„Druhá věta vnesla do ztichlého sálu bezvýchodnou tragiku vinoucí se sluchovým ústrojím posluchačů v podobě chvějivě útrpného sóla prvních houslí, které se roznášelo nad lopotně oddychujícími spodními hlasy zbylých hráčů.“

„Brittenova třívětá skladba měla díky jednotnému interpretačnímu vhledu a intersubjektivní vazebnosti hráčských gest stylově vyvinuté kontury expresivně laděného neoklasicismu.“

„Kultivovaný, a přitom expresivně vzkypělý tón zúčastněných hráčů vynesl na znějící povrch onu všemi očekávanou bezskrupulózní pregnanci citového sdělení.“

Světově uznávaný smyčcový kvartet Quatuor Ébène zavítal 25. května na osmdesátý ročník Pražského jara, aby rudolfinskému obecenstvu naservíroval podmanivě provedené skladby Benjamina Brittena, Ludwiga van Beethovena a Petra Iljiče Čajkovského. Co do ideového zakotvení obhajitelný repertoár zazněl ve Dvořákově síni stylově autenticky, technicky pečlivě a umělecky vyzrále. Velké uznání si vysloužil zejména violista Lawrence Power, který jakožto „pouhý“ záskok podržel skvěle sehrané těleso i v těch nejzapeklitějších místech.

Komorní těleso Quatuor Ébène má na světové koncertní scéně již pevně vybudovanou pozici. Samozřejmá orientace v pravidlech klasicistní, romantické a soudobé hudby, již dosvědčuje řada ceněných mozartovských, beethovenovských, schubertovských či mendelssohnovských nahrávek, jakož i občasné podnikání odvážných „crossoverových“ výletů do non-artificiálních vod hudební invence, dobře dokládá schopnost tělesa nejen adekvátně odpovídat na četné podněty žánrových a stylových konvencí, ale také pružně reagovat na postmoderní výzvu k definitivnímu opuštění zaběhnutých interpretačních standardů a přijetí plurality estetických norem a hodnot.

Francouzský smyčcový kvartet během nedělního večera slevil z této postmoderní radikality a rudolfinskému publiku připravil program čítající reprezentativní kusy tradičního koncertního repertoáru, jež zazněly v poněkud obměněné personální sestavě, než na jakou je fanoušek Quatuor Ébène zvyklý. Soubor si pro uvedení Beethovenových, Čajkovského a Brittenových skladeb přizval amerického violistu Lawrence Powera, jenž zaskočil za stálou členku ansámblu Marie Chilemme. A nejspíše i díky této substituci se kvartetu podařilo vytvořit ve Dvořákově síni atmosféru plnou napjatého očekávání, které se po uplynutí prvních taktů přelilo v soustředěnou posluchačskou kontemplaci.

Jako první se Rudolfinem rozezněl Beethovenův Smyčcový kvartet č. 1 F dur, op. 18, který v podání Quatuor Ébène prozradil mnohé z kompoziční kuchyně tohoto giganta světové klasické hudby. Soubor s profesionální samozřejmostí vycítil z Beethovenova kusu formální řádnost a pevnost, jež se nejotevřeněji ukázala v přísné tematické práci a obezřetně připravovaných modulačních propadech.

Kromě všudypřítomného ratia beethovenovského kompozičního přístupu však hráči neomylně vyhmátli i druhý, obsahově expresivní aspekt Beethovenovy tvorby, s nímž pracovali nanejvýš uvědoměle a s plným pochopením pro jeho neodmyslitelnou funkci pro dynamický rozměr skladby. Syntéza konstrukce a výrazu si našla svůj temporálně-akustický tvar už v první větě, do které se hráči vehnali se vší energickou rozhodností a technickou připraveností. Dominantou jejich výkonu bylo úspěšné nalezení zlatého středu mezi temperamentní dikcí rytmicky trhaných a prudkých tempových změn na straně jedné, a precizním nastavováním melodických a motivických vztahů tónové struktury na straně druhé.

Druhá věta vnesla do ztichlého sálu bezvýchodnou tragiku vinoucí se sluchovým ústrojím posluchačů v podobě chvějivě útrpného sóla prvních houslí, které se roznášelo nad lopotně oddychujícími spodními hlasy zbylých hráčů. Dojem bezvýchodnosti umocnila i trpělivá a mistrovsky odměřená práce s delšími pauzami, jimiž smyčcové těleso posílilo tektonický moment napětí, jejž tvořila tíživá disproporce mezi přítomným a nepřítomným, mezi bytím a nicotou. Třetí a čtvrtá věta přinesly do Beethovenova skladebného konceptu očekávaný moment uvolnění, jež čtveřice hráčů podpořila komplementární rytmickou souhrou, ve které gestická lehkost zvítězila nad obsahovou závažností a polyfonní hravost skórovala nad zvukovou masivností.

Pokud beethovenovské číslo dramaturgicky vsadilo na dramatickou notu, tak Tři divertimenta pro smyčcové kvarteto Benjamina Brittena doslova přepadly posluchače svou kombinací výrazové bezprostřednosti a strukturální disciplinovanosti. Brittenova třívětá skladba měla díky jednotnému interpretačnímu vhledu a intersubjektivní vazebnosti hráčských gest stylově vyvinuté kontury expresivně laděného neoklasicismu, v němž se jako dvě svébytné muzikantské perspektivy křížily drastické výstřely rytmických protipohybů s pevně utaženými melodickými smyčkami. S první větou, překvapivou na souzvukově zahuštěné akordické spoje a obecně volnější zacházení s formou, se těleso vypořádalo s pomocí kontrastní dynamiky, jež se nevyhýbala ani těm nejostřejším zvukovým skokům.

Modernistický étos první věty, kde došlo i na ryze avantgardní disonance či glissandové průtahy, byl částečně neutralizován v následující větné části, ve které Britten vsadil na odlehčenější a obecně lidštější výraz. Pozoruhodného výkonu zde dostáli první houslista Pierre Colombet a violista Lawrence Power, jejichž dialogicky koncipovaná hra zaujala sympatetickou souhrou a schopností upozadit individuální virtuozitu ve prospěch znějícího celku. V poslední, co do melodického a rytmického řešení značně dynamické větě se kvartet ukázal být skvělým zvěstovatelem brittenovského umění, jenž dokáže fragmentovanou formální koncepci vtělit do kontinuálně vyznívajícího a vnitřně neproblematicky fungujícího tónového obrazce.

Quatuor Ébène zakončilo koncertní večer emočně napnutým a patosem obestřeným Smyčcovým kvartetem č. 3 es mol,l op. 30 Petra Iljiče Čajkovského. Jestliže Beethoven a Britten zapůsobili na posluchače vybalancovanou pozicí mezi konstrukční racionalitou a hudebním dramatem, tak Čajkovskij je strhl svou patetickou rozpolceností a citovou rozkolísaností. Transparentně vyznělé akordické předivo první věty vyneslo komorní těleso za pomoci působivého usouvztažnění melodické horizontály a harmonické vertikály. Kultivovaný, a přitom expresivně vzkypělý tón zúčastněných hráčů vynesl na znějící povrch onu všemi očekávanou bezskrupulózní pregnanci citového sdělení, jež s dopomocí plastické agogiky působilo naprosto sebejistě a přesvědčivě.

Druhá věta působila v podání francouzského smyčcového kvarteta jako jakési oddechové intermezzo mající za úkol připravit publikum na další emocionální úder. Muzikanti se tu doslova položili do ústředního melodického tématu, které doprovodili blankytně lehkými akcenty vyzdvihujícími místy až rozpustilé vyznění věty. Se třetí větou se vrátila temná tvář skladby, již Čajkovskij už v samotném úvodu zbrázdil disonantními šrámy, jež hráči umocnili prostřednictvím příkrých témbrových modulací a kontrastních dynamických předělů. V důsledku toho se však v celkově jinak brilantním muzikantském výkonu občasně objevovaly i jisté interpretační mezery, neboť tím, že zde soubor vsadil téměř všechny karty na expresivní nestabilitu skladby, vlastní vinou občasně zakryl architektonickou myšlenku kompozice. V závěrečné větě se ke slovu dostal světlejší charakter Čajkovského kompozičního umění. Quatuor Ébène vyhrál všechny Čajkovského nástrahy s virtuózním nadhledem, a dovedl tak koncertní večer do veleúspěšného závěru.

Drtivý aplaus publika předznamenal krátký, ale o to více hudebně procítěný přídavek, pro nějž si hráči z Quatuor Ébène vybrali monotematicky laděnou a původně klavírní skladbu Roberta Schumanna z cyklu Bunte Blätter. Motivicky jednoduché, avšak kompozičně geniálně zvládnuté dílo přednesl soubor s patřičnou schumannovskou lehkostí a skromností. Francouzští hráči tím opětovně prokázali svou tolikrát potvrzenou uměleckou vyzrálost, pro niž bude mít pražská koncertní scéna vždy dveře otevřené.

foto: Pražské jaro / Václav Hodina