„Přes výraznou dramatičnost skladby si dokázal zpěvák v hlase zachovat lehkost a pružnost.“

„Bernovský pěvce náležitě podpořil v hudebně-výrazové dramatičnosti.“

„Pelka předvedl schopnost překlenout velké intervalové skoky a volnou pohyblivost ve vysoké tessituře včetně obratnosti v brilantních pasážích.“

Klášterní hudební slavnosti jsou již devatenáctým rokem žádoucím a potřebným festivalem klasické hudby na severní Moravě, který pravidelně láká zajímavým programem propojujícím více žánrů. Letos, stejně jako loni, dramaturgie vsadila na český kontratenorový zjev – Vojtěcha Pelku. Za cembalo a varhany jako sólista i korepetitor usedl Ondřej Bernovský. Duo si pro koncert 12. července v rýmařovské kapli V Lipkách připravilo výběr z klasicistních operních předeher a árií a nadchlo místní publikum.

Severomoravská barokní perla, jak bývá též nazývána kaple V Lipkách v Rýmařově na Jesenicku, skrytá mezi zelení, je právem pro svoji intimní tvář často využívána jako místo konání koncertů. Takový čas strávený v této katolické svatyni se rázem proměňuje v až mystickou záležitost. Nejinak tomu bylo v mnoha momentech během sobotního vystoupení dvojice mladých umělců, kontratenoristy Vojtěcha Pelky a hráče na klávesové nástroje Ondřeje Bernovského, který koncert docela přesvědčivě odstartoval ve zběsilém tempu předehrou k opeře Alessandro nell’Indie Jana Antonína Koželuha. Zpočátku se mu velice dobře dařilo vynášet melodickou linku, která tak stabilně udržovala pozornost posluchačů navzdory drobným přehmatům, které však nenarušily v této skladbě celkovou srozumitelnost hudebního materiálu. Ačkoli nevíme, na jaký nástroj interpret hrál, jeho zvukový potenciál dokázal využít na výbornou, i když akustika kaple zvuk nepatrně pohlcovala, přestože jinak nabízela znatelně slyšitelnou podporu alikvotním tónům, a to zejména zpěváka. 

Ze stejné opery následně zazněla strhující, autorsky velice kvalitní árie Pora Dov’è s’affretti per me la morte v podání mladého talentovaného kontratenoristy Vojtěcha Pelky, který exceluje svým hudebním i hlasovým projevem nejen v tuzemsku, ale také v zahraničí. Bylo evidentní, že se v dramatickém repertoáru cítí nad míru pohodlně, ačkoli v nadcházejících áriích přesvědčil posluchače o svých dovednostech prostupujících napříč širokým spektrem skladeb. Přes výraznou dramatičnost skladby si dokázal zpěvák v hlase zachovat lehkost a pružnost, která mu opakovaně dovolovala pohybovat se v celé škále hlasového rejstříku.

Ouverturou k opeře Paride ed Elena Christopha Willibalda Glücka rozezvučil Bernovský rovněž varhany kaple V Lipkách. První část předehry by ocenila přehlednější členění jednotlivých frází, jejich doznění a oddělení, a srozumitelnější artikulaci. Druhý díl se volbou varhanního rejstříku, který zněl velmi měkce a jemně, příliš nehodil k tomu předchozímu, který se naopak vyznačoval zvukem spíše pronikavějším. Charakter hudby však naplnil slibně.

Zklidnění a belcantovou lyričnost přinesla známá Glückova árie O del mio dolce ardor z opery, jejíž předehra zazněla před chvílí. Krásné dlouhé fráze logicky klenuté a vyvíjející se kontratenorista velmi vkusně obohatil nejrůznějšími nenápadnými ozdobami, které árii dodaly až jakýsi lamentující přesah. Bylo zřejmé, že je zpěvák dobře obeznámen s akustikou, která srozumitelnost výslovnosti spíše pohlcovala – s o to větším nasazením projevoval své artikulační dovednosti. 

Druhá árie Parida Le belle immagini ihned v recitativu vynikla působivou, šťavnatou barvou pěvcova hlasu, nikterak tmavenou, naopak korpulentní díky ukotvení do opory těla a využití celého dechového sloupce. Tón v árii naopak Pelka náležitě naostřil, aby rozrezonoval všechny prostory horní rezonance, samozřejmě v zachování dramaticky niterného legata. Ve svém třetím výstupu na sebe již plně prozradil vysokou zdatnost zasahující do všech oblastí pěvecké techniky. Ani na poli herecké schopnosti nezaostával, v áriích volil přiměřeně afektované výrazivo tak, aby zůstala zachována přirozenost. Citlivě jej doprovodil Bernovský, a jednotně tak dosáhli přesvědčivé hudební výpovědi.

Méně se Ondřeji Bernovskému v průběhu dalších minut koncertu dařily sólové výstupy, pravděpodobně kvůli nervozitě, nebo možná i nepříznivým klimatickým podmínkám. Nutno však podotknout, že zvolený repertoár byl opravdovým vrcholem technické možnosti hry na cembalo, neboť jsou samozřejmě předehry primárně určeny orchestru, v tomto ohledu je tedy třeba umělce náležitě ocenit. V předehře k opeře Mitridate, rè di Ponto Wolfganga Amadea Mozarta lavírovalo tempo – v technických pasážích interpret zrychloval, jako kdyby nedokázal mít nad hudbou zklidňující nadhled, kvůli čemuž se ztrácela i srozumitelnost frázování a upadala posluchačská pozornost, často se přehmatával a ve zpěvnějších či melodicky nápadnějších částech následující předehry k Il gran Tamerlano Josefa Myslivečka se naopak nedokázal tak jako na začátku uvolnit a pronést zpěvné kantilény. V komorní hře se však dokázal předvést jako velmi spolehlivý partner. Důkazem tomu byla na programu předposlední árie Sifara Se il rigor d’ingrata sorte z Mitridate, rè di Ponto, v níž dokázal Bernovský náležitě podpořit pěvce v hudebně-výrazové dramatičnost. Rovněž v následujících dvou áriích Tamerlana z Il gran Tamerlano Che per voi sospiro a Vanne la sorte mia předvedl Pelka schopnost překlenout velké intervalové skoky a volnou pohyblivost ve vysoké tessituře včetně obratnosti v brilantních pasážích.

Závěrem jedenáctého koncertu Klášterních hudebních slavností si vděčné publikum vyžádalo přídavek v podobě árie Sifara Soffre il mio cor con pace z dříve prezentované Mozartovy opery Mitridate, rè di Ponto, která zazněla už jen jako stvrzení vysoké kvality celého koncertu.

Foto/zdroj: Klášterní hudební slavnosti