„Hlavní téma předehry k opeře Les Abencérages cválá vpřed natolik bezstarostně, až budí dojem, že by mohlo pocházet z předehry k nějaké nenáročné operetě.“

„Už z úvodních tří sólových kadencí první věty bylo zjevné, že Barry Douglas má Beethovenův ‚Císařský‘ koncert dokonale zažitý.“

„Vrcholem večera se stala Brahmsova Třetí.“

Na sedmém večeru cyklu „A“ 23. března ve Dvořákově síni Rudolfina nabídl orchestr Prague Philharmonia se svým šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem svému publiku posluchačsky vděčný program, sestavený z děl tří skladatelů – Luigiho Cherubiniho, Ludwiga van Beethovena a Johannesa Brahmse. Hostem orchestru byl významný irský pianista Barry Douglas.

Předehra k opeře Les Abencérages Luigiho Cherubiniho, jež zazněla na začátku koncertu, je kompozicí víceméně „užitkového“ charakteru bez větších uměleckých ambicí. Začíná pomalou introdukcí s výraznými tutti fanfárami, následovanými nepříliš invenční hudbou, v níž převažují tečkované rytmy. Allegro spiritoso, které nastoupí po introdukci, je o něco nápaditější. Jeho hlavní téma cválá vpřed natolik bezstarostně, až budí dojem, že by mohlo pocházet z předehry k nějaké nenáročné operetě. Orchestr i dirigent si s touto odlehčenou hudbou poradili výtečně. Emmanuel Villaume vedl hráče konkrétními, dobře čitelnými gesty, fanfáry v introdukci vyzněly s potřebným leskem, tečkované rytmy byly dokonale zřetelné a allegrová část skladby měla báječný švih. Těžko si představit příjemnější „aperitiv“ před dvěma závažnějšími „chody“.

Druhou skladbou večera byl Beethovenův slavný Klavírní koncert č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“. Barry Douglas, který se ujal sólového partu, vstoupil do povědomí hudební veřejnosti v roce 1985, kdy si – jako pětadvacetiletý – přivezl bronzovou medaili z Van Cliburnovy mezinárodní klavírní soutěže. O rok později získal zlatou medaili na moskevské Mezinárodní klavírní soutěži Petra Iljiče Čajkovského a zařadil se tak mezi světovou pianistickou elitu. Z Douglasovy rozsáhlé diskografie určitě stojí za pozornost komplet Beethovenových klavírních koncertů, komplet Brahmsova klavírního díla a rozpracovaný komplet klavírních skladeb Franze Schuberta.

Beethovenův „Císařský“ je ze všech pěti skladatelových klavírních koncertů nejefektnější a patří k nejhranějším klavírním koncertům vůbec. Douglas ho natočil v roce 2005, má ho tedy na repertoáru přinejmenším dvacet let. Už z úvodních tří sólových kadencí první věty bylo zjevné, že pianista má tuto skladbu dokonale zažitou. Hrál je všechny s naprostým nadhledem a se suverénní jistotou. Smyčce, které nastoupily po kadencích s hlavním tématem, působily zpočátku trochu matně, ale ve chvíli, kdy se k nim připojily dechy, zvuk orchestru zpevněl a rozzářil se. Douglas hrál celou první větu po technické stránce velmi dobře, těžko by se mu dalo něco zásadního vytýkat. Na druhé straně nebylo možné přeslechnout, že se jedná o pianistický výkon značně rutinní a dost neosobní. Na začátku volné věty jsme si mohli naplno vychutnat sametově měkký zvuk smyčců. Pianista hrál tuto větu klidně, vyrovnaně, ale poměrně monotónně, bez jemnějších výrazových nuancí, v místech se silnější dynamikou skoro až tvrdě. Nejlépe nakonec vyzněla věta finální. Jak orchestr, tak klavírista ji hráli s chutí, s elánem a se skvělým rytmickým tepem, podpořeným v hlavním tématu svítivými sforzaty, a dovedli ji k impozantnímu závěru, který strhl publikum k velkému potlesku. Barry Douglas se nenechal dlouho prosit a přidal ještě Intermezzo E dur, op. 116/4 Johannesa Brahmse. Přednesl tuto křehkou lyrickou drobnost neobyčejně citlivě a s tak hlubokým pochopením, až se zdálo, že k nástroji usedl jiný klavírista než ten, který před chvílí dohrál Beethovena.

Vrcholem koncertu se stala Brahmsova Symfonie č. 3 F dur, op. 90. Závažná první věta zaujala bohatou, hutnou, typicky brahmsovskou barevností, emotivností, bezpečně modelovanými gradacemi a dokonale promyšlenou výstavbou. Z líbezných melodií druhé věty vyčaroval Emmanuel Villaume něžný pastorální obrázek, evokující prosluněnou atmosféru jarního dne. Na místo scherza vložil Brahms do této symfonie pomalý valčík. Začíná tklivou melodií ve violoncellech, která se v následujícím toku hudby vrací v různých barevných proměnách. Pod rukama Emmanuela Villauma dýchala z této věty melancholie, která se zdála být bez hranic. Finální věta je ze všech čtyř vět symfonie nejdramatičtější. A Villaume její dramatické vyznění podpořil rafinovanou prací s dynamikou, ať už povlovnými dynamickými změnami či prudkými dynamickými kontrasty. Celá tato vzrušená věta překvapivě končí smířlivým závěrem, Villaumem obdivuhodně projasněným.

Foto: Ivan Malý / Prague Philharmonia