„Prvního koncertu se zúčastnil i prezident republiky s chotí a pražský arcibiskup Jan Graubner.“

„Znamenitě navštívený koncert byl věnován pouze dvěma skladatelům – Johannu Sebastianu Bachovi a Césaru Franckovi.“

„Peninovo pojetí Francka není příliš romanticky rozevláté. Je spíš střízlivé, přitom zpěvné.“

Velký zájem a neobvykle vysoký počet pozorného obecenstva přivedl do pražské katedrály sv. Víta první koncert letního cyklu Svatovítských varhanních večerů. Význam těchto pěti koncertů podtrhla ještě účast prezidenta republiky Petra Pavla s chotí a pražského arcibiskupa Jana Graubnera na prvním z nich. Poprvé při těchto koncertech byl kamerou snímán varhaník na kůru a obraz promítán na obrazovku dole. Je to pro publikum vítané vylepšení sledování koncertu, protože varhaník bývá většinou zcela neviditelný. Na prvním koncertě cyklu vystoupil host z Francie Olivier Penin, od roku 2012 varhaník pařížského kostela sv. Klotildy, památného celoživotním působením Césara Francka, jehož kompletní varhanní dílo Penin nahrál.

Olivier Penin (*1981) je rodákem z Bretaně, rozvíjí bohatou koncertní činnost po celém světě a vede mezinárodní mistrovské interpretační kurzy. Pro svoji pražskou premiéru zvolil pouze dva skladatele, jejichž díla patří k základním kamenům varhanní literatury – Johanna Sebastiana Bacha a Césara Francka. Sestavu z jejich děl střídal v promyšleném pořadí na základě kontrastů v síle zvuku a klidných i dynamicky výraznějších skladbách. V Bachových kompozicích nehleděl příliš na jejich velkolepou hudební architekturu, ale oživoval je zvýrazňováním charakteristických detailů i poměrně častými změnami v rejstříkování.

Úvodní Fantasie G dur, BWV 572 z doby Bachova působení jako varhaníka u vévody ve Výmaru je vytvořena ze tří prudce kontrastních částí. V první z nich, určené pouze pro manuál, interpret přidal jejich výrazné echové střídání. Ve druhé části, pětihlasém ricercaru, kde se Bach obrací způsobem zpracování až k předcházející renesanci, Penin dynamicky překvapivě stupňoval její průběh od mezzoforte do plena. Ve třetí části se vrátil opět k technice echového střídání manuálů, která zde ovšem působila málo přirozeně a logicky.

Více interpretační volnosti umožňuje velmi známá Bachova Toccata a fuga d moll, BWV 565. Její virtuózní prvky využil Penin beze zbytku. Překvapivé byly jen některé zámlky, které proud hudby občas přerušily.

Krásně vyzněla Chorálová předehra „Herzlich tut mich verlangen“, BWV 727, kde sólista využil působivě romantického zvuku stávajícího svatovítského nástroje. Doufejme jen, že už nebude dlouho trvat a dočkáme se konečně nových Grenzingových varhan na západním kůru, které už více roků čekají v Katalánsku na svatovítskou instalaci. Až tehdy bude možno poslouchat Bachovy skladby při odpovídajícím zvukovém vybavení.

Dalo se očekávat, že současný varhaník u sv. Klotildy uvede skladby svého slavného předchůdce. Škoda, že Penin nezvolil z díla Césara Francka některé méně známé skladby. Preludium, fuga a variace a Chorál a moll jsou z jeho kompozic nejznámější a nejhranější.

Peninovo pojetí Francka není příliš romanticky rozevláté. Je spíš střízlivé, přitom zpěvné s důrazem na zvýraznění zajímavých spojů Franckovy osobité harmonické invence. Lyrická Preludium, fuga a variace vyzněla v komorním zvuku, jen v Preludiu melodie sólového hlasu na III. manuále zanikala na úkor doprovodu. Ani romantická Fuga dynamicky nepřesáhla komorní charakter skladby. Návrat melodie Preludia v závěrečné Variaci vyzněl už zřetelněji a tiché šestnáctiny doprovodu se vytratily do ztracena chrámového ticha. Chorál a moll je poslední Franckovou skladbou vůbec. Skladba střídá pohyblivé partie s vlastním chorálovým tématem. Ve středu díla zazní lyrické Adagio. Penin v něm nikde nepodlehl romantickým svodům melodie a střízlivě dovedl Chorál do mohutného závěru.

Foto: Anna Guthrie