„A byla to hudba radostná.“

„Skladba je poplatná dobové iluzi a text se mnohdy logicky nepotkává s výrazem v orchestru.“

„Dirigent dokázal dovést ohlušující proud hudby do působivého vrcholu.“ 

Festival Olomoucké hudební jaro rozeznívá prostory kostelů i historické sály krásnou hudbou. Již pátý koncert, tentokrát v kostele sv. Mořice, představil 30. dubna skladby českých velikánů Josefa Suka, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Méně známé skladby publiku představili Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Petrem Altrichtrem, Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou, barytonista Svatopluk Sem a na varhany Daniela Valtová Kosinová.

Koncert byl reprízou den předtím uskutečněného pražského a také malou připomínkou založení studia Československého rozhlasu v Olomouci v roce 1949, tedy před sedmdesáti pěti léty, a současně i sdělením, že byla obnovena jeho existence v roce 1994, tedy před třiceti léty. Od té doby existuje pod názvem Český rozhlas Olomouc a nevzdává se své role kulturního a hudebního média.

Plné obsazení symfonického orchestru se mělo poněkud problém do prostoru před oltářem vejít, ale podařilo se. Kostel má velmi dobrou akustiku a hudba se bez zkreslení nesla do prostoru. A byla to hudba radostná a zářivá, díla skladatelů renomovaných, i když nepříliš hraná. Že ke škodě hudbymilovného publika, se potvrdilo hned u první skladby. Fantastické scherzo, op. 25 nepovažoval jeho autor Josef Suk za závažné. Je to odlehčená, barvami prorostlá kompozice, ze které se linou chytlavé melodie, zejména hned první, přednášená violoncelly, a vracející se v průběhu skladby. Dirigent Petr Altrichter předváděl umělecký entuasimus, se kterým orchestr souzněl a s radostí ho přejímal. Klidná část s jednotlivými navazujícími vstupy dřevěných nástrojů připomněla tok Vltavy, melodicky se vyloupl sólový hoboj Zdeňka Ryse a následovala exploze barev, nabitá napětím a energií. Dirigent tvořil dynamicky plastické plochy a skladba vyvrcholila do mohutného finále. 

Jubilujícího Antonína Dvořáka připomněla symfonická báseň Zlatý kolovrat, op. 109 na námět sbírky básní Kytice od Karla Jaromíra Erbena. Hudebnost básníkových veršů se promítala do symfonické hudby, která vyprávěla instrumentálně pojatý příběh. I zde si dal dirigent záležet na výrazové pestrosti a svěží rytmičnosti a efektivně motivoval hudebníky ke komplexnímu vyjádření. Na závažnosti si daly záležet zahajující lesní rohy spolu s violoncelly, klusavý rytmus „(…) hoj jede, jede z lesa pán“ ilustroval děj balady. Zářilo jasné sólo prvních houslí Vlastimila Kobrleho, klenutou hudební plochu orchestru pronikl opět sólový hoboj a housle a do piana přivedla povznášející harfa Lydie Härtelové. Dirigent následně dovedl orchestr k mohutnému fortissimu, aby vzápětí modeloval pianissima houslí tak naléhavě, že sešel ze stupínku přímo k nim, jako by jim něco chtěl pošeptat. Prezentovala se také nosná flétna Marie Mesany, podporovaná pikolou. Přes varhanní zvuk žesťů pronikl nářek anglického rohu Jitky Tomšíčkové. Téma v sólových prvních houslích přejal bravurně David Pokorný, který neztratil nic z muzikantské erudice, přestože mu chvíli před tím praskla struna.

Poslední skladbou, která v ten večer zazněla, byla Česká rapsodie, H 118 Bohuslava Martinů. Kantáta pro baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany je monumentálním dílem, které vzniklo pod vlivem vlasteneckého nadšení, při vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. Zpracování Svatováclavského chorálu, zhudebnění básně Čechy Jaroslava Vrchlického i Davidova Žalmu 23 je podivuhodně silné, i když plné patosu; ten je však zvláštně přesvědčivý. Po úvodní orchestrální části po odsazení nastoupily něžné sborové soprány a pokračoval vstup celého sboru a cappella, dobře zvukově srozumitelného, o dikci se to ale již říci nedá. Postavení sboru za orchestr už samo o sobě srozumitelnost slova vylučuje, zvlášť, když je orchestr ve fortissimu se všemi žesti i tympány. Vznikala tak mohutná zvuková hráz, která neměla možnost dalšího dynamického vývoje a neumožnila jednotlivým sborovým hlasovým skupinám se profilovat. Sborové Svatý Václave tvořilo širokou expresivní plochu celého orchestru, spolu s žesti a trubkami, odpovědí byl pomalu narůstající odpor v pochodovém tempu, ale překvapivá melodie ve smyčcích působila jako neohrožený protest, který vyvrcholil velkým varhanním sólem, které v podání Daniely Valtové Kosinové z kůru působilo jako monumentální nebeské vojsko. Orchestrální plochu rozzářilo a zklidnilo harfové sólo, které vytvořilo prostor sólovému barytonu. Partu se ujal Svatopluk Sem, který propůjčil partu svůj hutný a široce znějící nosný baryton. Báseň Jaroslava Vrchlického poněkud připomíná Libušino proroctví, nicméně obsah šroubovaných a patetických veršů mnohdy unikal jak posluchačům, tak viditelně i interpretovi samotnému. Zpíval technicky precizně a samozřejmě, intonačně jistě, dával tónům i mohutnou dynamiku, ale výraz mu unikal. V této části je skladba poplatná dobové iluzi a text se mnohdy logicky nepotkává s výrazem v hudbě. Sborový nástup poté byl mohutný a všichni společně bouřili kostelní lodí. Poselství „(…) již jede kníže tvůj s prastarou orlicí…“ vrcholilo do obřího fortissima a ohromujícího závěru. Dirigent dokázal dovést ten ohlušující proud hudby do působivého vrcholu, který odměnilo publikum nadšeným voláním bravo a nekončícími ovacemi.

Foto: Olomoucké hudební jaro / Daniel Berka - Panda Foto