitelem Operního divadla v Římě a působil již snad ve všech italských operních domech. Italská opera je mu vnitřně blízká a Orchester der Wiener Staatsoper vedl s italským smyslem pro výraz, pro dramatické vrcholy i kantabilní melodiku. Pečlivě hlídal pěvce a dbal na to, aby je orchestr ve vrcholných částech nekryl a aby jim byl naopak oporou. Sbor Vídeňské státní opery připravil Martin Schebesta. V obrazech, kde je sbor kompaktní, zněl velmi dobře a vyváženě, rozprostřený po scéně ale najednou ztrácel zvuk i jistotu intonace. Tanzensemble Norma byl pečlivě připraven choreografkou Magdalenou Chowaniec, vypracovené variace na antické téma však působily v kontextu inscenace poněkud nepatřičně.

Rozporuplná je režie, které se ujal mladý francouzský režisér Cyril Teste. Na scéně Valérie Grall, která určovala charakter vizuálního vjemu, se objevovaly obrazy, které mezi sebou ostře kontrastovaly. Antické rozvaliny chrámu, měšťanský pokoj Normy a shora spouštěné šály, jen naznačující charakter prostoru, mezi sebou soupeřily. Do tohoto napětí se spouštěly opony s projekcí obrazů stromů a lesa, které působily příjemně a ukotvovaly příběh. Jedna taková spuštěná šála na závěr rudě zářila a přijala do sebe Normu, jako oběť na hranici. Nejzajímavějším inscenačním prvkem byly projekce detailů tváří či věcí, pohybující se na scéně. Pro tento účel se po jevišti pohyboval kameraman Nicolas Doremus s live-kamerou na rameni a snímal zblízka mimiku jednajících postav. Zajímavé, ale ve výsledku těch proměnných, které v jednom čase a prostoru fungovaly na scéně, bylo pro diváka už příliš mnoho. Dostávaly se už nejen do vzájemných kontrastů, ale někdy i do konfliktů. 

Dalším konfrontačním momentem bylo jednání postav na scéně. Ač ta překypovala současnými inscenačními prvky, z jednání zpěváků čišely manýry opery 19. století, kdy preference měl zpěv, zpěváci stáli na jednom místě a vztahy s ostatními postavami byly jen naznačené. Největší hereckou akcí bylo přecházení scény ze strany na stranu. Pro pěvce je to stav ideální, mohou se naplno věnovat pěvecké technice. V konfrontaci s moderními inscenačními prostředky je to ale pro diváka stav poněkud nekomfortní. U protagonistů to mohl být od režiséra záměr, což se těžko posuzuje. Ale v práci se sborem režie zcela zklamala, hromadné nekoordinované odchody ze scény, které zastavovaly spád představení, prozrazovaly malou jevištní zkušenost režiséra s tak velkou jevištní složkou. 

Norma ve Státní opeře ve Vídni slavila úspěchy především díky skvěle provedené hudební složce představení, kdy zejména vynikající pěvecké i hudebně-interpretační výkony odměňovalo publikum nadšeným potleskem. 

…………….

Reflexe je psána z druhého uvedení inscenace dne 3. března.

Foto: Michael Pöhn / Wiener Staatsoper