„Tvrzení, že hudba je univerzálním komunikačním prostředkem, se plně potvrdilo.“

„Nad hlavami posluchačů v plně obsazeném sále se vznášela obrovská kamera Maďarské televize M5, která koncert snímala a pořizovala z něho záznam, a rozhlasová stanice Bartók koncert živě přenášela.“

„Hudebníci dokázali dát do projevu emocionalitu a sladkost Dvořákovy hudby i technickou zdatnost erudovaných profesionálů. Byl to vrcholný výkon.“

Konec sezóny pro hudebníky Moravské filharmonie znamenal zahraniční výjezdy a reprezentaci české hudby a město Olomouc v Maďarsku a v Chorvatsku. Příležitost k tomu poskytl jak Rok české hudby, tak dvacáté výročí vstupu států do Evropské unie. Nutno podotknout, že členství v EU dokázala Maďarská republika využít lépe, alespoň pokud jde o koncertní sály. Hrálo se v nich krásně a poslouchalo nádherně. A tak nezbývalo než tiše závidět.

Budapešť 

První koncert zahraničního turné se konal 27. května a byl společensky nejzávažnější. Zněl v sále Akademie Ference Liszta, což je obrovská budova z roku 1907 a pojme minimálně tisíc lidí; sál je bohatě vyzdoben. Tvar balkonu má obrys klavírního křídla, zlato s purpurem sice působí poněkud zatěžkaně, ale účin na příchozí posluchače je slavnostní a důstojný. Nad hlavami posluchačů v plně obsazeném sále se vznášela obrovská kamera Maďarské televize M5, která koncert snímala a pořizovala z něho záznam, a maďarský rozhlas, rozhlasová stanice ‚Bartók‘, koncert živě přenášel. Že je to připomínka vstupu obou států do EU, avizovalo promítání vlajek obou států nad hlavami hudebníků, mezi nimiž svítil věnec z hvězdiček EU. 

V publiku byli také političtí představitelé, koncert zahájila velvyslankyně České republiky v Budapešti Eva Dvořáková a publikum pozdravil i první náměstek primátora Města Olomouce Viktor Bačák. Jeho vyjádření, že hudba je univerzálním komunikačním prostředkem, se následně plně potvrdilo. Byl připraven program, charakterizující co nejlépe českou hudbu. Zahájila ikonická Předehra z opery Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany, jež okamžitě uchopila publikum energickým nástupem a držela ho v napětí po celou dobu, kdy v orchestru bzučely smyčce jako rojící se včely, aby se vzápětí rozlétly a burácely ve fortissimu. Dirigent Zsolt Hamar si tyto kontrasty mohl dovolit, neboť akustika sálu je vynikající.

Druhou skladbou byla Fantazie pro housle a orchestr g moll, op.24 Josefa Suka. Před orchestr předstoupil houslista Ivan Ženatý, jehož hra brala za srdce v niterných lehkých pianech, rozeznívala emoční struny žalostnou melodií i vzdorem, připomínajícím pláč cikánského primáše. Lehkost virtuózních běhů i přesvědčivost dramatických pasáží sledovalo publikum s napětím a dlouhý potlesk si vynutil přídavek, kterým bylo opakování závěrečné části skladby. 

Na závěr se Moravská filharmonie prezentovala Antonínem Dvořákem a jeho Symfonií č. 7 d moll, op. 70. Čtyřvětá skladba sálá citem, první větu Allegro maestoso zahájila tajuplnost violoncell a sólový lesní roh, postupně se rozprostřela široká plocha, plně znějící, objímající posluchače měkkými alikvoty. Druhou větu Poco adagio zahájilo teskné klarinetové sólo, které jí dalo charakteristický ráz. Ve sladké, naléhavé melodii se postupně vystřídaly sólové dřevěné nástroje, aby jí daly vrchol dramatické plochy plného obsazení orchestru, až usnuly v měkkém pianissimu. Třetí věta Scherzo: Vivace – Poco meno mosso přinesla taneční, tečkovaný rytmus, postupně narůstající do efektní části, proložené měkkou melodií a dovedené accelerandem do energického víru. Čtvrtá věta Finale. Allegro je kontrastní, závažná, v dramatických částech působivá, zejména vstupem žesťů.

Maďarské publikum bylo fascinované jak krásou Dvořákovy hudby, tak precizností a muzikalitou provedení. Bylo znát, že i maďarský dirigent Zsolt Hamar dal do projevu vše, aby zelektrizoval orchestr a vybičoval ho k maximálnímu výkonu. Hudebníci dokázali dát do projevu emocionalitu a sladkost Dvořákovy hudby i technickou zdatnost erudovaných profesionálů. Byl to vrcholný výkon, který ukázal orchestr Moravské filharmonie Olomouc v tom nejlepším světle a skvěle reprezentoval českou hudbu i Město Olomouc. A to navzdory současné napjaté kulturně-politické situaci, kdy olomoucký symfonický orchestr usiluje o zachování své značky a své samostatnosti. A dělá to nejlépe jak umí, krásnou hudbou pod mezinárodně uznávaným šéfdirigentem Zsoltem Hamarem, který se zavázal orchestr nechat vyrůst do světových parametrů.

„Síla a jedinečnost Moravské filharmonie tkví v hudbě, coby unikátním, mezinárodním jazyku, kterému rozumí celý svět. To Moravskou filharmonii předurčuje k tomu, aby byla vývozním artiklem Olomouce i české kultury vůbec,“ tvrdí s jistotou ředitel Moravské filharmonie, Jonáš Harman.

Pécs – Pětikostelí

Druhý den 28. května odjel orchestr Moravské filharmonie do města, které je městem partnerským. Je malé počtem obyvatel (asi 140 tisíc), ale velké svou historií. Jak sám český název napovídá, bylo tu historicky pět křesťanských kaplí a nyní je doloženo devět národnostních menšin, které si nijak nepřekážejí a spolupracují. Na počátku milénia dokázala zdejší politická reprezentace využít své kulturní historie a město se stalo v roce 2010 hlavním evropským městem kultury. Díky tomu postavili v této relativně malé aglomeraci velký a krásný koncertní sál Kodály center, na počest Zoltána Kodályho, slavného maďarského skladatele první poloviny 20. století. Působí zde Panonská filharmonie, která právě nyní oslavila dvacet let svého působení.

Už když člověk vejde dovnitř, zatají se mu dech. Budova není příliš rozlehlá, ale vše je elegantně i velkoryse pojaté, navržené podle matematických principů zlatého řezu a Fibonacciho posloupnosti. Byla otevřena koncem roku 2010. Sál je asi pro tisíc posluchačů, ve světle třešňovém barevném provedení, s dvěma velkými balkóny. Hlediště se elevuje postupně a ze všech řad i sedadel je pohodlný výhled a především exkluzivní poslech.

Přiznám se k nepěknému pocitu, k závisti. Závidím obyvatelům Pécse odvahu a kulturní hrdost jejich politické reprezentace, přesvědčení, že jejich Pannon Filharmonikusok, obyvatelé města i celé jižní kulturní oblasti si takový moderní a kvalitní koncertní sál zaslouží. Navíc skutečnost, že nezaváhali a dokázali sáhnout na evropské dotace v době, kdy ještě pro tyto projekty byly k dispozici. Pomiňme hodnocení podmínek, ve kterých musí všechny české filharmonické orchestry pracovat. Chci akcentovat právo české kulturní obce na kvalitní podmínky, za kterých by mohli krásnou hudbu poslouchat! Dnes, kdy si do sluchátek každý může pustit nejkvalitnější hudební produkci, kdy návštěvníci populární hudby mají možnost navštívit obrovské arény s dokonale reprodukovanou hudbou, jsou posluchači krásné, klasické hudby odsouzeni pobývat v zastaralých a malých prostorách, akusticky i technicky dnes zcela nevyhovujících. Situaci už pochopili v Ostravě, kde k osvícenosti politických představitelů se přidala i nutná potřeba rekonstrukce Domu kultury a koncertní sál se již staví. Brno a Olomouc si o takovém přístupu můžou nechat jen zdát a není to o penězích, ale především o politické vůli. Ta určuje, jaké jsou priority města a kam veřejné peníze nasměruje. 

Program koncertu byl stejný jako předchozí večer v Budapešti. A přece to bylo jiné. Hudba se v sále třpytila a každý tón získal nový svěží odlesk. Piana se chvěla a neslo se i to nejslabší zachvění struny. Hudebníci hráli s maximálním zaujetím a každé nadechnutí už bylo hudbou. Sólista Ivan Ženatý si vyhrál s dynamikou a zkoušel, kam až může v jejích odstínech zajít; pohrával si s výrazem. I dirigent Zsolt Hamar dával orchestru co největší prostor, aby vyzněla všechna echa i dynamické kontrasty. Nadýchaná piana střídalo mohutné fortissimo v pečlivě vystavěné, gradující ploše. Housle koncertního mistra Patrika Sedláře zářily, stejně jako celá zvukově vyvážená houslová skupina, flétna Petra Hladíka se stříbřitě nesla prostorem, klarinet Aleše Janečka cituplně hladil, hoboj Jana Kučery teskně zpíval a lesní roh Martina Paulíka dokázal kreslit jak melancholii, tak údernost, kdy si nezadal s trombony, vedenými Miriam Wallich. A nad vším se leskla trubka Ondřeje Moťky. Hudebníci si byli vědomi, že tady vysoko překročili meze svých dosavadních interpretačních možností. Věděl to i dirigent Zsolt Hamar, který byl na „svůj“ olomoucký orchestr jaksepatří pyšný. 

Chorvatsko

Po maďarské Pécsi se hudebníci Moravské filharmonie Olomouc další den vydali na turné do Chorvatska, po loňském Zábřehu a Daruvaru nyní zněla česká hudba v divadle ve Varaždíně (29. května) a pak až v dalekém Dubrovníku (31. května). Tam je čeká sál Rektorského paláce, který je domovským místem pro místní symfonický orchestr. I tam vezli v Maďarsku osvědčený program a i tam jistě skvěle reprezentují Město Olomouc i celou Moravu. Jsou přece Moravská filharmonie Olomouc a jsou na to hrdí!

Foto: MfO / Kateřina Holbová