„Jan Souček se za necelé dva roky naučil hrát na barokní hoboj.“

„Nebývá zvykem, že dramaturg na úvod koncertu vystoupí a sdělí posluchačům zajímavosti o dílech, která ten večer uslyší.“

„Fagot proplouval mezi tóny elegantně a hravě, nenuceně a současně výmluvně.“

Poslední koncert komorního cyklu K orchestru Prague Philharmonia sezóny 2024/25 zazněl v pondělí 9. června a byl věnován především baroknímu fagotu v rukou Ondřeje Šindeláře, který je mimo jiné členem České filharmonie. Vystoupili také Jiří Sycha, František Kuncl, Petr Mašlaň, Jan Souček a Jiřina Marešová a v různém obsazení jsme si vyslechli tři skladby z barokního a dvě skladby z klasicistního období. Koncert přinesl několik překvapení, atmosféra se nesla ve velmi přátelském duchu a měli jsme možnost slyšet inspirativní výkony interpretů.

Prague Philharmonia je pro mě srdeční záležitost. Je to orchestr, který se nebojí překračovat hranice, když cítí, že to dává smysl, uvádí v život kreativní projekty a realizuje nové nápady, ale současně si dokáže zachovat profesionalitu na té nejvyšší úrovni. Zvuk orchestru samotného nikdy nenudí, vždy posluchače pevně, ale s láskou vezme na výlet do světa melodií a harmonií. S jiskrou inspirace, která orchestru nikdy nechybí, hudbou nejen potěší, ale současně vzdělá.

Jeho koncertní řady rozhodně stojí za pozornost. Například cyklus soudobé hudby S je koncipován jako „hudební talkshow“, což je ve spojení s premiérováním děl současných autorů formát neobvyklý a pozoruhodný. Komorní cyklus K si v sezóně 2024/25 bral za cíl představit méně známé nástroje, které na koncertech často nejsou k vidění a slyšení.

Komorní cyklus má navíc svoje pravidlo: vždy minimálně jeden hráč na každém koncertě musí být z orchestru Prague Philharmonia. V závěrečném koncertu sezóny 2024/25 to byl Jan Souček, který se údajně za necelé dva roky naučil hrát na barokní hoboj. Zmíněná zásada i další zvyklosti, které jsou s orchestrem a jeho koncertními řadami úzce spjaty, působí nesmírně sympaticky a dodávají do už tak výživného koktejlu špetku osobitosti. Prague Philharmonia i přes svou velikost a renomé zkrátka dělá dojem rodinného podniku.

Příjemná atmosféra byla patrná od prvního momentu. Koncert v krásném prostoru barokního refektáře Profesního domu – v tomto případě (nejspíš nezáměrně) ladící také s koncertním programem – byl posluchačům představen dramaturgyní cyklu Martinou Sermain. Nebývá zvykem, že dramaturg (nebo jiná osoba k tomu pověřená) na úvod koncertu vystoupí a sdělí posluchačům zajímavosti o dílech, která ten večer uslyší, a také přiblíží osobní vztah ke konkrétnímu výběru skladeb. Projev Martiny Sermain byl pohlazením po duši jak po rétorické stránce (bylo jí i bez mikrofonu ve velkém sále velmi dobře rozumět), tak po stránce stylistické, která se snoubila s příjemnou nenuceností slavnostního okamžiku ve společenství, kde se lidi mají rádi.

Jako první skladba zazněla Fagotová sonáta C dur FWV N:c1 od Johanna Friedricha Fasche v podání Ondřeje Šindeláře (barokní fagot), Petra Mašlaně (violoncello) a Jiřiny Marešové (cembalo). Všichni tři hráči se skvěle doplňovali, citlivě si naslouchali a když jsem zavřela oči, měla jsem pocit, jako by hudbu tvořil jeden člověk. Fagot proplouval mezi tóny elegantně a hravě, nenuceně a současně výmluvně, violoncello zvuk dobarvovalo a spojovalo a cembalo celek dozdobilo a dodalo harmonickou základnu. Interpreti zvolili v pomalejších částech právě takový výraz (což se projevilo i na tempu), aby se jednotlivé fráze nestihly rozpadnout na fragmenty, aby hudba plynula od začátku až do konce. Přednášeli skladbu s porozuměním a obrovským citem pro barokní estetiku. Rychlejší části dávaly vyniknout technické zdatnosti Ondřeje Šindeláře a jeho neuvěřitelné dechové výdrži. Hrál na fagot s trochou nadsázky tak, jako by vyprávěl svému příteli zajímavý příběh: s naprostou samozřejmostí, lehkostí, citem a nadhledem, jako by to nic nebylo. Sečteno, podtrženo, z interpretů dýchala profesionalita, něco „královského“, a bylo cítit, že hudbu milují.

Před druhou skladbou večera, Triovou sonátou g moll RV 81 od Antonia Vivaldiho, Ondřej Šindelář publiku vtipně přiblížil svoji část příběhu, jak oslovil Jana Součka s nabídkou, aby se naučil na barokní hoboj (který má od hoboje klasického zcela odlišnou mechaniku). Také v Ondřejově mluveném projevu byla cítit nenucenost, nadhled a smysl pro humor, který jsme mohli slyšet v  hudbě. Druhá skladba zazněla v obsazení Jiří Sycha (housle), Jan Souček (barokní hoboj), Ondřej Šindelář (barokní fagot) a Jiřina Marešová (cembalo). Jan Souček, člen orchestru Prague Philharmonia, se svého úkolu „naučit se na barokní hoboj“ ujal velmi dobře. Jeho tón dokázal oscilovat mezi křehkostí a průrazností a vykreslil všechny výrazové polohy, které skladbě slušely. Velmi dobře se propojil po zvukové i výrazové stránce s ostatními hráči, tvořili tak, jako v předcházející skladbě, kompaktní celek. Dokonale sehraní dali vyniknout jemné a současně důstojné barokní hudbě.

Poslední skladbou před přestávkou bylo Concerto à 4 pro housle, violoncello, fagot a basso continuo od Antonína Reichenauera. Ocenila jsem, že do programu bylo zařazeno tolik českých skladatelů. Kompozice českých autorů jsme následně slyšeli i ve druhé polovině koncertu. Reichenauerova skladba zazněla v podání Jiřího Sychy (housle), Petra Mašlaně (violoncello), Ondřeje Šindeláře na barokní fagot a Jiřiny Marešové na cembalo.

Zatím jsem se nepozastavila nad interpretačním projevem Jiřiny Marešové, tak teď tak učiním. Z jejího hraní dýchala poctivost, preciznost, energie a kreativita. Dobře poslouchala svoje kolegy, měla na paměti rytmickou i stylovou stránku hudby. Stejně tak Jiří Sycha a Petr Mašlaň měli cit pro barokní zvuk, dokázali vystihnout jemný balanční moment a zaujmout takovou výrazovou polohu, aby interpretace stále byla v barokně decentním rozsahu, ale nikoliv plochá nebo jednotvárná. Bylo to čisté, výrazově šla hudba přímo k věci, bez zbytečných okázalostí a bez ztráty hudebního napětí.

Druhá polovina koncertu nabídla dva kvartety – od skladatele Josefa Fialy a Františka Kramáře a také jsme se přesunuli do jiného období, totiž klasicismu. Od Josefa Fialy to byl Kvartet F dur pro fagot a smyčce ReiF. 8.53. Co se týče obsazení, rozloučili jsme se s Jiřinou Marešovou, oproti tomu jsme na pódiu přivítali violistu Františka Kuncla. Violista po technické stránce naplnil požadavky klasicistní hudby, ale barva jeho tónu i výraz při hře se od jeho kolegů odlišoval a v tomto případě netvořili jednolitý celek. Jeho pojetí skladby bylo více přímočaré, „od rány“, což místy barokní hudbě ubíralo něco z její křehkosti.

Závěrečná kompozice, Kvartet B dur op. 46: č. 1 pro fagot, dvě violy a violoncello v úpravě Rogela Hellyera pro fagot, housle, violu a violoncello, je zamilovanou skladbou dramaturgyně komorního cyklu, jak nám na sebe Martina Sermain prozradila. Současně tato skladba byla základním kamenem koncertu – poslech tohoto kvartetu v nahrávce s Ondřejem Šindelářem prý dramaturgyni inspiroval sestavit program, jaký jsme mohli slyšet. Hudba Františka Kramáře příjemně plynula a my jsme naposledy pro tento večer mohli obdivovat mistrovskou práci Ondřeje Šindeláře s barokním fagotem. Ale přece jen se mi občas zdálo, že kvartetní obsazení postrádalo onen klid, nadhled a volnost, na kterou jsem si už nějak zvykla z první poloviny koncertu.

Martina Sermain, dramaturgyně komorního cyklu orchestru Prague Philharmonia, vystoupila ještě na závěr se slovy díků, protože, jak už bylo zmíněno, se jednalo o závěrečný koncert sezóny. Svůj proslov doplnila několika vtipnými glosami, které zahřály a příjemně pobavily. Bylo vidět, že se o svoje abonenty stará s velkou péčí. Byl to krásný, stylový večer, který barokní a klasicistní hudbu představil včetně méně hraných děl, tedy komplexně a v celém spektru možností.

foto: Prague Philharmonia / Milan Mošna