„Dvořákova soutěž oproti jiným přináší určitý skok i ve finančním ohodnocení, organizátoři se snaží přiblížit evropskému standardu odměn.“

„Nejvíce se bojím toho, že jednou nebudu umět odejít.“

„Zpěvákovi musí být rozumět a neměl by do díla vnášet nesmysly, které tam nepatří.“

Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, jejíž devětapadesátý ročník v Karlových Varech právě dozpíval své poslední tóny, zná své vítěze. KlasikaPlus.cz je představuje v sérii rozhovorů. Dnešní díl patří laureátům kategorie Operní naděje, určené mladým pěvkyním a pěvcům narozeným mezi lety 2005 a 2009. V této kategorii zvítězila Gabriela Mazurová, studentka olomoucké Konzervatoře Evangelické akademie, která si zároveň odnesla Cenu Nadačního fondu Soni Červené. Mezi chlapci uspěl Richard Kolař, student Konzervatoře Pardubice, jenž k vítězství přidal i Cenu Magdalény Hajóssyové.

Začněme náš rozhovor trochu zostra: Která škola je lepší — olomoucká, či pardubická? 

Richard Kolař: Každá škola má co nabídnout, nicméně myslím, že nejdůležitější je, co si z ní člověk dokáže vzít a jakým směrem se vydá: Je to už hodně na nás. Pardubická konzervatoř má poměrně silné povědomí v oboru zpěv, už kvůli osobnostem profesorky Chaloupkové nebo Petra Nekorance, na kterého jsme u nás hrdí – a díky tomu se k nám hlásí hodně uchazečů právě na zpěv. Tím ale rozhodně nechci říct, že by u nás ostatní obory stály jakkoliv ve stínu. Naše škola je pověstná tím, že jsou u nás nároční profesoři, kteří nám nic neulehčují, ale když se někomu něco podaří, škola je na něj patřičně hrdá.

Gabriela Mazurová: Každá škola má své plusy i minusy. Neznám pardubickou konzervatoř do detailu, a tak mohu jen těžko porovnávat. Výhodou naší školy je veliká vyrovnanost oborů, přičemž velkou devízou je i podpora studentů. Nemyslím si, že by pěvecké oddělení nějak vyčnívalo; jsme spíš komorní konzervatoř, kde se vše drží v rovnováze.

Jak vás vaše školy na soutěžích podporují? Ať už s finančního nebo morálního hlediska.

GM: Škola hradí zápisné a cestovní náklady, pokud soutěž probíhá ve dvou kolech, tak i pobyt. Jsme za to moc vděční, protože soutěže nejsou jednoduché ani levné, zvlášť ve Varech. Nabízí se také možnost individuálního plánu při přípravě na větší soutěž a úlevy z nematuritních předmětů, čehož jsem zatím nemusela využít. Na konci roku pak, pokud se žák na soutěži umístí a udrží si průměr do 1,2, má nárok na stipendium.

RH: Když má člověk před soutěží nebo koncertem, který škola oficiálně podporuje, může si vyžádat omluvení z výuky, absenci, která se nezapočítává. Já jsem toho před Vary využil – omluvil jsem se z poslední hodiny hudby 20. století. Hodně záleží na domluvě a vzájemném pochopení.

Jak zvládáte finanční nároky na studium a účast na soutěžích? Máte nějakou brigádu, nebo vás podporuje rodina?

GM: Mám skvělou, milující rodinu, která mě podporuje morálně i finančně, ale pro svůj vlastní rozvoj si snažím občas vydělat sama. Nikdo mě k tomu nenutí – jde spíš o způsob, jak si osahat svět mimo hudbu. Brigády, které mám, se točí kolem sociálních sítí, jsou tedy úplně nehudební, ale dávají mi svobodu a pocit samostatnosti.

RH: To jste mi připomněl, že bych si měl začít opakovat Rybovku, abych si trochu přivydělal před Vánoci. (smích) Rodina mě velmi podporuje, ale snažím se pracovat třeba na hudebních projektech s tátou, který je regenschori u Petra a Pavla v Brně. Dnešní doba, zvlášť u nás v Česku, je finančně náročná, a platí to i pro soutěže či běžný chod studia. I já se snažím vydělávat jinak než svým zpěvem, abych nemusel pořád volat domů pro peníze.

Dokázali byste porovnat soutěž Antonína Dvořáka s jinými pěveckými soutěžemi?

GM: Soutěž Antonína Dvořáka má vyšší úroveň než ostatní, kterých jsem se zúčastnila. Měla jsem pocit, že tohle už je ta velká soutěž. Je to celkovou atmosférou, porotci a samozřejmě i renomé soutěže. Na druhou stranu v porovnání třeba se Soutěží Bohuslava Martinů, které jsem se nedávno účastnila, bylo v Karlových Varech všechno tak trochu víc natěsno: lázeňské budovy mají své limity. Ale mezinárodní účast dodává soutěži zvláštní, krásný pel — člověk najednou vidí, že je součástí širšího světa.

RK: Rozdíly jsou už ve způsobu, jak se soutěž prezentuje a komunikuje. Karlovy Vary jsou na mnohem vyšší úrovni — přece jen jde o naši největší soutěž. Sjíždějí se tam lidé z Číny, Japonska, USA, Švédska a dalších. Prostory na jednotlivá kola jsou možná lepší v pražských třídách, ale v Karlových Varech je zase jasně daný rozvrh: zapíšeš se na čas, přijdeš, vyzkoušíš si, zazpíváš. Je to přímočaré a spravedlivé. Je vidět, že mezi soutěžemi je určitý skok i ve finančním ohodnocení cen, organizátoři se snaží přiblížit evropskému standardu odměn. A úroveň poroty je opravdu skvělá: zkušená, pozorná, inspirující.

Gabrielo, vy jste si jako poslední árii zaujala přednesem árie z u nás v podstatě neznámé opery Rimského-Korsakova. Co vás k tomu vedlo? 

Ano, zpívala árii Sněguročky ze stejnojmenné opery tohoto skladatele. Tato árie je pro mě stále nová, ale sama jsem překvapená, jak mi sedla, a to nejenom hlasově, ale i výrazově. Je zajímavá svým recitativním rázem, což je velice nezvyklé, a zrovna to se mi na ní tak líbí. Všechen repertoár vybírám spolu s mojí skvělou paní profesorkou zpěvu Ivanou Mikeskovou, která vždy ví, po čem sáhnout, aby to odpovídalo jak mému věku, tak momentálním schopnostem.

Richarde, jak jste k výběru písní a árií přistupoval vy?

V prvním kole jsem sáhl po Dvořákově písni Kol domu se teď potácím a árii Total eclipse! No sun, no moon z Händelova Samsona. Do druhého kola jsem zvolil Tostiho píseň Sogno a Vaškovu roztěkanou árii Ma — ma — ma — matičko… z Prodanky. Dvořáka i Händela jsem vybral proto, že jejich smutnější polohy mému hlasu sluší a připadají mi nesmírně zajímavé. A druhé kolo jsme pak postavili jako protipól k prvnímu – lehčí, svěžejší, hravější.

Co mimo ceny si ještě z Karlových Varů odnášíte?

GM: Především inspiraci. Před vystoupením se ráda uzavírám do svého malého světa, neposlouchám ostatní a nechci se s nimi porovnávat. Vyloženě si hlídám, abych nesledovala ostatní soutěžící. Až po svém výkonu jsem si šla poslechnout třeba právě Richarda — jeho hlas je nádherný. Odnáším si také povzbuzení, že to, co dělám, asi nedělám marně ani špatně a že jdu správným směrem. 

RK: Odnáším si plno nových přátelství, třeba právě s Gabčou. Upřímně řečeno, jsem do Varů jel tak trochu jako na dovolenou, spíš si užít atmosféru než vyhrát. Před dvěma lety jsem dostal čestné uznání, letos čekal jsem něco podobného. Odvážím si dobrou náladu a hezký zážitek. Snažil jsem se neposlouchat ostatní ve své kategorii — srovnávání s ostatními nedělá dobře ani mně. Soustředím se na sebe, a to i na konzervatoři. Výjimkou jsou lidé, kterých si vážím, například Zuzka Revai, která letos vyhrála. Před svými vystoupeními jsem měl sluchátka a poslouchal staré mistry.

Jste oba rozhodnuti, že se chcete naplno věnovat opeře? Čeho se nejvíce obáváte?

GM: Ano, jsem rozhodnuta. Byla bych vděčná, kdyby to tak vyšlo – v opeře jsem se naprosto našla, hluboko v sobě cítím, že právě toto je cesta, kterou chci kráčet. Zadní vrátka nemám, ale, jak jsem už zmínila, vzdělávám se a pracuju i v jiných oblastech, které mě baví.

RH: I já jsem rozhodnutý. Vnitřně jsem velmi kritický člověk a snažím se to korigovat, aby to nebylo patrné navenek. Znám skvělé zpěváky u nás i v zahraničí, kteří mají úspěšné kariéry, ale také často nevědí, kdy odejít. Nejvíce se bojím toho, že ani já to nebudu umět. Neustále se sebereflektuju, abych ani já v budoucnu někde nestrašil. 

Jaký největší předsudek dnes veřejnost má vůči opeře?

GM: Často se setkávám s názorem: „Studuješ operu – není to spíš pro důchodce?“ nebo že opera je jen zábava seniorů. Ale plné koncertní sály, soutěže a festivaly dokazují opak – opera žije a má své místo i mezi mladými.

RH: Myslím, že to Gabča vystihla přesně. 

A naopak, jakým největším neduhem opera u nás, z pohledu mladého člověka, trpí?

RH: Největší neduh vidím v režijní stránce, která se často odchyluje od libreta. Nemám nic proti moderním výkladům, pokud se drží textu. Hudba pro mě získává smysl teprve ve spojení se slovem, protože věřím, že nejprve zazní slovo, až poté hudba. Zpěvákovi musí být rozumět a neměl by do díla vnášet nesmysly, které tam nepatří. Devadesátá léta přinesla nejistotu: trochu se nevědělo, jak postupovat, a začalo se experimentovat…

GM: Přiznám se, že na to nemám jasnou odpověď. I já jsem spíše konzervativní – mám ráda klasická nastudování a pokud někdo do nich zasahuje jinými režijními výklady, velmi mi vadí, když je takový výklad vulgární a dílo poskvrňuje.

Jaká hudba je vám nejbližší, jaké byste se rádi věnovali? 

GM: Našla jsem se v romantické hudbě – bere mě za srdce a cítím se v ní jistá. Pravda ale je, že před půl rokem jsem to cítila stejně s Mozartovou hudbou, takže kdo ví, co to bude příští rok. (smích) Hudba mě stále překvapuje a učí, že domov může mít mnoho podob.

RH: Jsme teprve na začátku, ale už čtyři roky se cítím doma u Verdiho. Na druhém místě je Puccini, ale nacházím se i v hudbě Umberta Giordana či Ruggera Leoncavalla. Tyto role ještě zpívat nemůžu, ale dělám všechno pro to, abych se na ně připravil. Nicméně konzervatoř má své nároky a požadavky – letos pracujeme podle vybraných árií a duetů z Verdiho repertoáru, takže občas je nutné se i trochu odchýlit od vlastních preferencí a takzvaně do toho říznout.

Jaký máte operní sen?

GM: To trochu záleží na tom, kam se můj hlas bude vyvíjet. Nicméně mým velkým snem je Violetta v Traviatě. Tu bych si opravdu nechtěla nechat ujít. Ale je to zatím velmi daleko a spíš motivace než reálný plán.

RH: Jednou bych chtěl zpívat verdiovské opery na nejvyšší úrovni – všechna jeho vrcholná dramata, jako je Síla osudu, Otello či Trubadúr. Mám rád vážné role, které jsou postavené na jasné myšlence. Tu bych chtěl vyjadřovat – stát se touto postavou a žít její příběh.

Kdybyste mohli pozvat jakoukoli osobnost z dějin opery na sklenku vína či šálek čaje, kdo by to byl a o čem byste se chtěli bavit?

GM: Moc ráda bych si popovídala s Marií Callas. Asi všichni lidé její jméno někdy zaslechli, vždyť to byla ohromná osobnost, která otřásla tehdejší dobou. Chtěla bych vědět, co stálo za její výjimečností a jak všechno prožívala – bylo by fascinující slyšet to přímo z jejích úst.

RH: Velice rád bych se potkal s Francescem Tamagnem, který zpíval Otella ve světové premiéře. Zajímalo by mě, jaké nároky na něj Verdi měl a jaké to bylo zpívat v osmdesátých letech 19. století na nejvyšší úrovni a zda byl Verdi opravdu takový cholerik, jak se říká. A hlavně, jak by interpretoval tuto roli dnes, a co by říkal na to, jak se dnes opery inscenují.

autor: archiv KlasikaPlus.cz, Gabriely Mazurové a Richarda Kolaře