„Zsolt Hamar prokázal, že nejen hudba symfonická, ale i opera je jeho srdeční záležitostí.“

„Daniela Špinar dala své režii v prvním obraze nadhled a komiku, druhý obraz je naopak strohý a surrealistický a dává průchod sadismu.“

„Výkony protagonistů byly vzácně vyrovnané.“

Otazníky kolem slučování dvou kulturních institucí, divadla a filharmonie v Olomouci, zdá se, konečně utichly. Filharmonie už zakončila tradiční varhanní festival a operní soubor nastudoval novou klasickou inscenaci, operu Tosca Giacoma Pucciniho, jejíž premiéra se odehrála 19. září. Deklarovaná spolupráce mezi institucemi se naplnila prostřednictvím šéfdirigenta Moravské filharmonie Zsolta Hamara, který se ujal hudebního nastudování opery a také jejího provedení. Hudební i režijní ztvárnění zajistilo divácky přitažlivou inscenaci, která se bude hezky vyjímat na repertoáru.

Zda se má opera inscenovat klasicky či moderně, to je dnes již otázka zbytečná. Opera má být především dobře hudebně provedená a zazpívaná a vizuálně sdělná a uvěřitelná. To vše se v nové premiéře v Moravském divadle Olomouc podařilo. Hudebního nastudování se ujal maďarský šéfdirigent Moravské filharmonie Zsolt Hamar, který vybičoval operní orchestr k plastickému a expresivnímu výkonu. Deklarace, že hudebníci operního souboru dokáží hrát stejně dobře jako členové filharmonie, se naplnila, a Hamar prokázal, že nejen hudba symfonická, ale i opera je jeho srdeční záležitostí – v minulosti působil i v operních divadlech. Pod jeho vedením dirigenta vynikla instrumentační barvitost Pucciniho hudby a orchestr dokázal dobře podpořit zpěvní hlasy. Sbor nemá v opeře velké úkoly, přesto s ním odvedl výbornou práci sbormistr Michael Dvořák. Poctivý a spolehlivý výkon podal i Dětský pěvecký sbor BoDo centrum pod vedením Hany Vyroubalové.

Režisérkou byla Daniela Špinar, kostýmy jsou dílem Lindy Boráros. Pro Špinar není olomoucký soubor neznámým. Dala své režii v prvním obraze nadhled a komiku, druhý obraz je naopak strohý a surrealistický a dává průchod sadismu, a poslední obraz se odehrává na zcela prázdném, syrově odhaleném jevišti. Důraz je kladen na vztahy protagonistů a na jejich konání, kdy dominuje především hudební a pěvecká stránka a s tou byla režie v uvěřitelném souladu. Vyrovnané a vypjaté výkony konvenovaly expresivnímu příběhu i hudbě. Několit tzv. “špílců” bylo vtipných a dobře posouvaly děj. 

Autorem scény je Marek Cpin. Dal přednost minimalismu, přesto byla scéna ve všech obrazech sdělná (i když by si divák mohl její podobu zdůvodňovat snahou o maximální snižování nákladů). V prvním obraze byla spuštěná druhá opona a děj působil jako předscéna. Květinově malovaná opona měla uprostřed nenápadný vchod do kaple, zjevně přes malou zpovědnici, kam měli zpěváci poněkud problém se vejít. Kdo chtěl z jeviště vejít na scénu, musel si oponu nadzvednout, malí andílci ji s gustem podlézali, stejně jako Kostelník. Efektní bylo závěrečné nasvícení, po kterém se až v závěru objevil obraz mladé ženy. 

Jednání postav v prvním obraze nenasvědčovalo, že půjde o drama. Naopak zamilovaná dvojice Tosca – Cavaradossi hýřila mladickými šprýmy, i žárlivost Toscy byla spíše milostným škádlením. Veselá dvojice byl také Cavaradossi s Kostelníkem, jen Angelottimu moc do smíchu nebylo. Dokonce i sborový výkon působil radostně. Veselí ukončil vstup Scarpii a jeho tří pomocníků, hledajících Angelottiho. Přesto jejich hledání otisků ve zpovědnici vyvolalo u diváků ještě úsměv.

Další obraz ukázal drátěnou „klec“ na prázdném velkém jevišti. Vězení nejen pro provinilce, ale především pro Scarpiu, který se nedokázal vymanit ze své zarputilosti a vášně. Jeho duet s Toscou byl přirozeně rozehraný a vytvářel napětí, podporované čtyřmi obrazovkami, které sledovaly dění v budově. Zde se ukazoval i zmučený obličej Cavaradossiho, kterým Scarpia mučil Toscu. Hudba postupně zvyšovala napětí až k rozuzlení. Žádný stůl s ovocem, ale jehlice v účesu Toscy ho dobře nahradila.

Poslední obraz nemilosrdně a drsně odhalil skutečný stav příběhu. Prázdné černé technické jeviště a Cavaradossi zde na kolenou přesvědčivě vyzpíval svoji lásku k životu. Tosca přišla naopak jako obrovský bílý šlehačkový dort, který vystihoval její naivitu. Jen vyděšený výraz a pohybující se rty jako při modlitbě napovídaly, že něco přece tuší a modlí se. Krutá realita vykrystalizovala neočekávaným způsobem. Tosca si závěru jakoby spletla směr a neskočila dozadu z hradeb Andělského hradu, jak to klasicky bývá, ale probodla se nad orchestřištěm, přímo před očima diváků. Inu, proč ne. Smrt má mnoho podob, ale ve výsledku je stejná.

Výkony protagonistů byly překvapivě vyrovnané, zejména hlavní dvojice. V roli Toscy excelovala mladá slovenská sopranistka Radoslava Müller, s mladistvým elánem, s nosným hlasem jiskřícím energií, jen hlas byl občas zbytečně ostrý, v poměrně malém prostoru by se dobře uplatnila kontrastní piana a měkké odstíny, což se jí podařilo při jímavé modlitbě. Tenorista Mickael Spadaccini coby Cavaradossi zpíval otevřeným italským témbrem, který měl tmavší barvu, přesto mu výšky výborně vycházely a publikum ho odměňovalo na otevřené scéně. Zloducha Scarpiu si s chutí zahrál i zazpíval Jiří Sulženko, jehož baryton zněl příjemně, jen při snaze o forte se ne vždy dařilo, herecky byl však vždy přesvědčivý. Kvalitní výkony podali Daniel Kfelíř v menší roli Caesara Angelottiho znělým basem. Roztomilého a nešťastného Kostelníka představoval Oto Nouzovský s příjemným barytonem, necitelného Spolettu zpíval pevným tenorem Raman Hasymau. Milý výkon s obdivuhodnou jistotou a statečností podal Maxmilian Leszczynski v roli malého Pasáčka. 

Inscenace Toscy je velmi přesvědčivá, s kvalitními výkony a obdivuhodně profesionální – potvrzuje, že operní soubor v Olomouci je kvalitní a schopen podávat špičkové umění, když k němu má dobrou příležitost.

Foto: ze zkoušky - Tereza Valnerová / MDO