„Sopranistka Bree Nichols disponuje skvěle vedeným hlasem a její dramatický projev je místy až uhrančivý.“

„V hluboké poloze zní hlas Josefa Kovačiče až magicky, podobně jako hlasy východních basistů, které využívají pravoslavné sbory v kontra-oktávě.“

„Sluší se poděkovat interpretům, že do malého divadélka uprostřed Českého ráje přivezli kus velkého muzikálově-operního světa.“

V útulném turnovském divadle se ve středu 29. října servírovaly spirituály, gospely, jazzové a muzikálové hity. Americká sopranistka Bree Nichols, liberecký basista Josef Kovačič a pražský klavírista Jan Mára přednesli americkou tradiční hudbou. Oba zpěváci se věnují především opernímu repertoáru, a tak jejich společný koncert připomínal spíše operní gala. V exponovaných pasážích často překračovali rámec žánru a místo očekávaných Lízy a Freda se na pódiu střídali spíše Tosca a Vodník. Přesto diváci odcházeli okouzleni dokonalou technikou sopranistky a krásným témbrem basisty.

Turnovské kulturní večery slaví v tomto roce šedesát let nepřetržitého konání. Koncerty se obvykle odehrávají v místním skromném divadle. Hudební spolek Via ad artem se na dramaturgii výroční sezóny podílel poměrně neobvyklým programem. Josef Kovačič, jeden z čelných protagonistů spolku, pozval ke společnému koncertu americkou sopranistku Bree Nichols, která působí v rámci stipendijního pobytu na českých operních scénách, a výborného klavíristu Jana Máru. Výsledek jejich spolupráce by se dal charakterizovat jako operní galavečer s tradiční hudbou afroamerického původu. V programu zazněly zlidovělé spirituály, tradicionály a gospely, nechyběly ani árie z muzikálů a amerických oper, jako přídavek umělci provedli dvě skladby Jaroslava Ježka.

Sopranistka Bree Nichols disponuje strhujícím koncertním projevem, velkým a na svůj věk poměrně dramatickým hlasem. Na pódiu působí impozantně a její dramatický projev je místy až uhrančivý. Tradiční americké hudbě rozumí velmi dobře, má cit pro rozlišení výrazových nuancí, zajímavé pojetí jazzových rytmických figur a zejména ve střední poloze vyznívá její projev skvěle a velmi dobře se hodí ke všem odstínům rané non-artificiální hudby. Ovšem ve chvíli, kdy se hudba zdvihá do polohou náročnějších pasáží, opouští náhle svět jazzu a populáru a přepíná do romantického operního repertoáru. Převahu znělého a velmi dobře technicky vystavěného hlavového rejstříku umocňuje poměrně masivní vibrato. Jako posluchač tak zažíváte onen zvláštní pocit uhranutí pěvcovou technikou, která ale naprosto ignoruje pravidla žánru, který má večeru dominovat. Takže většina skladeb začíná stylově, v Americe počátku 20. století, a končí tamtéž, ale ve svém průběhu si místy odskočí do milánské La Scaly nebo alespoň do Národního divadla v Praze. Zážitek je podobný jako u nedávného koncertu Adama Plachetky, na kterém s Ondřejem Havelkou zpíval Ježkovy písně. Máte rádi Plachetkův hlas, stejně jako Ježkovy písně, ale dohromady si to prostě nelze užít. A zde je to podobné: Bree Nichols vás oslní svým hlasem, měkkým posazením vysokých tónů, skvěle zvládnutou technikou téměř dramatického sopránu, ale do spirituálů se hodí jen místy a místy vám její projev velmi překáží.

Basista Josef Kovačič, který krom zpěvu celý večer provázel slovem, disponuje na české poměry velmi hlubokým a barevným basem. V hluboké poloze zní jeho hlas až magicky, podobně jako hlasy východních basistů, které využívají pravoslavné sbory v kontra-oktávě. Zejména ve skladbě Deep river dovede publikum přimět až k zadržení dechu. Ve vyšších polohách ale hlasu chybí barevný prostor a přimíchání hlavových rejstříků, takže zůstává zúžený a postrádá lesk, který by mohl vygradovat výše položené fráze k ještě většímu diváckému zážitku. Jeho koncertní projev je bezprostřední a místy až divadelní, a tak trochu vás přenese na pódia starých muzikálů. Ani on ale nezapře svůj operní původ a zejména v náročnějších pasážích se odchyluje od žánrové estetiky. Nicméně celý večer působí na diváka jako mecenáš, který celý projekt založil, sestavil program z oblíbených skladeb a teď s otevřenou náručí zve všechny, kteří si ho budou chtít poslechnout. Nejsem sice odborníkem na americkou angličtinu, ale zdá se mi, že by ještě mohl více odlišit správné znění vokálů dlouhých a krátkých, ale to už jsou maličkosti, které nakonec zážitek nekazí.

Hudební úroveň večera ještě výrazně pozvedl výkon Jana Máry za klavírem. Kombinace svrchovaného umělce, který je zároveň velmi citlivě schopen doprovázet své hudební kolegy, není na koncertních pódiích samozřejmostí. A jako třešnička na dortu pak působilo jeho provedení slavné jazzové skladby. Měl jsem možnost během dvou dnů poslouchat jeho provedení různých hudebních žánrech od baroka až po jazz a musím přiznat, že po oba večery byl pro mě tím největším zážitkem právě jeho výkon. Jeho neokázalé a citlivé doprovázení pozvedá výkony sólistů k hudebním výšinám a pokud hraje sám, jste přesvědčeni, že klavír se stává součástí jeho osobnosti. Stejně svrchovaně hraje Scarlattiho, Schumanna i jazzové šlágry.

Dramaturgicky byl večer koncipován jako představení různých subžánrů rodících se jazzové hudby, které jsou si navzájem podobné a v rámci žánru tak heterogenní, že jejich rozčlenění nepůsobí organicky. Snad by ještě větší účinnosti večera prospělo, kdyby autoři netvořili historický a encyklopedický výčet, ale mysleli více na dramatický spád večera. Zařadili na úvod nějakou rozehřívací skladbu bez ohledu, zda je to ten, či onen žánr. A v závěru umístili nikoli to hudebně nejzávažnější, ale spíše divácky atraktivní nesmrtelné melodie, které pomohou gradaci koncertní koncepce. Dva krátké přídavky z dílny Jaroslav Ježka, Tmavomodrý svět a Život je jen náhoda, působí velmi mile, hlavně od Bree Nichols, která překvapí svou dobrou češtinou a také tím, že zpěváci jsou vyzváni ke společnému zpěvu. Jen si nejsem jist, jestli je píseň Tmavomodrý svět veselou a laškovnou písničkou, jak ji interpreti prezentují. U toho textu mě vždycky spíše mrazí, když si představím, jak Ježkovi postupně mizí svět před nemocnýma očima. Vyznění celého večera ale zůstává jednoznačně pozitivní a sluší se poděkovat interpretům, že do malého divadélka uprostřed Českého ráje přivezli kus velkého muzikálově-operního světa.

foto: Karel Šírek