„Pešek už dirigentskou dráhu uzavřel. Když se objevil na pódiu, šlo o výjimečnou chvíli.“

„Pardubické publikum od svého orchestru chce slyšet i známá a milá symfonická díla“

„Stanislav Vavřínek v daném obsazení dokázal vytěžit z partitury maximum.“

Doménou Komorní filharmonie Pardubice nadále zůstává repertoár, pro který stačí její menší obsazení, ale zahájení jubilejní padesáté sezóny dostalo logicky větší, tedy symfonické parametry. Krásným symbolem zároveň bylo, že se na pódiu Sukovy síně v úterý večer vystřídali historicky první šéfdirigent tělesa Libor Pešek a současný nový šéfdirigent Stanislav Vavřínek, v pořadí desátý. 

Libor Pešek, který v létě oslavil pětaosmdesátiny, stál v čele tehdy nově založeného tělesa od roku 1970 plných sedm let. Jeho zakladatelský vklad osobně pamatují už jen ti dříve narození, ale šlo o vzájemně plodná a pozitivně naladěná léta, na která se v pardubickém orchestru bude v rámci historie vždy vzpomínat s úctou a vděčností. Aktivní dráhu Libor Pešek už v podstatě uzavřel. Když se jako skutečný dirigentský nestor objevil pro první číslo večera na pódiu, šlo o výjimečnou chvíli. Předehru k Figarově svatbě, mimochodem asi tu nejčastěji uváděnou položku v koncertech filharmonie, společně zahráli v pohodovém tempu, na jistotu, bez vyhrocené virtuozity. Libor Pešek bez taktovky, v gestech s chvílemi minimalistické střídmosti i s okamžiky ráznějších podnětů. Bylo to pár minut dotyku s žijící legendou, s mužem celoživotního nadhledu, neokázalé nonšalance, velkorysosti, lapidární stručnosti i nenápadné citovosti.

Pardubické publikum od svého orchestru chce však alespoň občas slyšet i takové partitury, jako je Dvořákův Violoncellový koncert. Tedy rozměrnou klasiku, známá a milá symfonická díla, která přece jen způsobují a podporují mohutnější emoce než klasicismus a neoklasicismus… První abonentní koncert sezóny ozdobil v tomto díle mladý francouzský umělec Victor Julien-Laferrière, vítěz soutěže Pražského jara v roce 2012 a vítěz loňského ročníku Soutěže královny Alžběty v Bruselu. Dvořákův Violoncellový koncert h moll hraje výrazně a přehledně rozvrstveně – s krásně ztišenými a zvolněnými místy a s přiměřenou razancí a vášní v kontrastních úsecích; hraje celkově klidně, lyricky, bez okázalosti, obdobně ostatně působí i on sám osobně. Slyšeli jsme nejoblíbenější skladbu světových cellistů plně pochopenou a prožitou, neagresivní, se zvýrazněným nábojem toho pozitivního a krásného, s minimem zbytečného patosu, s pěknými detaily souhry sólisty s nástroji v orchestru… – celkově v daných souřadnicích vydařenou a velmi příjemnou interpretaci.

Když výpomoci rozšíří orchestr bezmála na dvojnásobek, jako tomu bylo u Sukovy Pohádky v druhé polovině večera, výsledek je uspokojivý, ale pro ideální zvuk ještě asi chybí o něco víc smyčců. Nicméně, z hlediska velikosti sálu už o moc víc místa a akustického prostoru k dispozici stejně není. Daností je, že symfonická partitura zní konkrétněji, jakoby těžkopádněji a méně kompaktně než u opravdového velikého tělesa. Kouzla s poeticky nadýchnutými začátky frází i s mrazivě zlověstnými nárazy temných odstínů hudby, tedy výrazové nuance daleko přesahující jednotlivé party, se dají dělat jen do určité míry, potřebná velkolepost a opojnost citů má jasná omezení a hranice, ale Stanislav Vavřínek v daném obsazení dokázal vytěžit z partitury maximum plasticity, lyričnosti i výrazu. Skutečnost, že Josef Suk přišel do Dvořákova odkazu s vlastními postupy, pocity, odstíny, podněty, s vlastní zvukovostí, zastřena nebyla.

A v pěkném světle se ukázala Markéta Čepická, která usedá od nové sezóny na židli koncertního mistra orchestru. Houslové sólo v Pohádce je proslulým číslem, má velkou intenzitu, které se velmi pěkně přiblížila, přestože si lze pro ně představit dokonce ještě svítivější tón. Po celý večer působila u prvního pultu s naprostou samozřejmostí a způsob, jímž se propojila s violoncellistou v místech, kde chvíli hrají spolu, prozradil její velkou míru empatie, otevřené muzikality i schopnosti vyzařování.

Komorní filharmonie Pardubice, dříve Východočeský státní komorní orchestr, vstoupila do padesáté sezóny sebevědomá a zdravá, na základě aktuálních slov primátora města dokonce s vizí nového sálu. Projekce šesti profilů, krátkých filmových dokumentů o šesti členech tělesa, která pro zájemce navázala v sále po skončení koncertu, naznačila, že orchestr tvoří zajímavé osobnosti, muzikanti, kteří v něm i přes své další zájmy hrají odpovědně a rádi a kteří tak dávají smysl rozhodnutí, že Pardubický kraj a Pardubice hudební soubor potřebovaly a nadále potřebují.