„Hudební zážitek nezačíná prvním tónem koncertu, ale již ve chvíli, kdy návštěvník vstoupí do sálu.“

„Bartókovy Rumunské tance zněly jako hudba, která v sobě nese nejen pohyb, ale i vzpomínku, kolektivní paměť generací.“

„Carlini dokázal udržet disciplínu i tam, kde hudba přímo vybízela k divoké exhibici.“

Koncert Temperamentní housle, konaný 7. února v Rytířském sále zámku Frýdek-Místek, realizovaný Svatováclavským hudebním festivalem v rámci cyklu Hudební výlety, přinesl nejen virtuozitu a vášeň, ale především hlubokou reflexi propojení řádu a spontaneity v hudbě. Houslistka Marie Hasoňová a klavírista italského původu Tommaso Carlini se vydali na fascinující hudební pouť, v níž se prolínala nezkrotná energie východoevropské hudby s intelektuální ukázněností hudební formy.

Večer otevřel Tanz pro sólové housle Krzysztofa Pendereckého, dílo plné expresivity a vnitřního neklidu, s jehož prvními tóny Marie Hasoňová vstoupila do sálu pomalým ladným krokem a okamžitě vtáhla publikum do světa hudební naléhavosti. Její autentické krátké úvodní slovo dodalo večeru další rozměr – byl prohlouben osobní dialog mezi interpretem a posluchačem.

Následující Janáčkova Sonáta pro housle a klavír posunula koncert do roviny hudební komunikace obou zainteresovaných nástrojů. Janáčkova hudba je vždy naléhavá, její fráze dýchají tak, jako by dýchal lidský hlas, Tommaso Carlini se v klavírním partu snažil citlivě reagovat na jemné odstíny houslové linie. Bohužel, možnosti jeho interpretace a většího hudebního uvolnění limitovala technická stabilita a kondice nástroje v tomto sále – především mechanika klaviatury a pedálu vyžadují rozsáhlejší generálku. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžko se reaguje na podněty komorního partnera, pokud nemáte k dispozici dostatečně spolehlivý nástroj. I tak emocionální výpověď sonáty jako celku měla dostatečnou sílu, Ballada se nesla ve znamení tajemné melancholie, zatímco Allegretto ožilo úsečnými motivy, v nichž se prolínala radost s nervozitou, odrážející psychologickou nevyrovnanost moderního člověka.

Druhou tematickou osou koncertu byla otázka tance jako hluboce zakořeněného principu hudby. Bartókovy Rumunské tance zde nezněly jako pouhé stylizované folklorní skladby, ale jako cosi mnohem hlubšího – jako hudba, která v sobě nese nejen pohyb, ale i vzpomínku, kolektivní paměť generací. Hasoňová hrála s nesmírnou expresivitou a technickou brilancí, aniž by obětovala autenticitu této hudby. Její tón byl zemitý, přesně takový, jaký je třeba k tomu, aby Bartókova hudba nevyzněla jako akademické cvičení, ale jako živý organismus.

Podobný duch zazněl i v Lisztově Uherské rapsodii č. 6 pro klavír sólo, kterou Carlini přednesl s virtuózním nadhledem. Bylo zajímavé sledovat, jak si Liszt hraje s hranicí mezi improvizací a kompoziční strukturou, Carlini dokázal udržet disciplínu i tam, kde hudba přímo vybízela k divoké exhibici.

Vrchol večera představovala Houslová sonáta č. 3, op. 25 George Enescua, dílo spojující intelekt s hlubokou emocionalitou. Enescu zde využívá housle tak, aby evokovaly zvuk cimbálu, dud či zpěvného hlasu. Hasoňová s mistrovstvím přecházela mezi těmito zvukovými polohami – její tón byl jednou průzračný a zpěvný, jindy syrově hrdelní, jako by skrze její nástroj zpívala sama rumunská krajina. Stejně jako v Janáčkově sonátě se i zde dokázal naplno prosadit Mariin neobyčejný smysl pro udržení napětí dlouhých frází a gradačních ploch.

V této sonátě se uzavřel symbolický oblouk koncertu: od tance k introspekci, od kolektivní energie k individuální kontemplaci. Hasoňová s Carlinim zde nevnímali hudbu jako pouhou interpretaci notového zápisu, ale jako filozofický dialog mezi minulostí a přítomností, mezi tělem a duší, mezi svobodou a řádem.

Marie Hasoňová v sobě propojuje sólistickou brilanci, cit pro komorní hru i bohaté orchestrální zkušenosti. Její vášeň pro folklorně inspirovanou hudbu ji řadí mezi odvážné interprety, kteří se nebojí přinášet na pódium i méně známý repertoár. Tato autenticita a otevřenost jsou nesmírně cenné. Nejenže rozšiřují obzory publika, ale také ukazují, že hudba není pouze dědictvím velkých mistrů minulosti, nýbrž živým, neustále se proměňujícím uměním. A právě Marie je k této roli předurčena, dar interpretační pravdivosti a autentického propojení s publikem se totiž nedá naučit.

Tento výjimečný večer byl nejen posluchačským zážitkem, ale také krásným příkladem péče o posluchače, což je něco, co se na mnohých kulturních událostech vytrácí. Svatováclavský hudební festival, který koncert pořádal, opět prokázal, že jeho cílem není pouze přivést kvalitní umění, ale také vytvořit atmosféru, kde se návštěvníci cítí vítáni a oceňováni. Od milého přijetí realizačního týmu až po sklenku vína, pro abonenty dárek v podobě CD… každá drobnost odrážela respekt k publiku a hluboké porozumění tomu, že hudební zážitek nezačíná prvním tónem koncertu, ale již ve chvíli, kdy návštěvník vstoupí do sálu.

A zde se nabízí otázka: Kdo vlastně dnes chodí na koncerty klasické hudby? Převážnou většinu publika tvořili zástupci starší generace. Bylo až dojemné sledovat, jak i navzdory nepříznivému chladnému počasí, zdravotním obtížím či omezené mobilitě dorazili – protože pro ně hudba není pouhou volnočasovou aktivitou, ale životní potřebou. Tato generace ještě pamatuje dobu, kdy byla klasická hudba součástí národní kulturní identity, kdy její poslech znamenal něco víc než jen elitářský koníček. Co se však stane, až tito lidé odejdou? Kdo z mladší generace je nahradí v koncertních sálech?

Zdá se, že dnešní doba, zahlcená vizuálními a rychle spotřebovatelnými podněty, nemá trpělivost na hudbu, která od posluchače vyžaduje soustředění, vnitřní dialog a čas. A přesto, možná právě v této době, kdy je mnohé téměř instantní, by klasická hudba mohla mít potenciál oslovit ve větší míře mladší publikum. Musíme ji ale přibližovat jinak, ne jako akademický artefakt odtržený od reality či mrtvý relikt minulosti, ale jako živé svědectví o lidské emocionalitě.

Foto: Ivan Korč / SHF