„Giovanni Antonini a jemu podobní přinášejí do symfonického světa doslova živou vodu.“

„Dokázal filharmoniky vést tak, že i moderní nástroje předaly dostatek hudebních emocí připomínajících klady historicky poučeného přístupu.“

„Převážila ušlechtilá krása a zvýrazněný romantizující přístup, ještě stále však autorem i dirigentem držený v mantinelech hudebního klasicismu.“

Bohové! Ó, Bože! Oh, Dio! Zvolání bylo přítomno v italském textu všech čtyř výstupů Magdaleny Kožené zařazených do čtvrtečního programu České filharmonie. Zpívala Myslivečka, Mozarta a Haydna. Doprovázející dirigent Giovanni Antonini pak v druhé polovině nadchl Beethovenovou Pastorální symfonií. Ach, Bože… – byla zahraná tak krásně…!

Česká filharmonie hrála 17. října v pražském Rudolfinu ve znatelně menším obsazení. Kontakt s hudbou osmnáctého století jí v takové podobě slušel a určitě i prospěl, ať už v doprovodu mezzosopranistky Magdaleny Kožené, nebo ve velké symfonii. Hostující dirigent Giovanni Antonini, jinak proslulý umělecký vedoucí barokního orchestru Il Giardino Armonico a hráč na zobcovou flétnu, přinesl do interpretačního ztvárnění programu nespočet oživujících nápadů a po celý večer podněty směrem k orchestru jen hýřil.

Zazněly dvě operní předehry, tři operní árie, sólová kantáta a velké orchestrální dílo. Jednotícím prvkem byl hudební klasicismus, rozkročený ovšem rovnoměrně mezi ranější fází reprezentovanou Josefem Myslivečkem a tu pozdní, ke které dospěl Ludwig van Beethoven. Progresivní Wolfgang Amadeus Mozart někde uprostřed na této ose soupeří s umírněným Josephem Haydnem.

Operu L’Olimpiade z Myslivečkova odkazu – dílo v žánru neapolské opery seria, ve kterém kulisu k dramatické zápletce vytvářejí sportovní hry ve starověké Olympii – uvedl v Praze v novodobé premiéře v roce 2013 Václav Luks, samozřejmě se svým orchestrem dobových nástrojů. Giovanni Antonini dokázal nyní filharmoniky vést tak, že i moderní nástroje předaly dostatek hudebních emocí připomínajících všechny klady historicky poučeného přístupu: artikulační přesnost, a to i ve svižnějším pohybu, jemné, ale úderně výrazné akcenty, péči o dynamické detaily.

Po tempově bipolární třídílné předehře zpřítomnila Magdalena Kožená v árii „Che non mi disse un dì!“ vyhrocené vyčítavé pocity princezny Argénis – rozvášněné, strhující, dynamicky a výrazově neustále kontrastní furioso, kompozičně zralé a dokonalé, interpretačně vzorové, nebylo v orchestru, zcela adekvátně, ani trochu rozměklé.

Árie Dony Elvíry „Mi tradi quell’alma ingrata“ z Mozartova Dona Giovanniho je nicméně přece jen ještě sofistikovanější, komplikovanější, komplexnější. Mozart se u staršího Myslivečka učil, ale dospěl nakonec mnohem dál. Škála svářejících se negativních i pozitivních emocí se v árii nenásilně snoubí s virtuozitou. I pouhá sedmiminutová epizoda jedné z postav znovu připomněla, co se z divadel dobře ví, totiž že je tato opera vrcholným projevem daného stylu, že je výjimečná.

Za Donem Giovannim příliš nezaostává Mozartova o šest let dřívější opera Idomeneo, re di Creta, třebaže v praxi i v posluchačském povědomí jednoznačně stojí v jeho stínu. Také postavy v Idomeneovi řeší osobní morální a osobní dilemata, otázky lásky a cti. Na čtvrtečním koncertě na temně dravou předehru, hranou rovnými přesnými tóny, navázal bez přerušení rozsáhlý recitativ s árií „Quando avran fine omai“ – „Padre, germani, addio!“. Zoufalé vyznání, kterým princezna Ilia otvírá operu, obdařila sólistka přesvědčivým bolestným výrazem. S filharmoniky až k závěrečnému ztišení vytvářeli opravdový, lidsky uvěřitelný výjev, svědčící o dosaženém mistrovství čtyřiadvacetiletého autora i o interpretační zralosti a svrchovanosti pěvkyně.

Největším pěveckým číslem byla Haydnova koncertní árie Scena di Berenice, vlastně sólová dramatická kantáta, hudební plocha obsahující široké spektrum afektů. V Metastasiově libretu, dílčím příběhu z opery Antigono, byla Berenika odloučena od svého milence Demetria; když se chystal zemřít, upadla do deliria… I když skladba vznikla pět let po Mozartově smrti a je příkladem vrcholného skladatelova umění, je Haydnovo hudební myšlení jakoby idyličtější a obecně o něco silněji formalizováno než Mozartovo. Přesto interpreti dosáhli mimořádně komplexního účinku. V paměti zůstává jako vokálně i dramaticky mimořádný ten okamžik, kdy dirigent nechal vyniknout a vypointoval několik opravdu hlubokých tónů sólového partu.

Beethovenova Pastorální symfonie byla po pauze kabinetní ukázkou toho, jak lze nově nasvítit chronicky známou partituru. Antonini jí dal příjemně menší a pečlivě pročištěný zvuk, mimořádnou pozornost dynamickým detailům, terasovitým efektům i náhlým změnám. Jemně kroužil témata, pracoval s poměry mezi skupinami, s plochami smyčců a se vstupy a linkami dechových nástrojů. Podařilo se mu vzácně jemné provedení, na patřičných místech, jako je Radostné shromáždění vesničanů nebo Bouře, nicméně provedení zemitější. Převážila ušlechtilá krása, vyvolávající na tváři milý úsměv, a současně s ní zvýrazněný romantizující přístup, ještě stále však autorem i dirigentem držený v mantinelech hudebního klasicismu. Dráždivá oscilace mezi dvěma epochami.

Úloha specializovaných souborů není ani trochu zpochybněna, je nicméně zřejmé, že pocitu dobového znění lze do určité míry dosáhnout i tímto způsobem. Česká filharmonie hrála vzorově.

Magdalena Kožená je stále ve skvělé pěvecké formě, se samozřejmostí ovládá technickou stránku věci a i v pouhém koncertním prostředí, bez pomoci divadelních iluzí, mnohotvárně kouzlí s psychologií postav, s barvami a výrazovými nuancemi.

Giovanni Antonini na dirigentském stupínku, praktik podrobně a bez taktovky ukazující, co chce slyšet, ale nehledící zbytečně na krasomluvu gest, k tomu bezděky přidává otázku: co pudí většinu těch, co řídí barokní ansámbly, dirigovat čím dál víc i moderní orchestry? I bez uvažování o důvodech je jasné, že samozřejmě činí dobře: on a jemu podobní přinášejí do symfonického světa novou krev, nové interpretační odstíny, doslova živou vodu. Po nesmírně plastických vokálních číslech toho i Beethovenova Šestá symfonie byla až k maximu jasným důkazem.

Foto: Česká filharmonie / Jan Hromádko