„Semerádová na albu Cachua Serranita otevřela stavidla hudbě neobyčejně vitální, čisté a smyslově opojné.“

„Ztvárnění Jany Semerádové je poutavé, nešetří výrazovými prostředky, ale zůstává stále nohama pevně na zemi, co se týče rytmické přesnosti a volby rafinovaných melodických ozdob.“

„Přidáme-li výborné muzikantské výkony a opravdu nenáročný, ovšem nikoli banální lidový zdroj většiny skladeb, je nasnadě, že jde o album pohostinné, bezprostřední a hravé.“

Renomovaný soubor Collegium Marianum letos oslavil pětadvacet let své existence. Při této příležitosti si nadělil také několik radostí v podobě nových nahrávek. Jednou z nich je i album s tajemným názvem Cachua Serranita, které přináší hudbu českého skladatele Josefa Brentnera, italského jezuity Domenica Zipoliho či švýcarského misionáře Martina Schmida. Ačkoli nejde o slavná či známá jména, existuje několik důvodů, proč věnovat této nahrávce pozornost. Je totiž mimo jiné i fascinujícím dokumentem o kontaktech barokní hudby s lidovým prostředím Jižní Ameriky v rámci křesťanských misií.

Umělecká šéfka souboru Collegium Marianum Jana Semerádová vysvětlila dramaturgii nového alba následovně: „Ke spojení dvou od sebe tolik vzdálených koutů světa mě přivedl nejen pomyslný lodní kufr, v němž se do Jižní Ameriky dostávaly partitury barokních mistrů, mezi nimi i oblíbeného Brentnera, ale především vášeň pro lidovou hudbu a objevování ‚vskutku barbarské krásy‘, jak se Telemann vyjádřil o hanáckých písních a tancích. Stejně tak byli evropští misionáři uchváceni muzikalitou původních obyvatel dnešní Bolívie a Peru.“

Barokní hudba je fenomén, který září z hlubin staletí s neutuchající intenzitou. Tato velkolepá epocha dala světu nejen první hudební velikány, s nimiž se ztotožnil celý civilizovaný svět: Bacha, Händela či Vivaldiho. Současná nahrávací a interpretační praxe svědčí o tom, že znamenitých autorů byly desítky, možná stovky, a pořád je koho objevovat. To je přímo hozená rukavice pro Janu Semerádovou, v níž se snoubí solidní muzikologické zázemí s ryzím reprodukčním mistrovstvím. Jedna z nejvýraznějších osobností na poli staré hudby tentokrát předložila hudbu jezuitských misionářů působících v Jižní Americe, doplněnou netradičním tuzemským kontextem.

Semerádová na albu Cachua Serranita otevřela stavidla hudbě neobyčejně vitální, čisté a smyslově opojné. Od první skladby, kterou je sugestivní hymnus k Panně Marii Hanaq pachap cussicuinin, jsme konfrontováni s estetikou lidových emocí. Cítíme zde truchlivý smutek v rituálním doprovodu bubnu, který evokuje utrpení bohorodičky. Následující skladby Moravica and Bohemicus saltus a Šla panenka smutně přinášejí rozmanité polohy, od marnosti a zoufalství po živelnou radost a zapomenutí na všechny strasti, které se zračí v květnaté melodice sólových nástrojů. Nejčastěji v této roli slyšíme barokní příčnou flétnu, barokní housle a violu, ale také cimbál, G violon a další vzácné instrumenty.

To, že je Hanaquoise dílem slavného Georga Philippa Telemanna, by zřejmě poznal zasvěcený znalec barokní hudby nebo aktivní interpret. Jedná se o část z Telemannovy nezkrotné Suity D dur, která dokládá jeho opojení lidovým koloritem slezského a hanáckého folkloru. Bravurou a invencí nešetří ani Concerto da camera d moll Josefa Brentnera, Bachova vrstevníka, jehož hudba cestovala přes oceán k jihoamerickým kmenům spolu s katolickými misionáři. Ztvárnění flétnistky Jany Semerádové je poutavé, nešetří výrazovými prostředky, ale zůstává stále nohama pevně na zemi, co se týče rytmické přesnosti a volby rafinovaných melodických ozdob.

Uvolněnou atmosférou dýchá Zuipaqui – Ad Mariam, jejíž autorství bývá připisováno znamenitému Domenicu Zipolimu. Lidovou kulturu na nahrávce reprezentuje dále píseň Vyletěla holubička ze skály. Obě kompozice zpívá procítěným, leč sofistikovaným způsobem Vojtěch Semerád. Jeho podání je čisté, nehledá v lidovém repertoáru zbytečně vyumělkované finesy, ale zní přirozeně a srdečně. Vokální skladby se střídají s instrumentálními čísly v příjemně svižném sledu. Pastoreta Ychepe Flauta Martina Schmida má efemérní zvukové kouzlo umocněné sólovými partiemi flétny a smyčcových nástrojů s cimbálem. Ani tato hudba nezastírá lidový kolorit, který naplno vytryskne v dravém Allegru finální věty.

Mariánskému kultu konvenují taktéž další skladby nahrávky, jejichž zvukové podloží vyvolává někdy zajímavé asociace. Kupříkladu píseň Taye jueves Santo evokuje svým tremolovým charakterem a harmonickým ovzduším lidovou hudbu řeckých ostrovů. Jedním z vrcholů alba jsou nepochybně Tři peruánské lidové písně. Můžeme v nich zaslechnout i obyčejné pískání na rty a hru na píšťaly, jejichž zvuk je pro jihoamerickou hudbu typický. Písně po zvukové stránce evokují nejen rozmanitý kolorit Jižní Ameriky, ale místy mají vysloveně filmový charakter, který s oblibou využívaly Spaghetti westerny z šedesátých let minulého století.

Na Svatém Kopečku v podání Vojtěcha Semeráda dojímá citlivým přednesem, který je vyřešenou otázkou přemýšlivého přístupu k textu a dramatickému narativu. Semerád nezpívá nikdy dvě sloky stejně, věnuje pečlivou pozornost smyslu i kontextu. Závěr alba vyplňuje Cachua Serranita z Codexu Martinez Compañón: tanečně rozevlátá strofická píseň má díky nádherným sólovým linkám a vzrušující interpretaci zpěváků dynamický tah a správnou gradaci. V polovině skladby hudba najednou utichá a ozve se rázný povel: „A teď po našem!“ Muzika se na chvíli přehoupne k moravské lidové tradici, než se opět vrátí do jihoamerických dálav. Tato vtipná „taškařice“ je povedená, škoda, že se podobně odvážných nápadů nenachází na albu vícero.

Je fascinující, jak jednoduše spolu vzdálené kontinenty, potažmo lidová a umělecká barokní hudba komunikují. Ačkoli slyšíme zcela zjevně inspiraci různorodými etniky, zvuková podoba alba je překvapivě soudržná a celistvá. Přidáme-li k tomu výborné muzikantské výkony a opravdu nenáročný, ovšem nikoli banální lidový zdroj většiny skladeb, je nasnadě, že jde o album velmi pohostinné, bezprostřední a hravé. Ostatně hravost lze číst i z půvabné papírové obálky, na níž najdete malované postavy muzikantů. Po takové nahrávce mohou sáhnout bez obav lidé, kteří třeba neholdují někdy příliš komplikované barokní textuře. Na Cachua Serranita najdou vesměs skladby přívětivé a posluchačsky atraktivní. Takový dojem může vzbudit neznámá hudba, když se jí ujmou špičkoví umělci, kteří vědí, co chtějí.

Collegium Marianum – Cachua Serranita

(Music, Dance and Our Lady on the Far Side of the World)

Supraphon SU 4309-2

Nahráno ve Vrbovém, hudební režie Markéta Janáčková, zvuková režie Jakub Hadraba.

Celkový čas: 50:15, 1 CD, vydáno: 2022

Foto: Petra Hajská, Supraphon