„Tato vídeňská inscenace všechna negativní tvrzení o operetě vyvrací na sto procent.“

„Původní verzi propojila dramaturgie s nosnými prvky těch dalších.“

„Vypjatost pěveckých partů propojená s energickým pohybovým projevem byla u sboru i sólistů obdivuhodná.“

Johann Strauss mladší je pro Vídeň ikonickou postavou, jeho valčíky se zarývají pod kůži ještě dnes. Dvousté výročí narození je proto velkým svátkem a hlásí se k němu především Theater an der Wien. Právě tady zněly oslavencovy operety po celé století a ještě také nedávno. Premiéra operety Královnin krajkový šátek se uskutečnila 18. ledna a hudebního nastudování se ujal Martynas Stakionis, režijní zpracování je dílem Christiana Thausinga.

Johann Strauss mladší má mnoho chytlavých valčíků, které jsou vesměs základem několika známých operet. Královnin krajkový šátek nepatří právě k těm nejproslulejším, mezi ty bychom zařadili díla jako například Netopýr, Cikánský baron, Noc v Benátkách či Vídeňská krev. Proč dramaturgie Divadla na Vídeňce vybrala právě tento titul, je ale logické. Divadlo je právě nyní znovu otevřené po velké rekonstrukci, stejně jako v roce 1880, kdy bylo otevřeno 1.října. A stejně jako nyní se i tehdy hrál Královnin krajkový šátek. 

Žánr operety má jeden velký úkol a poslání – bavit publikum, a to krásnou hudbou, hereckými výkony, vtipnými zápletkami a replikami, především současnými, přinést satiru a oslnit barevnou výpravou a tancem. To vše tato opereta splňuje. A kde jinde by takový úkol měl být splněn, než na scéně, která více než celé jedno století patřila právě operetnímu žánru? Dnes se v teoretických polemikách tvrdí, že opereta je přežitá, že není aktuální, a proto že na ni nikdo nebude chodit, a že ji nikdo neumí realizovat. Tato vídeňská inscenace všechna negativní tvrzení vyvrací na sto procent. Vyprodané divadlo se otřásalo nadšenými ovacemi nad vynikajícími výkony orchestru, obdivuhodnými pěveckými, hereckými i pohybovými výkony sólistů i sboru i nad fantaskními barevnými kostýmy, vycházejícími z portugalského a španělského folklóru. 

Sama opereta má dvě základní verze, existující ve čtyřech variantách. Dramaturgie Christiana Schrödera, podle tvrzení v programu k inscenaci, zvolila s ohledem na historické souvislosti variantu původní. Využila libreto Heinricha Bohrmanna-Riegena s texty Richarda Genéeho, s úpravou Julia Rosena a Ottokara Franze Berga, a propojila ji podle možnosti s nosnými prvky dalších verzí. Vytvořila tak dramaticky ucelenější verzi, která akcentuje situační komiku a zjednodušuje osoby a jejich vztahy. V České republice se historicky hrála verze Wilhelma Neffa, která je komplikovanější, a i to možná způsobilo, že opereta neměla takový ohlas, jaký by si zasloužila.

Historický základ příběhu se odehrává v Portugalsku v roce 1580 a ústřední postavou první verze je básník Miguel de Cervantes a Sancho Panza jako potulný pěvec. Role krále Sebastiana I., který nastoupil na trůn v roce 1557 ve třech letech, je podle záměru Johanna Strausse realizována i tentokrát jako kalhotková.

Nit příběhu je velmi tenká a role, kterou hraje rekvizita krajkového šátku, je úsměvná. Král je líčen jako pubertální omezený slaboch, kterého místo milostných hrátek s mladou královnou láká milované jídlo, lanýžová paštika. Nezajímá ho ani vládnutí, to za něho obstarává energicky jeho První ministr. Spiknutí ministra se španělským sousedem má způsobit zánik domácí vládnoucí dynastie a podřídit Portugalsko španělské nadvládě. Na radu Cervantese napíše královna králi vzkaz na svůj krajkový šátek „Královna tě miluje, proč nejsi král?“, situační komikou v dalším vývoji příběhu se šátek dostává do nepravých rukou, První ministr pochopí komplot a Cervantes je uvězněn pod záminkou, že jeho román Don Quijote (který mimochodem spatřil světlo světa až v roce 1606), je nemravný. Další vývoj situace a mohutné ansámbly s tanci a falešnými finále způsobí jeho osvobození. Král s královnou si padnou do náruče a jdou plnit své dynastické povinnosti. Ostatní páry se spojí tak, jak mají, a vše končí obrovským finále, plným sborových zpěvů a nadšených tanečních obrazů. Opereta není přece historické pojednání, ale legrace.

Děj operety není tedy tak nosný, jako provedení inscenace samotné. Hudebního nastudování a provedení se ujal Martynas Stakionis, mladý litevský dirigent, který spolupracuje zejména se symfonickými orchestry. Zde se postavil před Wiener Kammerorchester, který mimochodem byl ve velkém obsazení, a podával výjimečně energický a instrumentálně barevný výkon. Dirigent si dal záležet na operetních výrazových prvcích, dynamických i agogických detailech, které dávají operetní hudbě esprit. Neuvěřitelně dynamický byl výkon Arnold Schönberg Choru, který pod vedením sbormistra Juana Sebastiana Acosty zvládal nejen operní práci s hlasem, spojenou s operetními pěveckými finesami, ale i úkoly baletního projevu v choreografii Evy-Marii Mayer. Vypjatost pěveckých partů, propojená s energickým pohybovým projevem, byla u sboru i sólistů obdivuhodná, zejména nebylo příliš rozdílu mezi zpěváky a sedmi profesionálními tanečníky, kteří dokázali scény rozpohybovat. 

Režie se ujal Christian Thausing, který se vzkříšení operetní tradice věnuje od roku 2017. Podařilo se mu vytvořit plnokrevné operetní představení s nábojem a uměřenými, přesto účinnými operetními finesami. Pěvce, kteří zvládali své vypjaté pěvecké úlohy s lehkostí a nadhledem, dokázal vést k přesvědčivým hereckým akcím, aniž by jim chyběla nadsázka a pikantní nadhled. Vše se odehrávalo na jednotné scéně, obrovském kolotoči plném světel, která podle potřeby měnila svůj počet a intenzitu, a ještě byla barevně nasvěcována Sebastianem Alphonsem a Karlem Wiedemannem. Dvojitá točna dokázala rozpohybovat samostatně kolotoč i pás na jevišti, obě točny dokázaly jít samostatně, společně, nebo i proti sobě. To přispělo k dojmu velkého pohybu na jevišti. Autorem scény je Timo Dentler, opulentní a barevné kostýmy, inspirované folklorem i historií 16. století, vytvořila Okarina Peter. Tyto kostýmy ostře kontrastovaly s kostýmem Krále, který se po celou dobu pohyboval na jevišti v jakémsi dnešním „pyžamu“, ve zcela jednobarevném tričku s krátkými plátěnými kalhotami. Aby dostál „noblesy“, oblékl si král černé kalhoty se šlemi a na ně hermelínový plášť na šňůře a hermelínovou královskou korunu. To stačilo k vyjádření „výjimečnosti“ krále a jeho komičnosti.

Nicméně karikatura Krále jde ještě dál, Johann Strauss ho obdařil partem pro kalhotkovou roli a inscenátoři to respektovali. Famózně ho zpívala i hrála Diana Haller, chorvatská mezzosopranistka, která si roli užívala do detailů. Dokázala „prodat“ se smyslem pro humor i svoji mírnou obezitu, i výškový rozdíl s postavou Královny, a hlavně svoji slabost pro jídlo. Byla herecky neodolatelná a přitom neuvěřitelně čistě a zvučně zpívala. Královnou jí byla Elissa Huber, švýcarská sopranistka. V roli dokázala uplatnit své zkušenosti jak s operetním, tak s muzikálovým i operním repertoárem. Je zkušenou zpěvačkou a tvárnou herečkou a roli dala nejen hlas, ale i velkou dávku sebeironie. Roli Ireny, přítelkyně Královny, si užila sopranistka Beate Ritter. Part jí přinesl příležitost uplatnit menší hlasový materiál, vedený výbornou technikou, díky níž dokázala obsáhnout i v pianu celé hlediště a také udržet hlasovou linku v exponovaných frázích, při náročných a energických tanečních kreacích. V menší roli Markýzy von Villareal zaujala Regina Schörg, jejíž partie spočívala spíše v komediálních vstupech, ale ve svém kupletu přesvědčila o výborných pěveckých dispozicích.

Centrální postavou příběhu je role Cervantese, světoběžníka, sukničkáře a intrikána. Mladý německý tenorista Maxmilian Mayer osciluje mezi operním a operetním repertoárem a disponuje nosným, i když poněkud menším hlasem, se kterým ale dokáže technicky skvěle pracovat. Při mladistvém a pohledném exteriéru přitahoval pozornost publika a užíval si to. Jeho partnerem byl don Sancho, preceptor Krále a vyzvědač, diplomaticky poněkud neobratný. Představoval ho maďarský tenorista Istvan Horvath a spolu s Markýzou von Villareal vytvořili starokomický pár, spojený poněkud nepravděpodobnou sexuální přitažlivostí. Protipólem Cervantese byl První ministr, hrabě Villalobos. Má to být negativní postava, ale barytonista Michael Laurenz ji povýšil i na komickou figuru, která na sebe strhávala pozornost po celou dobu inscenace, nejvíce však při kupletu, ve kterém odkrývá své plány a pohnutky a kdy představitel odhalil i své výborné taneční schopnosti. Využil i příležitosti k politické satiře a prokládal text replikami, které obecenstvo odměňovalo spontánním smíchem i potleskem. 

V inscenaci vystupují ještě další postavy, které dokreslují atmosféru na portugalském dvoře, všechny drží stejné zadání výborně zpívat, skvěle tančit a hrát a vytvářet exkluzivní operetní představení na výborné profesionální úrovni. Kdo chce vidět opravdu výborně provedenou klasickou operetu, neměl by si tuto inscenaci nechat ujít. 

…………….

Reflexe je psána z první reprízy 20. ledna.

Foto: Theater an der Wien / Werner Kmetitsch