„Stěžejní literární složkou večera se staly Otiliiny dopisy, chronologicky seřazené od sedmi let věku pisatelky do jejích dvaceti sedmi, tedy do doby krátce před smrtí.“

„Významnou roli v programu ovšem na koncertě Lieder society sehrály, jak jinak, vokální kompozice.“

„Všechny tři pěvkyně velmi dobře ovládají své hlasové fondy, je radost je poslouchat.“

V poněkud chladném večeru, v bujnou jarní zelení obklopené Vile Amerika, sídle Muzea Antonína Dvořáka, uspořádala Lieder Society 19. května hudebně-literární pořad s názvem Ó byl to sen. Námětově byl sestaven jako spojnice odkazu skladatelů Antonína Dvořáka a Josefa Suka, kdy se jeho ústřední postavou stala Dvořákova dcera a současně žena Josefa Suka Otilie Suková. 

Životní osudy a skladatelský odkaz obou umělců není hudbymilovné veřejnosti neznámý. Pozoruhodné postřehy z rodinného zázemí obou však ten večer invenčním způsobem předestřela dramaturgyně Lieder Society Monika Jägerová, když vybrala a chronologicky sestavila krátké texty a hudební výtvory Otilie. Ani použité hudební ukázky z díla obou skladatelů zde nejsou nikterak dlouhé.

Stěžejní literární složkou večera se staly Otiliiny dopisy, chronologicky seřazené od sedmi let věku pisatelky do jejích dvaceti sedmi, tedy do doby krátce před smrtí, včleněn byl i jeden z dopisů od Antonína Dvořáka poslaný do Čech z Ameriky. Vybrané Otiliiny texty hýří svěžestí, kultivovaností a přirozeně pěstovanou zbožností, reflektují jak mladickou vitalitu mladé umělkyně, tak tragiku blížící se smrti. O neobyčejném, všestranném talentu Otilie však svědčí rovněž ukázky z její kompoziční tvorby, zejména je to patrné na vybraných klavírních skladbách Humoreska, Drahému tatíčkovi, Pepča na koníčku a Ukolébavka. 

Osou večera se stalo provedení všech pěti částí klavírního cyklu Josefa Suka O matince, v kterém vyniká skladatelovým lyrismem prosycená bohatá melodická invence. Cyklus je charakterizován rovněž prostotou a jemnou harmonizací. Střídající se v něm hudební symboly s naléhavou rytmizovanou prodlevou, inspirovanou tepem lidského srdce.    

Významnou roli v programu ovšem na koncertě Lieder Society sehrály, jak jinak, vokální kompozice. Nejprve jsme z cyklu Písní, op. 2 Antonína Dvořáka vyslechli dvě části – Na horách ticho a Ó, byl to krásný zlatý sen, po literární reakci na Dvořákovo úmrtí nemohla chybět jedna z jeho Biblických písní, konkrétně č. 4 Hospodin jest můj pastýř.  

Sukova komorní vokální tvorba byla v pořadu zastoupena třemi písněmi pro hlas a klavír z raného období (Noc byla krásná, Mé ženě, Ukolébavka). Vokálním triem s doprovodem klavíru na čtyři ruce je cyklus Deset zpěvů, op. 15. Vyslechli jsme z něj části: č. 9: Choutka po vdaní, č. 7: Pastýř a pastýřka; č. 3: Společný hrob je pěveckým duetem, které celé večer uzavřelo. Charakter melodramu měla recitace Otiliina textu Verše na památku otce, Antonína Dvořáka, kde hudební složka je tvořena přiléhavou rekonstrukcí. 

Jak patrno z výčtu, dramaturgyně večera Monika Jägerová vytvořila neobyčejně poutavý sled krátkých hudebních útvarů a literárních vstupů, bylo jich celkem dvacet. Vzájemně se střídaly a postupně vytvářely časovou osu. Posluchači pořad sledovali zaujatě, s napětím, takže je, díky Bohu, ani nenapadlo dramatický tok přerušovat potlesky. O to více vděčnosti vyjádřili v závěru večera, na němž se interpretačně podílelo celkem šest mladých umělců: sopranistky Natálie Šmausová a Bronislava Smržová, mezzosopranistka Kristýna Kukalová, dva pianisté Katelyn Bouska a Filip Martinka a recitátorka Hana Šimková. 

Interpretace Sukova klavírního cyklu O matince se ujal Filip Martinka. Do svého herního projevu se snažil vložit maximum vroucí emocionality. Katelyn Bouska byla ve svém projevu poněkud méně exaltovaná. Nejen proto, že všechny její party byly doprovodného charakteru, ale i proto, že je svým naturelem jemnější a niternější. Svoje úsilí pak oba pianisté ukázněně spojili při realizaci čtyřručního partu Sukových Deseti zpěvů. Jejich snažení však mělo citelný nádech marnosti či beznaděje, neboť oba těžce bojovali s nedokonalostí nástroje. Bílý klavír, který je v sále Muzea Antonína Dvořáka k dispozici, je sice svým zdobným vzhledem atraktivní, do prostředí barokní vily se náramně hodí, na vrcholné interpretační výkony je však technickými parametry naprosto nedostačující.  

Všechny tři pěvkyně velmi dobře ovládají své hlasové fondy, je radost je poslouchat. Osvědčily se jak v sólovém přednesu, tak i v suverénně pojaté ensemblové sazbě. Evidentně jsou však disponovány na velká pódia, takže jim byla prostora Vily Amerika malá. Projevilo se to zejména častým relativním přeforzírováním vrcholů všech dramatických frází. 

Velmi dobře se svého úkolu zhostila recitující Hana Šimková, pro jejíž vystoupení byla zdejší prostora naopak velmi příznivá. První dojem z jejího výkonu nebyl nijak ohromující. V průběhu večera, v dalších a dalších vstupech, však nabýval na dramatické síle, a to nejen postupným přidáváním hereckých prvků, ale i bohatší modulací hlasu, jeho dynamiky a účelným rozvrstvením tempa řeči. Dobře dokázala rozlišit lehkost a svěžest od momentů vysloveně tragických.    

Vzdor všem popsaným rozporuplným postřehům zapůsobil vzpomínkový hudebně-literární večer na 120. výročí úmrtí Otilie Sukové-Dvořákové a na 90. výročí úmrtí jejího chotě, skladatele Josefa Suka, vskutku silným dojmem. Připomenul nadčasovou působivost umění a v dnešní nejisté mezinárodní i domácí společenské situaci se stal světlou připomínkou opravdové krásy, ušlechtilosti a vysokých morálních hodnot.

Foto: Petr Zewlakk Vrabec