„Zámek Dobrohoř si pamatuju ještě z doby, kdy neměl současného majitele a kdy to byla úplná ruina v sousedství velkého vepřína.“

„Opeře jsem trošku vzdálený; není moje ‚parketa‘. Nicméně do budoucna nevylučuju, že se to změní.“

„U ladění si čistím hlavu. Zároveň mám spoustu zákazníků z oboru, tak práci ani nemusím shánět.“

Absolutní sluch, precizní intonace, výsostná muzikalita. Výjimečný souběh, tři v jednom… Který český zpěvák se při této charakteristice vybaví jako první? Správně, řeč je o Ondřeji Holubovi, zejména ansámblovém pěvci, který za sebou má zkušenost se všemi tuzemskými vokálními tělesy tak zvané staré hudby. Umělec, který se stále věnuje také ladění pianin, poskytl směrem ke svému vystoupení 8. července na Zámku Dobrohoř svůj historicky první rozhovor pro klasickohudební médium. Člověk se až diví, proč to tak dlouho trvalo…

Ondro, doma jsme si se ženou říkali, že si těžko představíme profesionálního českého sborového, respektive ansámblového zpěváka, který by tě neznal. Jen namátkově soubory, se kterými spolupracuješ (či jsi spolupracoval): Collegium 1704, Schola Gregoriana Pragensis, Cappella Mariana, Czech Ensemble Baroque, Ensemble Inégal, Martinů Voices, Musica Florea, ale i Pražský filharmonický sbor. Zkus odhadnout, kolik koncertů ročně tak absolvuješ.

To je dobrá otázka. Proměňuje se to, ale vrchol už mám nejspíš za sebou. Od doby, co mám rodinu, se snažím, aby to číslo bylo menší. Jen se Scholou to bývalo ročně i třeba padesát koncertů, celkově jsem se někdy dostal i na číslo 120. Myslím si, že teď to je, řekněme, tak osmdesát devadesát koncertů, což zahrnuje i nějaká scénická vystoupení. 

Z mého pohledu disponuješ výjimečnou kombinací obrovské muzikality, schopnosti prvotřídní intonace a absolutního sluchu. Tyto kvality z tebe činí mimořádně platného snad zejména ansámblového pěvce. Je pozice zpěváka ansámblu tvou nejpříjemnější, nejpřirozenější?

Asi ano, v tom jsem se prostě našel. Moje asi první ansámblové zpívání bylo s Viktorií; to mě motivovalo k tomu „obrazit“ další předzpívání podobně zaměřených souborů, hlavně interpretujících barokní nebo obecně starou hudbu. Ta je pro mě určitě hlavní proud; je tím, co dělám nejradši.

Dá se říct, že Viktorie Kaplanová zažehla nějakou jiskru?

Určitě, doslova. Náš první koncert s Viktorkou byl den před mojí maturitou, (smích) když mi bylo dvacet, tak nás Viktorka poptala ke spolupráci, tehdy jsem byl ještě členem vokálního kvinteta, které se jmenovalo Rudolfvoice; měli jsme ho s kolegy ze sboru Pueri Gaudentes. Tehdy nás přizvala k velkolepému projektu na HAMU, který se jmenoval V zajetí vášní. Opravdu to bylo velkolepé a dalo by se říct, že právě tady byla „zažehnuta jiskra“.

Také ses mi někdy zmínil, že tě někdy trochu nešťastně minul pěkný projekt s Kühnovým smíšeným sborem. Vyčítal sis to, nechtěl jsi, aby se něco takového stalo znovu. Pamatuješ si?

Ano, ano, vlastně máš pravdu, bylo to v době, kdy jsem byl v prvním ročníku na konzervatoři na klasickém zpěvu a tehdy čekal Kühnův smíšený sbor vedený Markem Vorlíčkem zájezd do Izraele. Svojí „lajdavostí“ jsem si ho nechal uniknout. To pro mě byl takový moment, kdy jsem si říkal, že by bylo fajn zkusit cestu Kühnova smíšeného sboru, kde tehdy působil můj táta. Na dalším projektu už jsem se objevil a i když jsem tam nikdy neudělal „ofiko“ předzpívání, tak jsem už zůstal.

To byla tedy další část „jiskry“, jak jsme o ní mluvili…

Určitě ano, i když Kühnův smíšený sbor dělá trochu jinou muziku než tu, která je pro mě typická.

Často přicházíš také k sólovému vystupování a jedno takové vystoupení tě čeká v rámci Festivalu Dobrohoř, kde se v dílech Viktora Kalabise a Bohuslava Martinů 8. července představíš s klarinetistkou Annou Paulovou a klavíristou Janem Duškem. Na sociálních sítích ses k tomuto festivalu vyjádřil ve smyslu, že se ti jedná o srdeční záležitost. Můžeš vylíčit svůj vztah k místu?

Určitě. Zaprvé je to nádherné místo. Zámek Dobrohoř je v srdci České Kanady, v posledních letech je to turisticky známá oblast, ale já jsem v této oblasti trávil svoje dětství, kdy tomu tak nebylo; jezdím tam odmalička, protože poblíž máme chatu. Zámek Dobrohoř si pamatuju ještě z doby, kdy neměl současného majitele a kdy to byla úplná ruina v sousedství velkého vepřína – taková typická součást pohraničí, zároveň by člověk nečekal, že se najednou objeví takové torzo zámku.

Někdy kolem roku 2013 zámek koupil pan Mužák, což je tedy i současný majitel a velký nadšenec do umění a do kulturních akcí obecně. Je zázrak, jak se mu tam daří přivádět nejrůznější interprety a nejen hudebníky, ale i výtvarníky, takže ano, z tohoto pohledu je to pro mě výjimečné. Miluju ten kraj, mám tam rodinné kořeny, rodina mé maminky je z nedalekého Jindřichova Hradce, takže určitě je to pro mě mimořádná událost a velká „srdcovka“. Mám to tam strašně rád.

V čem je podle tebe tato festivalová akce výjimečná? Prohlásil jsi něco ve stylu, že ses tam skoro „vecpal“, abys mohl účinkovat.

Je to tak. (úsměv) Už jsme s panem Mužákem byli v kontaktu několik let, asi dva tři roky, a nabízel jsem mu více variant programu, přišlo mi vhodné na tom místě vystoupit. Nakonec se nám povedl domluvit koncert na letošní rok, kdy tématem festivalu je hudba Viktora Kalabise. Díky spolupráci, kterou mám s klavíristou Honzou Duškem, jsme před dvěma lety, když měl Viktor Kalabis kulaté výročí, sto let od narození, provedli dva cykly pro tenor. Byly to Ptačí svatby, což je taková ranější Kalabisova věc, a druhý cyklus je Pět romantických písní o lásce, což je zase takový „zralejší“ kus. Je to extrémně náročný program, zatím jsem to zpíval jen jednou; je to pro mě velká výzva, takže se na to moc těším.

Dramaturgii sestavil pan Mužák, nebo Honza Dušek? Jak to probíhalo?

Dramaturgii jsme sestavili společně s Honzou Duškem a částečně, později i s Aničkou Paulovou. Zadání pana Mužáka bylo, aby se tam vyskytl ten Kalabis.

Martinů tam také zpíváš?

Ano, čeká mě tam ještě cyklus Nový špalíček od Bohuslava Martinů – hledali jsme s Honzou Duškem, čím bychom program doplnili, odstínili… Shodli jsme se, že kombinace Kalabis–Martinů, by mohla být docela vhodná, Nový špalíček budu zpívat mimochodem úplně poprvé.

Na které další koncerty z poslední doby moc rád vzpomínáš?

Určitě se mi vybaví z nedávné doby vystoupení ve Stockholmu, kde jsme byli s Cappellou Mariana a s naším spolupracujícím souborem Constantinople, který je z Montrealu. Provedli jsme projekt Pouť Kryštofa Haranta. Byl to zážitek hlavně vzhledem k té destinaci, která není úplně tradiční. Navíc festival, na kterém jsme účinkovali, je jediný ve Skandinávii, pokud vím, v rámci toho žánru.

Jako starohudebního?

Přesně tak. Jinak nedávno byl i koncert s Collegiem 1704 v Melku v Rakousku – nádherné místo, největší komplex sakrálních budov v Rakousku, jestli se nemýlím, kde jsme provedli krásný program, Magnificat Johanna Sebastiana a Carla Emanuela Philippa Bacha. Obojí se odehrálo během června, takže z velmi nedávné doby mám dva krásné zážitky, na které určitě budu vzpomínat. 

Bezpečné je říct, že v porovnání opera–koncert dominuje tvoje koncertní činnost, byť nějaké operní produkce máš také za sebou. Jak bys popsal svůj vztah k opeře či obecněji herectví, které je od tebe nejspíše místy také vyžadováno?

Je to určitě tak, opera je pro mě spíš okrajová záležitost. Maličko „neprobádaná voda“, hlavně ohledně toho herectví, protože já jsem herectví vlastně nikdy nestudoval, jestli to takhle veřejně můžu říct. (smích) Se sólovou operou mám zkušenosti hlavně z období baroka. Skvělý zážitek jsem měl díky Collegiu Marianum, kdy jsem v Händelově opeře Acis a Galatea ztvárnil roli Damona. Moc fajn představení…

Jinak, opeře jsem trošku vzdálený; není moje „parketa“. Nicméně do budoucna nevylučuju, že se to změní.

Známý jsi také svou pěveckou univerzalitou. Teď (21. června – pozn. red.) jsme třeba v německém Bebenhausenu a se Scholou Gregoriana Pragensis vedenou Davidem Ebenem zpíváme gregoriánský chorál. Jaká pěvecká disciplína je tvá nejoblíbenější? A jaké hudební období máš nejradši? Dá se říct? Pohybuješ se v mnoha různých oblastech – která je ti nejbližší?

To je zajímavá otázka. Nejraději to mám postavené na kontrastu. Rád kombinuju barokní hudbu s hudbou 20. století nebo hudbou soudobou. Tam projektů sice tolik nemám, je to pro mě okrajové, ale například díky spolupráci s Orchestrem Berg v posledních letech jsem se k moderní hudbě dostal o maličko víc a moc mě to baví.

Nejspíš narážíš na oratorium Matouše Hejla z poslední doby? 

To se mě zrovna netýkalo, ale teď mám na mysli hlavně balet, který se hrál nedávno ve Státní opeře. Byla to hudba Steva Reicha – to jsem si moc užil. Ale je pravda, že hlavní důraz je pro mě v té barokní „muzice“. Myslím si, že ta mi jde nejlíp a cítím se v ní dobře.

Můžeš říct, že i hlasově je ti baroko nejblíž?

Ano, je mi nejblíže. Nejsem sice takový ten koloraturní typ tenoristy, takže na některých áriích se celkem nadřu, ale celkově mi baroko sedí.

Ještě k té pestrosti. Jsi stále k dispozici také coby ladič pian?

Jsem, i když to doma nevidí moc rádi. (úsměv) Ladím rád, zkušenost z „Deyláku“, kde jsem ladění studoval, je k nezaplacení. Zpívání s laděním je navíc pěkná kombinace – u ladění si čistím hlavu a zároveň mám spoustu zákazníků-interpretů z oboru, tak si práci ani nemusím tolik shánět. Pole působnosti mám ve zpívání opravdu široké, takže velké procento zákazníků je z těchto kruhů. Celkově ale ano, ladění je vedlejší „job“. Naladím tak deset kusů měsíčně, do více se nepouštím; ani bych to nechtěl.