„Kriegenburg každému aktu spolu se scénografem Haraldem B. Thorem a kostýmní výtvarnicí Tanjou Hoffman přidělil jeden element a barvu, do které jsou laděny oděvy i scéna.“

„Jeviště ve třetím aktu zasype popel. Emotivní loučení lidu s těly mrtvých příbuzných, které podlehly moru, vyvolává až nevolnost.“

„Šestapadesátiletý basbaryton Paul Gay, který téměř nesejde z jeviště, podobně jako sbor, podal impozantní výkon.“

George Enescu je pro rodné Rumunsko národním skladatelem, byť mnoho let strávil ve Spojených státech a ve Francii, kde je i pohřben. Ve vlasti jeho jméno nese symfonický orchestr, mezinárodní letiště v Bacău, na jeho počest se v metropoli koná prestižní mezinárodní hudební festival a jeho portrét jde denně z ruky do ruky. Je totiž na bankovce v hodnotě pěti lei. Slavnosti v rakouském městě Bregenz vzdaly Enescovi v roce sedmdesátého výročí jeho úmrtí hold uvedením jeho jediné opery Œdipe, jejíž nastudování společně s Pražským filharmonickým sborem se zapíše do dějin slavností.

Lyrické drama se špetkou lidové poetiky 

Příběh riskantního paktu s ďáblem, který má zamilovanému Maxovi zajistit ruku vyvolené Agáty, hudebně zpracoval Carl Maria von Weber v Čarostřelci. Operu si diváci zamilovali hned od prvního uvedení v roce 1821 a už druhým rokem sklízí úspěch také její jezerní verze na Bodamském jezeře. Zatímco mladý myslivec z Domažlicka oslovil temné síly vědomě, thébský král Oidipus neměl na tok svého života žádný vliv. Svému osudu byl vydán napospas už před narozením, jak o tom rozhodli Bohové. 

Prastaré antické drama z pera Sofokla přetavil v monumentální opus rumunský skladatel George Enescu v hudebním dramatu Œdipe. Společně s další letošní premiérou, vokální symfonií Kullervo od Jeana Sibelia, která se ve světě hraje rovněž sporadicky, se stala dramaturgickým objevem letošního 79. ročníku oblíbeného festivalu.

Zázračné dítě George Enescu (1881–1957) svou první skladbu složil v pěti letech. Je autorem například Rumunské rapsodie či pěti symfonií, jednu sezónu dirigoval Newyorské filharmoniky a byl také vynikající houslista, u kterého bral lekce i Yehudi Menuhin. Enescu na Oidipovi pracoval v letech 1910 až 1931, během kterých operu na libreto Edmonda Flega upravoval a přizpůsoboval proměnám doby. Poprvé zazněla v Paříži v roce 1936 a sklidila velký úspěch. Monumentální opus je plný wagnerovského patosu a dramatičnosti, ale také křehké jemné debussyovské lyriky. Enescu v něm nezapřel ani své kořeny, které reprezentují prvky rumunského folklóru. Temnost už beztak ponurého námětu ještě podtrhl až sedmi basbarytony. Naopak oběma tenorům přisoudil vedlejší party. Podobně je tomu u ženských postav, kde dominuje mezzosoprán a alt.

Čtyři elementy pro čtyři dějství a čtyři etapy života 

Œdipe je náročný. Pro umělecký tým, sólisty, zejména hlavního hrdinu, pro sbor i orchestr. Je náročný i pro diváka, a vůbec nejde o délku představení, které s jednou přestávkou trvá tři a půl hodiny. To je například na wagnerovských slavnostech v německém Bayreuthu, které jsou momentálně v plném proudu, obvykle teprve polovina představení. Na rozdíl od podstatně hranějších děl s mnohem „lehčím“ příběhem se divákovi zřejmě jen stěží vryje do paměti nějaká melodie, kterou by si pak pobrukoval. Hluboko pod kůži se mu ale určitě vryje příběh a otázky, které si tragický antický hrdina klade. Proč byl potrestán a zda existuje nějaká šance uniknout vlastnímu osudu a odvrátit silou vůle hrozící katastrofu.

Enescova opera ve čtyřech dějstvích sleduje příběh Oidipa v jeho čtyřech životních etapách. Od narození přes mládí, dospělost až po stáří a smrt. Inscenaci s mezinárodním obsazením nastudoval Andreas Kriegenburg. Uznávaný režisér pocházející z německého Magdeburku má zkušenosti z významných divadel, ať už z Berlína, Hamburku či vídeňského Burgtheater. V případě Oidipa plně respektoval antickou předlohu a inscenačně nepodlehl módním trendům, kdy překombinované experimenty občas změní dílo k nepoznání. Kriegenburg každému aktu spolu se scénografem Haraldem B. Thorem a kostýmní výtvarnicí Tanjou Hoffman přidělil jeden element a barvu, do které jsou laděny oděvy i scéna. Antické paláce tvoří osm metrů vysoké holé zdi z hrubého dřeva napuštěné barvou odpovídající příslušnému elementu.

Ohnivě červenooranžová je barvou prvního aktu. Odehrává se v paláci královských manželů. S Thébany v podání členů Pražského filharmonického sboru, kteří kromě zpěvu předvedli také pokrok po herecké, a dokonce i taneční stránce, oslavují narození syna Oidipa. Plameny nesymbolizují zkázu, nýbrž harmonii, lásku, bezpečí domova a radost, kterou ovšem utne šokující věštba. Nemluvně, jemuž Bohové předurčili stát se vrahem svého otce, manželem své matky a bratrem svých dětí, musí pryč. Vystrašený otec, král Laiós vytrhne novorozeně z náruče zdrcené matky Iokasty a posílá ho na smrt.

Oidipus ovšem přežije a vyroste v Korinthu u adoptivních rodičů Polybia a Meropy. Oheň vystřídá ve druhém aktu voda. Scéna a kostýmy jsou proto laděny do nebesky modré a odstínů šedé. Když se mladý muž dozví předurčený osud, prchá z Korinthu. Jeviště postupně zahalí mlha, ve které se na křižovatce tří cest, jak předpověděla věštba, odehraje osudová rvačka, při které Oidipus zabije svého otce, aniž by tušil, o koho jde. Ve třetím obraze druhého aktu se z oparu vynoří monstrózní Sfinga, která sužuje lid a nad kterou hrdina zvítězí. Tato scéna patří vizuálně i hudebně mezi jedny z nejpůsobivějších. Oidipus vchází do Théb jako vysvoboditel a za ženu si bere ovdovělou Iokastu. Svou matku.

Po přestávce děj výrazně graduje. Jeviště ve třetím aktu zasype popel. Emotivní loučení lidu s těly mrtvých příbuzných, které podlehly moru, vyvolává až nevolnost. Tragédie kulminuje odhalením, že lidem uctívaný vladař v nejlepších letech, milovaný manžel a otec je vrah a dopustil se incestu. Věštba se naplnila. Iokasta se oběsí a Oidipus zmizí ze scény. Když se vrátí, místo očí, které si v zoufalství z naplněného osudu vypíchl, má dvě černé díry, z nichž kape krev. Není snadné přihlížet nesmírně sugestivnímu dění. 

Poslední, čtvrtý akt ve znamení dřeva sleduje závěr života zestárlého slepého Oidipa, který doufá ve vykoupení. Oporou je mu dcera Antigona, která se k němu jako jediná neotočila zády. Oidipus v posvátném lese nachází úlevu a za doprovodu Thésea odchází na onen svět. Kruh se uzavřel. Jako divák odcházíte s pocitem, že jste zažil jedno velké operní kino.

Životní role Francouze

Šestapadesátiletý basbaryton Paul Gay, který v titulní roli téměř nesejde z jeviště, podobně jako sbor, podal impozantní výkon. Role nejspíš představuje vrchol jeho dosavadní pěvecké kariéry, ve které zpíval v dílech Debussyho, Messiaena, Berga, Strausse, Wagnera či Pucciniho a dalších autorů. Oproti většině pěvců měl vysoký pohledný rodák z Paříže jednu výhodu. Komplikovaná partitura je v jeho mateřštině. Při studiu mu bezesporu pomohly zkušenosti z koncertního provedení Oidipa před několika lety pod taktovkou Vladimira Jurowského.

Mimořádně přesvědčivé výkony podaly také finsko-španělská sopranistka Iris Candelaria v roli Antigony, Finka Anna Danik jako Sfinga i Norka Tone Kummervold coby Oidipova „druhá“ matka, která nalezence vychovala.

Vídeňské symfoniky, rezidenční orchestr slavností ve vynikající kondici řídil Hannu Lintu, šéfdirigent Finské národní opery a baletu. V jeho debutu v Bregenz se mu podařilo skvěle udržet napětí a propojit propracované detaily náročné partitury do velkého působivého celku. 

Další meta pro Pražský filharmonický sbor

Své kvality, tentokrát kromě pěveckých i scénické a jazykové, potvrdil Pražský filharmonický sbor, který zpíval zpaměti. Není se proto čemu divit, když umělecký šéf ansámblu Lukáš Vasilek, který se sborem Enescovu operu nastudoval, na sociální síti označil jejich účinkování v Oidipovi za zdolání operní „osmitisícovky“. Mimo jiné i proto, že ji studovali během mimořádně nabité jubilejní sezóny. 

„Œdipe je velmi náročná opera pro všechny. Má zvláštní melodiku a rytmiku, je rovněž obtížná na soustředění. Zpívá v ní až osmašedesát členů sboru, což je opravdu rekord. Na jevišti jsou téměř nepřetržitě,“ shrnul pro portál KlasikaPlus.cz své pocity Lukáš Vasilek, který si pochvaluje spolupráci s režisérem. Vasilek nastudoval „pouze“ jednu premiéru, a to právě Enesca, což bylo dostatečně vydatné. Přípravu obnovené premiéry Weberova Čarostřelce na jezeře, kterou loni se sborem nastudoval, přenechal letos kolegovi sbormistrovi Lukáši Kozubíkovi. 

Hlavní dirigent Vasilek zažil letošní slavnosti v Bregenz již popatnácté stejně jako Dagmar Williams, zkušená sopranistka a členka sboru, která byla přímo u zrodu spolupráce sboru se zdejším festivalem. O tom, jak složité je zorganizovat téměř dvouměsíční pracovní pobyt, od přípravy rozpočtu, zajištění ubytování v okolí města přes smlouvy až po podklady pro účtárnu by mohla napsat knihu. 

Kolegyně Barbora Ďubeková, rovněž sopranistka, přijela letos do Bregenz naopak poprvé. Spolu s dalšími členkami Pražského filharmonického sboru ztvárňuje antickou ženu a zpívá sólo v prvním a třetím dějství. „Nejdříve oznamuji narození prince, později zprávu o sebevraždě královny Iokasty. Vystřídám tři kostýmy ve třech barvách. Ženská část sboru v posledním, čtvrtém dějství už zpívá za scénou,“ objasnila Ďubeková, která si nové pracovní i lidské zkušenosti nemůže vynachválit.

Nové představení opery Œdipe, která slavnosti v polovině července otevřela, se hrála ještě dvakrát, jak to u premiér určených pro jeviště ve festivalovém divadle bývá zvykem. Má to svou logiku, protože hlavním magnetem akce jsou představení na Bodamském jezeře, což je obvykle velká show. Přesto by možná nebylo od věci zvážit, zda ještě pár dalších repríz nepřidat. Nejenom kvůli publiku, které by určitě nebylo proti, ale také i kvůli umělcům. Do náročné přípravy přece jen investovali mnoho času a energie…

……………

Œdipe

Festspielhaus Bregenz

Hannu Lintu – dirigent

Andreas Kriegenburg – režie

Harald B. Thor – scéna

Tanja Hofmann – kostýmy

Andreas Grüter – světelný design

Florian Amort – dramaturgie

Vídeňští symfonikové

Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka

Osoby a obsazení

Paul Gay – Oidipus

Ante Jerkunica – věštec Teiresias

Tuomas Pursio – Kreón

Michael Heim – Laiós

Marina Prudenskaya – Iokasta

Anna Danik – Sphinx

Iris Candelaria – Antigona

Mihails Čuļpajevs – pastýř

Nika Guliashvili – velekněz

Vazgen Gazaryan – posel, strážce

Nikita Ivasechko – Théseus

Tone Kummervold – Mérope

Foto/zdroj: ze zkoušky - Bregenzer Festspiele / Daniel Ammann a , Zita Senková