„Skladatelka si v mimořádně nápadité partituře pohrává s atmosférou, se zvukovostí, s různými styly; hudba je plná vrstev, záblesků, ozvěn a odkazů.“

„Surrealistická koláž se postupně proměňuje v existenciální báseň a nakonec v mocné poselství.“

„Jiří Heřman znovu potvrdil, že je režisérem mezinárodního formátu, koncepčním i uvolněně intuitivním umělcem s osobitou poetikou, s velkou fantazií a s hlubokým přesahem.“

Národní divadlo Brno korunovalo svou i tuzemskou sezónu uvedením nového operního díla Here I am, Orlando od Ľubici Čekovské. Spojení nadčasového námětu knihy Virginie Woolfové s mistrovskou a invenční partiturou žijící skladatelky, s jedinečným libretem Viktorie Knotkové a s imaginativní režií Jiřího Heřmana… Výsledkem je zcela mimořádný projekt světového formátu. Zní to paradoxně, ale událostí Roku české hudby se v Janáčkově divadle stala 14. června premiéra opery slovenské autorky s anglickým libretem. Nicméně zcela příznačně opery objednané a realizované souborem, který v Česku už několik let bezkonkurenčně určuje vzorovou podobu vážného hudebního divadla.

Anglický šlechtic Orlando, který se jednou v Turecku proměnil v ženu, žije nadále po několik staletí a svou minulostí i existencí ještě v roce 1895 provokuje viktoriánskou společnost… Právě takto jsou rozdány karty pro hru. Orlando? Orlanda? Kým je opravdu? Ľubica Čekovská rozdělila titulní úlohu mezi dva pěvce – mezzosopranistku a mužského sopranistu, kontratenoristu. Oba představitelé jsou skvělí. Markéta Cukrová je se svým lahodně temnějším hlasem reálnější, mladý izraelský pěvec Maayan Licht působí nejen daností svého hlasu, ale i zjevem a režijním vedením bizarněji, neuchopitelněji, tajemněji a zranitelněji. Licht při premiéře, třebaže v ohlášené (ale nevnímané) indispozici, prokázal skvělou vokální techniku a schopnost potřebné exaltovanosti. Ale také nemalou dávku pohybového nadání, zejména když v jedné scéně téměř nerozeznatelně splynul s tanečníky.

Jiří Heřman přidal do svého portfolia další pozoruhodný titul. Díky jeho představivosti promítající se do režie a světelného designu, ruku v ruce s přínosem scénografa Dragana Stojčevskeho, choreografa Jana Kodeta a dalších inscenátorů, je sled prolínajících se obrazů a kaleidoskopicky vrstvený děj sjednocen do mohutného proudu, nepopisného a přesto srozumitelného, barvitého, vizuálně nevšedního, naznačujícího mnohé významy a neomylně směřujícího k pointě. Heřman znovu potvrdil, že je režisérem mezinárodního formátu, koncepčním i uvolněně intuitivním umělcem s osobitou poetikou, s velkou fantazií a s hlubokým přesahem. Neulpívá na materiálu a na detailech, ale objevuje a zprostředkovává pomocí sugestivních obrazů vize a apely. Brněnské opeře, kterou umělecky vede, vtiskává nenapodobitelnou, těžko nahraditelnou mocnost. Jsme svědky jeho éry, která se od roku 2015 velmi přirozeně a kongeniálně prolíná a doplňuje s érou Martina Glasera, ředitele třísouborového divadla od roku 2013.

A Robert Kružík, čtyřiatřicetiletý šéfdirigent zlínské filharmonie a častý host Filharmonie Brno, od roku 2016 dirigent Janáčkovy opery Národního divadla Brno a od podzimu 2025 designovaný nový šéfdirigent tohoto souboru? Ovládl, nastudoval a provedl komplikované, interpretačně náročné soudobé dílo suverénně tak, že jeho smysl a poselství vystoupily nezamlženě, s velkou silou. I jeho umělecký přínos do projektu je zásadní.

Virginie Woolfová, výrazná intelektuálka a feministka, uvažuje o lidské identitě, o podstatě a smyslu života a jeho prožívání, o vnímání času i o genderových pocitech. Autorka libreta Viktorie Knotková, dramaturgyně, divadelní kurátorka, překladatelka a autorka dramatizací rozkročená mezi Brno a Německo, poskytla skladatelce prostor pro mnohovrstevnaté podchycení toho všeho pomocí prostředků hudby a hudebního divadla. Základní myšlenka opery Here I am, Orlando se v něčem dotýká tématu nesmrtelnosti, které tak moudře vyzdvihl Karel Čapek a s ním tak úžasně Leoš Janáček ve Věci Makropulos; mnohé je v námětu a v dojmu z předlohy také trochu kafkovské, ale celkové vyznění je ještě bohatší. Duchu literární předlohy z roku 1928 nová opera ani trochu nedělá ostudu. Vtahuje, dojímá, nasvěcuje témata a nutí o nich přemýšlet, to vše výsostně uměleckými prostředky, tedy nijak racionálně či popisně.

Absurdním procesem s hlavní postavou, která byla a je tak trochu záhadně mužem i ženou, prolínají reminiscence a úvahy, surrealistická koláž se však postupně proměňuje v existenciální báseň a nakonec, už dávno kdesi daleko od soudní síně, v mocné poselství.

Opera je napsána s mimořádným kompozičním nadhledem. Skladatelka si v mimořádně nápadité partituře pohrává s atmosférou, se zvukovostí, s různými styly; hudba je plná vrstev, záblesků, ozvěn a odkazů, ale ani v nejmenším není roztříštěná. Má nakonec jednotný a jedinečný styl i směr, který ji činí výjimečně podmanivou. V plně obsazeném orchestru, traktovaném především barevně, se epizodicky ozývají drobné jemné detaily, z komplikovaných, přesto příjemných struktur vystupují jednotlivé nástroje a časté jednotlivé údery zvonů. Často do něj vrůstají pasáže sboru a organicky se začleňují party sólistů. Autorka si v polystylovosti mimo jiné pohrála s ruskou hudbou, když se na scéně objeví Orlandova velká láska Saša. Ale nejvíc si dopřála v rozsáhlé retrospektivě vracející se do let 1588 až 1603 – nekonečně dlouho zaznívají nádherné neobarokní hrátky…

První dětství má jako dějovou kostru soudní proces. Jednotliví svědci do toho, co lze snad nazvat příběhem, vnášejí informace i konkrétní výklady a osvětlují problém, který má hlavní postava se sebou samou a který s ní stejně intenzivně má i její okolí, především soudce. Druhé dějství se od tohoto rámce čím dál víc osvobozuje a stává se nakonec, neseno až vroucně a hymnicky zpomalenou, široce plynoucí hudbou, hlubokým symbolickým obrazem života a vize, jak ho vnímat a jak ho žít. Že se do toho všeho zprostředkovaně promítá i genderová tematika a menšinová sexuální orientace spisovatelky, je pochopitelné a zřetelné.

Jednotlivé figury, svěřené Lukáši Bařákovi, Tadeáši Hozovi, Richardu Švedovi a dalším mužům ze souboru sólistů, byly skvěle vyprofilované. Stejně jako ženské postavy, především cikánka Rosita Pepina ve vášnivém podání Jany Hrochové a Ruska Saša obdařená emotivním a znělým projevem Moniky Jägerové. Bonusem celého představení byl mluvený výstup královny Alžběty v podání hostující Magdalény Vášáryové.

Scénografické řešení, ve kterém se spolu s exponovaně využitým sborem pohybovali, umožňuje náhlé působivé proměny, pohledy do jiných časů a prostorů, vzpomínky a prozření i finální katarzi.

V kuloárech po premiéře opakovaně zaznívalo, že Ľubica Čekovská umí psát pro lidský hlas. Ano, rozhodně ano. Ale ona umí psát i pro orchestr. A jak…!

Ne nadarmo se po celý večer vtírala vzpomínka na obdobně magický brněnský operní projekt, na českou premiéru Lásky na dálku Kaaji Saariaho z roku 2017, na inscenaci Jiřího Heřmana, obnovenou pak ještě roku 2019. Čtěte o ní pod titulkem Brněnské operní mysterium. Hudba loni zesnulé finské skladatelky se řadí ke spektralismu, modernistickému směru kladoucímu důraz na fyzikální a přírodní podstatu hudebního materiálu, na zvuk a jeho vnímání, na kompoziční metodu hledající zcela nové směry. Ľubici Čekovské to zní o něco konkrétněji, ale hudební vrstvy tvoří v něčem obdobně a hudbou vytváří podobnou divadelní atmosféru. Opera Here I am, Orlando zanechává vzpomínku příbuzné intenzity. Takové, že i ona láká a nutí k opakovanému zhlédnutí.

Foto: NdB / Marek Olbrzymek, Petr Veber