„Dílo se dá vykládat na mnoho způsobů.“

„Do Mnichova se Prsten Nibelungův vrátil zhruba po deseti letech.“

„Hudební nastudování každé opery v Mnichově je na vysoké úrovni.“

Prsten Nibelungův Richarda Wagnera je snad nejgigantičtějším dílem v celé operní historii. Uvedení tetralogie, resp. celovečerní předehry (Zlato Rýna) a tří samostatných částí (Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů), je pro každé divadlo prestižní záležitostí. Tak náročné dílo bývá v současné době inscenováno nejen na největších operních scénách světa, kdy je výzvou pro celý inscenační tým, ale dnes se stále častěji objevuje i na středních, zejména německých, operních scénách, kde její uvedení dává možnost zpěvákům, kteří se dosud s jejími náročnými party nesetkali, aby si je zazpívali dříve, než pro ně budou angažování do velkých divadel. První část Zlato Rýna je aktuálně v nabídce Bavorské státní opery v hudebním vedení Vladimira Jurowského a režii Tobiase Kratzera.

Geneze Prstenu Nibelungova je poměrně dlouhá a nedá se přesně určit, kdy se námětem její tvůrce začal, třeba jen v myšlenkách, zabývat. Uvádí se, že dílo vznikalo asi celé čtvrtstoletí. Uvedení celé tetralogie je náročné nejen pro pěvce, ale i pro orchestr a režiséra, neboť jde o dílo s hlubokou filozofií, které se dá vykládat na mnoho způsobů. Čtenář se o tom může přesvědčit na více než patnácti kompletních videonahrávkách celé tetralogie, které jsou v současné době na trhu a které dokumentují výše uvedená tvrzení. Kromě těchto kompletních snímků, vydaných různými vydavatelstvími, mohl zvídavý milovník tohoto Wagnerova geniálního díla zhlédnout další kompletní záznamy na nejrůznějších platformách, např. na webových stránkách curyšské opery byl k vidění stream nejnovější inscenace dirigenta Gianandrey Nosedy a režiséra Andrease Homokiho. U nás se divadla do tohoto projektu raději nepouští, protože pro mnohé role by musela angažovat pěvce ze zahraničí, což by byl ve výsledku velice drahý projekt. Tak s vděčností můžeme vzpomínat na uvedení inscenace z Německé opery na Rýně v Národním divadle v roce 2005. Na našem území zazněl poprvé kompletní Prsten Nibelungův v pražském Stavovském divadle v roce 1887. Poslední vlastní kompletní inscenaci Prstenu uvedla opavská opera v letech 1939 až 1942. V současné době ohlásila Opera pražského Národního divadla nové nastudování (více čtěte ZDE) této tetralogie, ostatní divadla mlčí. 

K novému nastudování Prstenu Nibelungova nyní přistoupila také operní scéna v Mnichově, kam se „Prsten“ zhruba po deseti letech vrátil. Poslední inscenace tam byla nastudována v roce 2012 (dirigent Kent Nagano, režisér Andreas Kriegenburg), která vznikla v rekordním čase od února do června 2012. Předchozí Prsten Nibelungův v Mnichově poznamenalo úmrtí režiséra Herberta Wernickeho, jehož Zlato Rýna mělo premiéru v únoru 2002, další díly byly svěřeny režiséru Davidu Aldenovi, který je nastudoval v období od listopadu 2002 do května 2003. Dílo hudebně připravil Zubin Mehta.

Nový Prsten Nibelungův v Mnichově hudebně studuje hudební ředitel Vladimir Jurowski a režisér Tobias Kratzer. Ten Zlato Rýna se svým scénografem Rainerem Sellmaierem (vytvořil i kostýmy) situoval do jakéhosi rozestavěného chrámu, který umístil na točně a podle potřeby a s pomocí revuálních opon s prostorem pracoval. Obraz v Nibelheimu se odehrává v dílně (garáži), která se otevírá a zavírá svinovacími vraty, jejichž pomocí (a za vydatného kouře) se Alberich proměňuje v obrovského hada a potom v žábu, kterou Wotan lehce chytí do plastové krabičky, v níž měl svačinu, kterou pojídal v letadle (filmové dotáčky vytvořili Manuel Braun, Jonas Dahl a Janic Bebi). Režisér svým pěvcům hraní nijak neulehčil, lapený Alberich, na zemi (v chrámu) opět proměněný v člověka (trpaslíka), musel celý svůj poslední výstup zpívat zcela nahý. Podobně Freia byla zavěšena na kladku a vytažena do několikametrové výše. Pod ní potom Wotan se svými společníky musí navršit poklad, přivezený z Nibelheimu, včetně přilby a prstenu (v originále mají před Freiu navršit tolik zlata, aby nebyla vidět).

Pokladem v této inscenaci není zlato, jak předpisuje tvůrce opery, ale počítače s informacemi (dnes jsou data nad zlato). Teprve potom obři Fasolt s Fafnerem (v inscenaci v kněžském rouše s kolárkem), pustí Freiu na svobodu. V hádce o prsten Fafner zabije Fasolta – Alberichova kletba prstenu Nibelungova se začíná naplňovat. Bohové nestoupají po duhovém mostě do nově vybudované Walhaly, ale do obřího chrámového oltáře, jehož se stávají součástí. Režisérovi se do hereckých akcí i dotáček podařilo vložit několik komických scén, což v této opeře nebývá zvykem (např. v dotáčce na letišti, kdy ostraha nechce pustit žábu ve Wotanově plastové krabičce do letadla).  Jak bude dále jevištní výklad tetralogie Tobiasem Kratzerem pokračovat, se dozvíme z dalších dílů, o kterých budeme naše čtenáře informovat.

Hudební nastudování každé opery v Mnichově je na vysoké úrovni a nejinak tomu bylo i při Zlatu Rýna. Tetralogie v každém divadle je tzv. „šéfovským kusem“ a bylo tomu tak i v Mnichově. Vladimir Jurowski je jistě vynikající dirigent, ale nevím, zda dílo Richarda Wagnera je jeho doménou tak, jak tomu v Mnichově bylo v minulosti třeba u Wolfganga Sawallische nebo Zubina Mehty. Jeho interpretace by se dala charakterizovat jako hřmotná – hrálo se rychle a silně (v několika případech orchestr dokonce kryl zpěváky). Opera začíná tónem es v dělených kontrabasech v pianu, k nimž se po čtyřech taktech přidávají, také v pianu, tři fagoty. Pianissima se postupně rozvíjí až do forte (hraje už celý orchestr). A pokud piano není dostatečně slabé, jak tomu bylo v Jurowského nastudování, celková gradace tím trpí a dynamické rozpětí pak není dostatečné. Pěvci byli většinou vynikající, především Wotan Nicholase Brownleeho, který vynikal plným a kovovým hlasem, navíc mu bylo vždy perfektně rozumět. Na vysoké úrovni byl také Alberich Markuse Brücka, vynikající i po herecké stránce, nebo Loge Seana Panikkara, zpívající poněkud světlým tenorem, ale nesmírně muzikálně a vyrovnaně. Mimeho výborně zpíval Matthias Klink. Obři Fasolt a Fafner byli ztělesněni Matthewem Rosem a Timem Riihonenem, z dámského obsazení zaujaly především Erda Wiebke Lehmkuhl a Fricka Ekateriny Gubanové. Velice dobře byly sezpívané i dcery Rýna v podání Sarah Brady, Verity Wingate a Yajie Zhang. Poněkud ve stínu těchto pěvců byli Milan Siljanov (Donner), Ian Koziara (Froh) a Mirjam Mesak (Freia). 

Nová inscenace Zlata Rýna měla premiéru 27. října 2024, recenzované představení se hrálo 10. listopadu t. r. Publikum přijalo inscenaci s nadšením. K naplánovanému počtu celkem sedmi představení je ještě jedno, oproti původnímu plánu, 25. července 2025 přidáno. V Mnichově se budou postupně studovat další díly tetralogie, aby pak v sezóně 2027/28 byla provedena kompletně.

Foto: Bavorská státní opera / W. Hösl