„Pahud svým způsobem vedení fráze osvobozuje hudbu ze svázanosti pravidly, ale zároveň zůstává zcela přirozený a srozumitelný.“

„Jeho nekonečný dech je ohromující a dechberoucí je i agogická svoboda, se kterou hraje veškerou hudbu – jako by ji právě teď tvořil na pódiu.“

„Úsměv na tváři vyvolávaly mimořádně povedené interakce sólového hlasu s dechovými nástroji orchestru.“

Mozart. Poulenc. Haydn – kombinace klasicismu a neoklasicismu a trio autorů, kteří tvořili dramaturgii dalšího koncertu z orchestrálního cyklu Prague Philharmonia, může na první pohled působit střídmým dojmem. To, co se odehrálo v neděli 30. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina, však mělo daleko k odměřenosti a klidu, který by snad bylo možné od takovéhoto programu očekávat. Spíše než klasického koncertu jsme byli svědky divadelně-operního představení, jehož režie se ujali dva mimořádní umělci, a to sólista večera, flétnista Emmanuel Pahud, spolu s šéfdirigentem a uměleckým ředitelem orchestru Emmanuelem Villaumem.

Divadelní atmosféru navodila už úvodní předehra k opeře Únos ze serailu Wolfganga Amadea Mozarta. Energická hudba svou instrumentací, především v dechové a bicí sekci, imituje vojenské pochody janičářů a inspiruje se tak dobovou zálibou ve vlivech osmanské kultury. Živá hra orchestru se v této skladbě vyznačovala rytmickou i intonační precizností a předznamenala mimořádnost nadcházejících hudebních čísel. Těch se ujal právě hvězdný sólista večera.

Emmanuel Pahud je flétnovou ikonou. (Čerstvý rozhovor s umělcem právě u příležitosti reflektovaného koncertu čtěte ZDE.) Je jedinečný šíří svého repertoáru, virtuozitou své hry, oplývá zcela výjimečnou tónovou i dynamickou flexibilitou. Jeho nekonečný dech je ohromující a dechberoucí je i agogická svoboda, se kterou hraje veškerou hudbu – jako by ji právě teď tvořil na pódiu. To jsme měli možnost zažít už v prvním čísle, které plynule navázalo na mozartovskou předehru.

Mozartovo Andante C dur, kterým se flétnista uvedl, je jednou z nejznámějších skladeb flétnového repertoáru a bez nadsázky se s ním setká snad každý, kdo se hře na flétnu věnuje jen trochu seriózně. Emmanuel Pahud však tuto skladbičku proměnil v operní scénu nabitou dějem i emocemi. Pahud svým způsobem vedení fráze osvobozuje hudbu ze svázanosti pravidly, ale zároveň zůstává zcela přirozený a srozumitelný. Jeho souhra nejen s orchestrem, ale i s Emmanuelem Villaumem působila jako živý dialog, který všechny přítomné okamžitě vtáhl a nedovolil obecenstvu polevit v pozornosti až do úplného konce.

Styl francouzského neoklasika Francise Poulenca se pohybuje na hranici mezi hlubokou osobní lyrikou a bezstarostnou lehkostí. Jeho Sonáta pro flétnu, FP 164 ztělesňuje přesně tyto dva póly. Její transkripce pro orchestr vznikla v roce 1976, tedy až po autorově smrti. Ujal se jí s velkým respektem k původnímu textu britský skladatel Lennox Berkeley, který se s Poulencem osobně znal ze studií v Paříži. Orchestrální verze přináší do tohoto díla řadu nových, mnohdy až impresionistických barev, a podtrhuje tak především typickou poulencovskou melancholii. Výraznou roli v tomto posunu hrají lyrické smyčce, které jsou hlavním kontrastním prvkem k původní verzi díla s klavírem. 

Pahud, dirigující Emmanuel Villaume a Prague Philharmonia využili možností této skladby na maximum. Tesklivou melodičnost prvních dvou částí vystřídala ve třetí větě poulencovská hravost a humor. Úsměv na tváři vyvolávaly především mimořádně povedené interakce sólového hlasu s dechovými nástroji orchestru. Třetí věta tak byla skutečně zářivou virtuózní tečkou. 

Sólista večera však dobře věděl, že vyprodané Rudolfinum plné flétnistek, flétnistů a flétnových fanoušků se jen tak nesmíří s jeho relativně krátkou přítomností na pódiu, a tak na bouřlivé ovace zareagoval přídavkem. Osmiminutová Odelette pro flétnu a orchestr, op. 162 Camilla Saint-Saënse byla jakýmsi pohlazením a v podstatě vytvořila další plnohodnotné číslo koncertu. Sólistovi dala příležitost ukázat další nuance jeho hry nabité vášní a láskou k hudbě. Publikum pak díky ní mohlo ještě chvíli setrvat v očarování oslnivou osobností flétnisty.

V kontrastu s elektrizující hudební smrští, jakou byla úvodní část koncertu, působila jeho druhá polovina spíše klidným dojmem. Zároveň ale vytvářela důležitý protipól a zajišťovala rovnováhu dramaturgie večera. Haydnova Symfonie č. 63 C dur „La Roxelane“ svým podtitulem přiznává jistou inspiraci tureckými vlivy, podobně jako Mozartova předehra. V její hudební řeči se odráží také autorova bohatá operní zkušenost. Energická hra orchestru reagovala na živá gesta Emmanuela Villauma. Svou lehkostí a bravurou pak v Haydnovi zaujala především sóla hoboje.

Závěrečná Sinfonietta, FP 141 Francise Poulenca zrcadlila poulencovské číslo, které zaznělo před přestávkou. Opět propojila obě tváře autora – melancholickou lyriku a bezstarostnou hravost. Villaumova interpretace zvýraznila jasné neoklasicistní kontury díla a zároveň podtrhla skladatelův humor.

Tato harmonická symbióza klasicismu a neoklasicismu vytvořila jakési čisté plátno, které nechalo vyniknout zářivému sólistovi večera a umožnilo všem přítomným náležitě vstřebat všechny tóny magicky niterného zážitku. Slogan „Phil your heart“, propagující orchestr Prague Philharmonia, tak v tento nedělní večer došel svého skutečného naplnění.

Foto: Prague Philharmonia / Petr Chodura