„Esfahanimu se podařilo udržet pevný tvar a zároveň ponechal prostor pro svobodu a výraz.“

„V jeho interpretaci se koncert nejevil jako pouhý „historický kousek“, ale jako hudba, která dokáže být aktuální.“

„Zvuk orchestru byl kompaktní a přitom vzdušný.“

Koncert, který se uskutečnil 14. září v sále Fakulty umění Ostravské univerzity, se nesl ve znamení výjimečného setkání – nejen mezi publikem a interprety, ale především mezi různými epochami hudební historie. V centru pozornosti stál Mahan Esfahani, mezinárodně uznávaný cembalista, jehož kariéra je spjata s prestižními oceněními a tituly jako např. BBC New Generation Artist. Esfahani, známý svou schopností propojit historicky poučenou interpretaci s moderním cítěním a výrazovou intenzitou, vystoupil v Ostravě nejen jako sólista, ale zároveň jako dirigent orchestru Prague Philharmonia. 

Cembalo v tento večer nebylo vnímáno jako kuriozita barokní éry, nýbrž jako rovnocenný orchestrální partner a hybatel hudebního toku. Program byl dramaturgicky koncipován jako cesta napříč třemi staletími – od barokního mistrovství Johanna Sebastiana Bacha přes klasicistní eleganci Josepha Haydna a Johanna Christiana Bacha až po moderní poezii a expresivní jazyk Bohuslava Martinů. 

Orchestrální suita č. 1 C dur Johanna Sebastiana Bacha patří mezi díla, která na první poslech okouzlí svou pestrostí a především schopností propojovat taneční formy se závažnějším hudebním obsahem. Přestože se jedná o kompozici ukotvenou v barokním stylu, působí její vyznění neobyčejně živě a současně. Bach ukazuje, jak lze prostřednictvím zdánlivě jednoduchých tanečních forem vytvořit rozsáhlý hudební oblouk, který má nejen zábavný, ale i reprezentativní a duchovní rozměr. Už od úvodních taktů je patrné, že tato hudba nemá být pouhým doprovodem ke společenskému tanci, ale spíše stylizovanou koncertní podobou tanečních forem. V interpretaci Esfahaniho suita působila jako ukázkový příklad barokní „živé architektury“ a orchestr pod jeho vedením působil pružně a dynamicky. Výrazová paleta byla patrná v neustálém střídání nálad – od slavnostního lesku až po intimnější, jemné lyrické momenty. Esfahanimu se podařilo udržet pevný tvar a zároveň ponechal prostor pro svobodu a výraz. Zároveň s cembalem pracoval jako s hybatelem rytmické i výrazové energie. V jeho podání cembalo nezůstalo skryté, ale stalo se spojnicí mezi jednotlivými sekcemi orchestru. Citlivě podněcovalo smyčce, podbarvovalo hoboje a současně určovalo rytmický pulz celé skladby. 

V Koncertu pro cembalo a orchestr G dur Josepha Haydna je již patrné skladatelovo mistrovství v práci s tématem, schopnost variovat motivy a budovat hudební drama prostřednictvím kontrastu. Na rozdíl od Bachovy suity působí Haydnův koncert spíše jako dialog plný humoru, lehkosti a svěžesti. Je to hudba, která posluchače vtahuje do přátelské konverzace. Sólista a orchestr si zde podávají repliky podobně jako partneři v rozhovoru. V podání Mahana Esfahaniho se cembalo skutečně stalo rovnocenným partnerem orchestru, nikoliv jen virtuózním sólistou, který stojí nad vším ostatním. Esfahani dokázal zdůraznit Haydnův smysl pro humor – drobná rytmická překvapení, melodické odbočky i lehce ironické momenty. Jeho hra byla jiskřivá a jasná. Zároveň si však v melancholických masážích dal na čas a ukázal niternější stránku projevu. Prague Philharmonia odpovídala s naprostou pružností. Smyčcová sekce hrála s průzračností a lehkostí, která umožnila cembalu zářit, zatímco dechy dodávaly partituře barevné akcenty. Zvláštní pozornost si zaslouží Esfahaniho přístup k frázování. Každá fráze měla svůj dech, svůj oblouk, a přesto si zachovávala lehkost. V jeho interpretaci se koncert nejevil jako pouhý „historický kousek“, ale jako hudba, která dokáže být aktuální. 

Symfonie C dur Johanna Christiana Bacha je relativně krátká, ale svou stručností je o to výmluvnější. Na rozdíl od hutných barokních struktur zde vládne průzračnost, jasná harmonická logika a snaha vést posluchače přirozeným tokem hudby. Pod taktovkou a cembalovým vedením Mahana Esfahaniho zazněla tato symfonie s velkým smyslem pro detail a stylovou čistotou. Celý zvuk orchestru byl kompaktní a přitom vzdušný. Smyčce hrály elasticky a s lehkou artikulací, dechy dodávaly barvu a nepůsobily těžkopádně. Zde Esfahani ukázal další stránku své osobnosti. Zatímco u Bacha staršího byl jeho projev plný kontrastů a vnitřního napětí, v této symfonii vynikal spíše jako mistr elegance a vyváženosti. Zdůrazňoval přehlednost a melodickou kantabilitu, která je pro tuto hudbu tak přitažlivá. Interpretace působila přirozeně a nenásilně, což jen zvýraznilo dojem galantního kouzla. 

Závěr koncertu patřil Bohuslavu Martinů a jeho Koncertu pro cembalo a malý orchestr. Dílo vzniklo v roce 1935, kdy cembalo prožívalo renesanci jako sólový nástroj. Martinů patřil k těm, kdo dokázali využít jeho specifické zvukové možnosti a zasadit je do moderního orchestrálního kontextu. Mahan Esfahani, který patří k nejvýraznějším propagátorům soudobého cembalového repertoáru, zde mohl naplno rozvinout svou interpretační sílu. Jeho hra byla energická, rytmicky ostrá, ale zároveň citlivá k jemnějším pasážím. V koncepci skladatele se sólista a orchestr neustále střetávají, kontrastují a znovu spojují v dramatickém dialogu. Prague Philharmonia se této výzvy pod Esfahaniho vedením chopila s odhodláním. Orchestr nezastiňoval sólový nástroj, působil plně, barevně a vytvářel s cembalem dramaticky vyrovnaný celek.  Smyčce i dechy hrály s ostrou artikulací, což odpovídalo neoklasické estetice díla. Esfahaniho interpretace zdůrazňovala napětí mezi tradicí a modernou. V některých pasážích nechal vyniknout ozvěny barokních koncertů jasnou rytmikou, brilantními figuracemi a průzračnou texturou. V jiných částech mohli posluchači vidět ostřejší přístup, vystupňované dramatické linky a kontrastní zlomy. 

Během večera si posluchači mohli uvědomit, jak bohatá je historie cembala i jeho schopnost se neustále proměňovat. Na začátku koncertu stálo v roli tradičního continua, v závěru se proměnilo v moderní sólový nástroj schopný vést publikum do rozmanitých výrazových poloh. Orchestr i Mahan Esfahani dokázali každý kus rozzářit v celém svém spektru jako hudbu, která propojuje minulé s přítomným.

Foto: Ivan Korč