„Režisér Daniel Hermann do opery Don Giovanni vložil postavy Proserpiny a Pluta.“

„Děj Sedláka kavalíra a Komediantů je posunut do rozmezí let 1960 a 1970.“

„Režisér Francesco Micheli se snažil obsahově propojit Sedláka kavalíra a Komedianty.“

Mnichovský operní festival uvádí na zakončení sezony Bavorské státní opery v červenci inscenace oper, které měly v uplynulé sezoně svou premiéru, případně i některé další. K operním evergreenům, které zazněly na letošním festivalu, patří bezesporu Mozartův Don Giovanni premiérovaný 27. června a veristické opery Sedlák kavalír Pietra Mascagniho a Komedianti Ruggera Leoncavalla prvně nabídnuté 22. května.

Don Giovanni patří ke kmenovému repertoáru Bavorské státní opery, premiéra předcházející inscenace se konala 31. října 2009 (inscenace režiséra Stephana Kimmiga), která vystřídala inscenaci režiséra Nicholase Hytnera z roku 1994. V Mnichově ovšem Mozartovy opery uvádějí s železnou pravidelností a Don Giovanni, jedna z nejlepších, které Mozart napsal, nemůže tedy delší dobu na repertoáru chybět. Poslední inscenace byla svěřena hudebnímu řediteli Bavorské státní opery Vladimiru Jurowskému a režisérovi Danielu Hermannovi. Oba se v rozhovoru s dramaturgem Olafem Rothem v programu k inscenaci zamýšlejí nad touto operou a oba se shodují, že by si ji na pustý ostrov jako jedinou možnou operu rozhodně nevzali. Byl to E. T. A. Hoffmann, kdo dílo nazval „operou oper“, což možná na přelomu 18. a 19. století platilo, ale tehdy ještě nebyly napsány opery G. Verdiho, R. Wagnera, G. Pucciniho, L. Janáčka a dalších autorů, kteří vytvořili strhující díla, možná zastiňující Mozartova Dona Giovanniho. Ale posuzujeme-li operu v historickém kontextu, pak publikum pražské premiéry v Nosticově divadle 29. října 1787 muselo už při předehře být šokováno moderním hudebním jazykem (chromatické postupy, crescendo a následující subito piano v tónině d moll). Opera pak byla po Praze uvedena 7. května 1788 ve Vídni, pro kterou Mozart dopsal některá hudební čísla, přičemž ne vše, co zaznělo v Praze, se ve Vídni hrálo. Dnes se většinou uvádí výběr z obou verzí – v Mnichově se hrála pražská verze, ovšem z té vídeňské v inscenaci zazněla velká árie Donny Elvíry. V posledním finále se škrtalo.

Právě v něm všichni zpívají: „Resti dunque quel birbon, con Proserpina e Pluton“, což volně přeloženo znamená: „Ať ten darebák zůstane s Proserpinou a Plutem.“ Z této repliky vzešla režijní koncepce Daniela Hermanna. Opera začíná v luxusním apartmá Donny Anny (scénu vytvořil Jo Schramm a kostýmy Sibylle Wallum), která, přestože je zasnoubená s Donem Ottaviem, chce prožít s Donem Giovannim milostnou scénu. Než se vrátí z koupelny, Proserpina, žena boha Pluta, která smí jednou do roka opustit podsvětí a prožít půl roku mezi lidmi, vezme na sebe podobu Dona Giovanniho, což Donna Anna nepozná. Proserpina a Pluto procházejí celou operou (oba v rudých kostýmech), přičemž Pluto se vždy zjeví za notného zahřmění hromu. Tato režijní koncepce se ukázala jako možná, nicméně v druhém dějství už působila poněkud stereotypně. Komtur ve druhém finále přišel také v rudém jako Pluto. 

Hudebně se dnes Mozart interpretuje často „historicky poučeně“, což v divadlech typu Národního divadla v Mnichově vždy z provozních důvodů nejde (byť v éře intendanta sira Petera Jonase se uváděly Monteverdiho, Cavalliho i Händelovy opery za doprovodu orchestru, hrajícího na historické nástroje či jejich repliky a v nastudování dirigentů, kteří o interpretaci staré hudby hodně věděli – I. Bolton, H. Bicket). Recitativy se v nové inscenaci hrály na kladívkový klavír s violoncellem (o premiéře to bylo cembalo), často byly rozšířené, ale velice vkusně, většinou, aby posloužily režii v dohrání některé scény. V prvním velkém finále jsou na jevišti tři malé orchestry, hrající k tanci. Oproti partituře, vydané nakladatelstvím Bärenreiter, v Mnichově byl druhý orchestr doplněn bubnem a třetí pak kytarou. Nepůsobilo to nijak rušivě, nicméně v partituře tyto nástroje nejsou. Titulky se také často lišily od toho, co jednotlivé postavy zpívaly (vycházely z režie a nebyly doslovným překladem zpívaného textu). Např. v druhém finále, kdy zaznívají citace z v té době úspěšných oper Una cosa rara (Vzácná věc), Fra i due litiganti il terzo gode (Když se dva přou, třetí se směje) a Le nozze di Figaro (Figarova svatba), místo opery Fra i due litiganti se v titulku objevilo, že se hraje zase nějaká soudobá opera. Když zní ukázka z Figarovy svatby, Don Giovanni si ji zpívá (což v partituře také není). 

Don Giovanni byl 8. července pěvecky velice dobře obsazen. Z obsazení zářila vynikající představitelka Donny Elvíry Samantha Hankey, která zpívala průrazným dramatickým sopránem, přičemž Vera-Lotte Boecker mohla být pro Donnu Annu dramatičtější. Konstantin Krimmel byl charismatickým představitelem hlavní postavy, Leporella zpíval suverénně Kyle Ketelsen, Masetta zvučným basem Michael Mofidian a Komtura Christof Fischesser. V jejich stínu byla Zerlina Avery Amereau a nevýrazný Don Ottavio Giovanniho Saly.

…………….

Zhruba sto let po opeře Don Giovanni vznikly dvě krátké opery, které předznamenaly nový vývojový směr v italské opeře – tzv. verismus: Sedlák kavalír Pietra Mascagniho měl premiéru 17. května 1890 v Římě a Komedianti Ruggera Leoncavalla byli poprvé uvedeni 21. května 1892 v Miláně. Obě opery přinesly na jeviště obyčejné lidi z jihu Itálie a jejich obsahem byla až naturalisticky líčená žárlivost mezi hlavními postavami. Přestože tyto opery nebyly koncipovány tak, aby se hrály v jednom večeru, většinou se tak uvádějí, byť známe mnoho případů jiných kombinací. Pokud se opery hrají v jednom večeru, režisér se často snaží mezi nimi najít nějakou spojnici. Nejinak tomu je v poslední mnichovské inscenaci. Hudebně je nastudoval dirigent Daniele Rustioni a režii vytvořil Francesco Micheli (scénu pak Edoardo Sanchi, kostýmy Daniela Cernigliaro). Režisér se pokusil děj obou aktovek propojit spojením postavy Turidda a Cania (jistě by vše bylo pochopitelnější, kdyby tyto dvě role zpíval jeden zpěvák) a tím že Komedianti jsou v této koncepci pokračováním Sedláka kavalíra. Turiddu nezemře na konci opery, ale emigruje do Německa, kde zcela změní svou identitu včetně jména (stává se z něj Canio). Později se vrací zpět do rodné Itálie. První opera se odehrávala na točně, kde byla Lolina postel a řady stolků a židlí, Komedianti pak v prostoru nádraží (?), kam přijížděly a odkud odjížděly železniční vagony. Jestliže v Sedláku kavalírovi se před každou scénou promítalo, kdy a kde se odehrává (což divák ne vždy stačil vnímat), pak v Komediantech po jevišti neustále sem tam jezdily vagony, které byly otevřené a divák viděl jejich interiér (v jednom byla např. Silviova italská restaurace, v jiném kancelář). Důležitým prvkem režie je také téma emigrace, kdy ve 20. století z chudého italského jihu proudily davy lidí do severní Itálie a dál do Evropy za materiálně lepším životem. Turiddu odešel proto do Mnichova, kam odjel přímým vlakem Palermo–Mnichov, a když se vrací zpět, nemůže nic poznat. Turiddu (již Canio) a jeho žena Nedda, turecká emigrantka (o tom vypráví režisér v programovém rozhovoru, jinak je to těžko k poznání) jsou potulní komedianti, kteří putují z místa na místo bez stálého bydliště. Děj obou jednoaktovek je posunut směrem k naší současnosti – odehrávají se mezi lety 1960 a 1970, což prezentuje převládající černobílá v Sedláku kavalírovi (černobílá televize) a pak barevná v Komediantech (divákům je v barvě promítána část legendárního fotbalového utkání mezi Německem a Itálií v roce 1970). O režijní koncepci obou oper by se dalo ještě dlouze psát, shrnul bych ji jako dost násilnou, která se spojení dějově odlišných aktovek (i když Komedianti jsou opera o dvou dějstvích, mají zhruba stejnou minutáž jako Sedlák kavalír) brání a ne vždy je dostatečně čitelná. 

Festivalové představení 9. července dirigoval spolehlivě, byť bez větších emocí, v Mnichově známý Daniele Callegari. Ze sólistů se pozornost publika upínala především ke dvěma světovým tenoristům – Jonathanovi Tetelmanovi v roli Turidda a Jonasu Kaufmannovi v roli Cania. Téměř o dvacet let mladší Tetelman zpíval svěžím hlasem a jeho výkon byl plný nuancí, když si doslova pohrával s dynamikou. I ta nejslabší byla dostatečně znělá a průrazná. Z Kaufmannova výkonu zářila obrovská divadelní i interpretační zkušenost a i jeho výkon byl zcela přesvědčivý. Oba tenoristé sklidili obrovské ovace. K nim bych přiřadil i rodáka z Kosova Granita Musliu v menší roli Peppeho, který zpíval krásným, vyrovnaným a plně znělým lyrickým tenorem, nikdy se v roli nevylhával falzetem. Jistě je to tenorista, o kterém ještě uslyšíme. V barytonových rolích Alfia a Tonia se představil v Mnichově hodně obsazovaný Wolfgang Koch, který neměl svůj den, podobně jako poměrně rychle zaskakující italská sopranistka Anna Pirozzi jako Santuzza (její výkon rozhodně nebyl festivalový). To větší pozornost získala Američanka Ailyn Pérez jako Nedda a z ostatních sólistů nelze nejmenoval zkušenou Rosalind Plowright, která i svým hereckým výkonem udělala z matky Lucie roli, na kterou divák nezapomene. Orchestr Bavorské státní opery hrál jako vždy výborně, byť, jak už jsem zmínil, pod taktovkou Daniela Callegariho trochu akademicky. Naopak pozoruhodný výkon v obou operách podal Sbor Bavorské státní opery – zpíval naprosto intonačně čistě, vyrovnaně a v plném koncentrovaném zvuku (sbormistr Christoph Heil).

……………..

Obě inscenace může divák vidět i v příští sezoně. Série představení DonaGiovanniho v poměrně pozměněném obsazení je naplánována na leden 2026. Dirigovat má Constantin Trinks, Dona Ottavia má zpívat Julian Prégardien, Donnu Elviru Julia Kleiter, Leporella Michael Sumuel, Zerlinu Erika Baikoff a Masetta Pawel Horodysky. Sedlák kavalír a Komedianti jsou na programu v listopadu, kdy za dirigentským pultem má být Antonino Fogliani a mezi pěvci najdeme Elinu Garanču, Vittoria Grigola, Lucu Salsiho a Yonghoona Leeho.

Foto/zdroj: Bavorská státní opera / Geoffroy Schied