Jiří Kylián, jeden z nejvýznamnějších choreografů své generace, je od letošního roku patronem Pražského komorního baletu. Rodák z Prahy strávil řadu let v Nizozemsku, kde byl čtyřiadvacet let uměleckým ředitelem Nederlands Dans Theater. Jiří Kylián vždy vyzdvihuje nejen originalitu a uměleckou kvalitu díla Pavla Šmoka, který téměř před padesáti lety založil nezávislý taneční soubor Pražský komorní balet, přičemž mu zůstal věrný až do své smrti. Kyliánův patronát symbolicky propojil to, co totalitní režim rozdělil. Taneční divadlo, které lehce překračuje hranice, nezná jazykovou bariéru, ale zároveň i umění pro každou lidskou bytost kdekoliv na světě, umění budoucnosti.

Přelom letopočtu bývá okamžikem bilancování. Následující úvaha, spojená s novoročním přáním všem muzikantům, se týká vnímání hudby a váhy napsaných slov a alespoň v náznaku role, kompetencí, mantinelů a dosahu hudební kritiky.

„Brňák, jak se patří, uvedl Jakuba Hrůšu na úterní besedě v aule JAMU dirigent Jakub Klecker.“

„Moje rodina byla úplně v transu, když jsem to rozhodnutí, že se chci věnovat hudbě, udělal. Celé prázdniny jsem ležel v notách a poslouchal a oni se báli o mé psychické zdraví.“

„Závěrem zodpověděl Hrůša několik dotazů od studentů. Například studování dirigování doporučuje až v pozdějším věku.“

Jakub Hrůša – jméno, které v posledních týdnech rezonuje českými médii. Dirigent, kterého nejen talent, ale také tvrdá píle a láska k hudbě dovedly až na post hudebního ředitele Královské opery v Londýně. Úspěchy a světová uznaní slaví ale dlouhodobě. O Janáčkovi, o tom jak to chodí v londýnských orchestrech a operních domech, ale také o tom, jak se připravuje na koncerty a co by doporučil studentům, si povídal s bývalým spolužákem z pražské AMU Jakubem Kleckerem v aule Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, jejíž pozvání a dary vřele přijal v úterý 1. listopadu. Prozradil, jak propadl hudbě a jak probíhala jeho studijní léta a dny strávené v knihovně. „Chtěl bych říct jako výraz vděčnosti vůči vám a jako výraz určité kyselosti vůči ostatním, že je to poprvé, kdy se stalo, že by mě jakákoli hudební škola pozvala na jakoukoli hudební besedu,“ pronesl s úsměvem současný šéfdirigent Bamberských symfoniků.

„Byla usměvavá, vyrovnaná, byla i přísná, ale vždy s pochopením pro děti a mladé lidi, jichž bylo kolem stále plno.“

„Byla sama výrazným dramaturgem, sbormistrem a pedagogem, dokázala tyto tři profese skloubit a povýšit svou pracovitostí, lidskostí a empatií.“

„V dramaturgii dětského rozhlasového sboru se Blanka Kulínská orientovala zejména na soudobou českou hudbu a úpravy lidových písní, ale také na produkci minulých staletí.“

Dětský pěvecký sbor Českého a předtím Československého rozhlasu a vedle toho Bambini di Praga. To jsou vokální tělesa, ke kterým neoddělitelně patří jméno legendární sbormistryně Blanky Kulínské. Ovlivňovala a vedla je po šest desetiletí. Letos na začátku léta se její život uzavřel. Na umělkyni a pedagožku, díky které si zamilovaly hudbu tisíce dětí a mladých lidí, vzpomíná někdejší rozhlasová redaktorka, hudební publicistka Stanislava Střelcová.

„Byl naprostým opakem sebestřednosti.“

„Žil jen hudbou – a pro hudbu.“

„Není náhoda, že bytostně miloval Schuberta.“

Na pianistu Jaroslava Smýkala, pedagoga brněnské Janáčkovy akademie múzických umění a vynikajícího komorního hráče, vzpomínají violoncellistka Michaela Fukačová, ředitel České filharmonie klavírista David Mareček a klavírista, skladatel a rozhlasový redaktor Jan Šimíček. Shodují se, že byl neokázalým a zároveň zanícením umělcem, služebníkem krásy, který bohatě naplnil podstatu velkého bohatství hudebního umění vycházejícího ze symbiózy skladatele a interpreta. Jeho život se uzavřel 16. května ve věku nedožitých 84 let.

„Skromný, hodný člověk obdařený velkým talentem; měl dar učit se raketově rychle nový repertoár.“

„Já měl pokaždé  absolutní pocit jistoty v souhře.“

„Všichni si na kurzech užívali jeho přítomnosti a měli radost, že si mohou zahrát s ´takovým borcem´.“

S obrovským zármutkem v mém srdci, mé duši... sděluji, že nás ve 43 letech opustil výborný kolega, skvělý klavírista, kamarád... Václav Mácha. Byl to citlivý, skromný, hodný člověk obdařený velkým talentem. Absolvoval jsem s ním stovky koncertů v řadě zemí světa a samozřejmě u nás doma, natočil krásné cédéčko..., vzpomíná pro portál KlasikaPlus.cz houslista Jaroslav Svěcený.

„Díky šéfovství v Bamberku (který se nachází vlastně v bezprostřední blízkosti Bayreuthu – bamberská policejní auta nosí bayreuthské SPZky!) jsem ale k Wagnerově hudbě ´přičichl´ opakovaně a autenticky.“

„Z Bayreuthu se mi již ozvali, tak mě to potěšilo, i když to k ničemu konkrétnímu zatím z časových příčin nevedlo.“

„Vzpomínám na Jiřího Bělohlávka, který opakovaně pravil, že jeho dirigentský život se dělí na dvě části: na dobu ´před Tristanem´ a ´po Tristanovi´.“

V Královské opeře Covent Garden v Londýně má dnes premiéru Wagnerův Lohengrin v nastudování dirigenta Jakuba Hrůši, který tam už debutoval v roce 2018 nastudováním Bizetovy opery Carmen. Během sedmi večerů se představí Brandon Jovanovich jako Lohengrin, Jennifer Davis jako Elsa, Craig Colclough jako Telramund a v roli Ortrud se alternují Anna Smirnova a Maida Hundeling. Režii má David Alden. Jakub Hrůša, poprvé dirigující některou kompletní Wagnerovu operu, považuje tuto příležitost za zcela zásadní umělecký posun, navíc na tak prestižní scéně, kde navíc svého času, mezi lety 1955 až 1958, šéfoval i Rafael Kubelík. Pro portál KlasikaPlus.cz zformuloval k premiéře své wagnerovské vyznání.

„Soubor Barocco sempre giovane doprovázel sólistu Josefa Špačka s precizností i vášní; pětatřicetiletý virtuóz hnal ansámbl svým nasazením neúnavně vpřed.“

„Vzpomínku na Ástora Piazzollu, jejíž plánované provedení na festivalu roku 2021 u příležitosti sto let od skladatelova narození zmařil covid, pojali účinkující s vervou a inspirací.“

„Pardubické hudební jaro pokračuje dalšími koncerty, v nichž se představí například Martinů Voices, Bennewitzovo kvarteto či Ensemble Inégal, ale i 4TET.“

Čtyřka je prý „číslem vytrvalosti, odhodlání, praktičnosti a poctivosti“. Ačkoli není numerologie mým koníčkem, jako by tato definice platila pro mezinárodní hudební festival Pardubické jaro, který byl v poslední březnový večer zahájen přitažlivým koncertem. Otevřel se jím ročník s pořadovým číslem 44, což se nemohlo nepodepsat na jeho dramaturgii. Vyprodané hlediště Sukovy síně Domu hudby coby jev, za který buďme v době postcovidové i válečné vděčni, si užilo dvě kompozice o čtyřech větách respektive částech. Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho v první polovině a Čtvero ročních období v Buenos Aires Ástora Piazzolly po přestávce. Obojí byl až nečekaně strhující zážitek.

„Umelec by sa mal dištancovať od politika, ktorý napáda slobodu slova, pretože tá je hlavným predpokladom slobodného umenia; nehovoriac o politikovi, ktorý rozpúta vojnu.“

„Situácia je v niečom podobná, a to v dištancovaní sa od umelcov, ktorí nejakým spôsobom legitimizujú diktátorský režim. Ale v niečom je iná, ešte horšia. Moderní podporovatelia Vladimíra Putina totižto žijú v otvorenom svete.“

„Z toho, čo novinári z umeleckej sféry vedia a nenapíšu, by myslím mnohým milovníkom hudby vstávali vlasy a na mnohých umelcov by sa už nikdy nedokázali pozrieť v pozitívnom svetle.“

Na některé věci v dějinách hudby platí úsloví „nic nového pod sluncem“. Například na současné odsuzování ruských umělců, kteří se jasně nedistancovali od Putinova režimu, tedy od agrese Ruska vůči Ukrajině. Stejně tak to ale naopak platí i pro odsudky podobného odsuzování – s tím, že přece nelze uplatňovat „kolektivní vinu“... Co ovšem některým ruským umělcům nepřidává, je fakt, že z podpory tehdy teprve latentního diktátora dlouhodobě profitovali, připomíná ve své úvaze klavírista a pedagog Adam Stráňavský.

„Čo však už málokoho necháva chladným, je to, čo je „medzi riadkami,“ čo tam vložil autor bez toho, že by to v podstate vedome robil.“

„Nedá sa úplne vylúčiť, že senzitívny poslucháč nájde určite psychopatické črty aj vo Wagnerovej hudbe.“

„To, čo je totižto vpísané medzi riadkami, nakoniec ostane to najsilnejšie.“

Proč je Wagnerova hudba pro někoho neposlouchatelná? V čem spočívá tajemství skutečnosti, že jsme ochotni poslouchat skladby v různých dalších a dalších interpretacích? Jak důležité pro nás je to, co autor nebo interpret vložili „mezi řádky“? A jak je možné, že každý čteme mezi řádky něco jiného? To jsou jen některé otázky, které sám sobě i čtenáři klade ve své úvaze pianista, pedagog a publicista Adam Stráňavský.

„Během více než půlhodinové skladby se před námi postupně rozprostřela hudební krajina podmanivé krásy a působivé zvukovosti.“

„Hudebnímu ‚obřadu‘ podlehli všichni zúčastnění – hudebníci i publikum splynuli v jedno.“

„Hudba začíná tam, kde slovo končí. Stačí nechat ji na sebe působit.“

Klasika to nakonec nemusí mít vždy lehké, uvozuje své zamyšlení nad minulým abonentním koncertem Symfonického orchestru Českého rozhlasu muzikoložka Jarmila Tauerová. I po týdnu vzpomíná na Koncert pro bicí a orchestr od Kaleviho Ahoa jako na okamžiky, kdy byla temnou náladou a sugestivní atmosférou díla zcela stržena. A kdy mimořádně sugestivní skladba vyústila do magického ticha… Uvažuje však i nad širším kontextem. Proč nezní v programech zavedených symfonických orchestrů víc současné hudby?

„Na svět přišel 8. února 1932 coby syn muzicírujícího otce, který slavného potomka předběhl povoláním studiového hudebníka v Hollywoodu.“

„Když bylo roku 1974 Williamsovi po nečekaném manželčině úmrtí nejvíc úzko, představili ho Stevenu Spielbergovi. A ti dva se dohodli, že to spolu zkusí.“

„To vše mu přineslo takovou přehršli cen, že by se mohl natřásat s hrudí plnou metálů jako ruský generál: neuvěřitelných pětadvacet Grammy, pět Academy Awards (a dvaapadesát nominací, což se od Walta Disneyho nikomu nepodařilo) a další.“

Před obědem a po něm. Anebo také za života první manželky a po něm. I tak by se dal lakonicky rozdělit život skladatele (nejen) filmové hudby Johna Williamse, právě dnes devadesátiletého. Nebýt náhodného setkání nad jídlem s režisérem Stevenem Spielbergem, při němž si padli do oka, dost možná bychom o Johnu Williamsovi dodnes neslyšeli. A nebýt trpkého odchodu zpívající herečky Barbary Ruick, s níž byl ženat osmnáct let a zplodil tři děti, nepřiměl by se dost možná k nasazení, jaké začal od té doby prokazovat – i při druhém, už bezdětném manželství – nad notovým papírem. S tužkou v ruce, protože s počítačem či s tabletem se dodnes pracovat nenaučil: „Nikdy jsem na to neměl čas,“ říká a jedním dechem přiznává, že v jeho životě neexistuje den, kdy by neusedl ve svém bílém domě uprostřed zeleně ke klavíru a netvořil: „Aspoň trochu. Třeba jen pár taktů...“

„Zakrátko sa však ukázalo, čo to znamená, keď sa vedenia významnej kultúrnej inštitúcie, akou bola Slovenská filharmónia, ujme schopný manažér a rešpektovaný umelec.“

„S otvorenými očami cestoval po svete a nechal sa inšpirovať novátorskými kultúrnymi podnetmi.“

„Bol to najlepší, najvýkonnejší a ľudsky najcharizmatickejší riaditeľ Slovenskej filharmónie v jej viac ako sedemdesiatročnej histórii.“

S koncem roku se zavírá působení Mariána Lapšanského ve funkci generálního ředitele Slovenské filharmonie. Nad jeho osmnáctiletou érou se v článku pro portál KlasikaPlus.cz zamýšlí bratislavský muzikolog Ivan Marton.

„Na konci 70. let mu série stipendií umožnila několikaletý studijní pobyt v Československu.“

„Vedle mnoha desítek odborných studií publikoval též řadu knih o Dvořákovi, Janáčkovi a Martinů.“

„Obraz by nebyl úplný, kdybychom nezmínili jeho skladatelskou činnost, jeho mimořádné recitátorské schopnosti a v neposlední řadě i jeho vytříbený smysl pro humor.“

Významný americký muzikolog Michael Beckerman převezme v úterý v New Yorku cenu Gratias Agit za obětavou dlouhodobou propagaci české kultury v zahraničí. Stane se tak v Bohemian National Hall v sidle Českého centra při koncertě Ester Pavlů. Ministerstvo zahraničních věcí každoročně uděluje toto vyznamenání českým krajanům a cizincům, jejichž činnost přispívá k šíření dobrého jména České republiky. Michael Beckerman letos v létě, druhý srpnový den, oslavil sedmdesáté narozeniny.

„Byl bych s chutí absolvoval i dvě, a to celkem tříapůlhodinová přestavení za sebou.“

„Rusalka mě provází v různých formách od dětství, její první představení jsem viděl před více než šedesáti lety ke svým desátým narozeninám.“

„Se Zdeňkem Troškou jsem se doslova srazil v zákulisí. Na otázku, jakých pár zásadních vět by pro mne měl, shrnul vše v jedinou: Na partituře je napsáno lyrická pohádka o třech dějstvích a přesně o to, a o nic jiného, jsem se snažil.“

Po dvou letech na návštěvě rodné Prahy. Alexander Goldscheider, publicista, muzikolog, producent, hudebník a spisovatel, už čtyři desetiletí Londýňan, se rozepisuje o čerstvém, jen pár dní starém dojmu z inscenace Dvořákovy Rusalky, kterou hraje Národní divadlo v budově Státní opery. Režíroval ji Zdeněk Troška, na repertoáru je už od roku 2005 a do titulní role čerstvě vstoupila Kateřina Kněžíková. Nebyl by to autor memoárové knihy s charakteristickým titulem Cílené náhody, aby do své glosy nepromítl osobní vzpomínky. A protože také rád fotografuje, připojuje řadu snímků.

„Veit byl německé národnosti, byl však zaníceným českým patriotem, jak to bylo v jeho době obvyklé. Jeho zařazení do české hudební kultury je tudíž zcela na místě.“

„Období českého raného hudebního romantismu funguje ve všeobecném povědomí dodnes jako období téměř úhoru, na jehož málo výživné půdě jako zázrakem vzklíčila tvůrčí osobnost Bedřicha Smetany.  Tento pohled je z dnešního hlediska už zcela neudržitelný.“

„Stylově vychází Veit jednak ze svého zářného vzoru – Beethovena, jeho melodický i harmonický fond ovšem prozradí i blahodárný vliv Mendelssohnův a Spohrův. Ač se osobně znal i se Schumannem a Lisztem, jejich výrazově již značně exponovaný styl nenásledoval.“

Prvního prosince vychází CD se symfonickým dílem Václava Jindřicha Veita, autora první poloviny 19. století, dnes téměř zapomenutého, ale ve své době významné hudební osobnosti. Jeho i další skladatele té doby ale později zastínil Bedřich Smetana. Veitův odkaz teď oživuje dirigent Zdeněk Klauda a jeho komorní soubor L'Armonia Terrena na CD Nibiru Publishers s podtitulem Svědectví znovuobjeveného romantika. Vybral na něj Předehru D dur, op. 17, Romanci a Finále pro housle a orchestr a Symfonii e moll, op. 49. V rubrice OsobnostPlus představuje Václava Jindřicha Veita muzikolog Jaromír Havlík, profesor Hudební a taneční fakulty pražské AMU.

„Sál, naživo, potlesk… Ano, to jsou věci, které pro všechny byly před dvěma lety naprosto běžné… teď si uvědomujeme, jak moc důležité a hezké jsou.“

„Věkové rozpětí soutěžících od 6 do 16 let na jedno pódium zavedlo jak houslové benjamínky, tak poměrně vyspělé muzikanty na prahu jejich profesionální kariéry.“

 „Jako by se covidová situace těchto dětí ani nedotkla, nikoho by nenapadlo, že rok a půl nemohly veřejně hrát a soutěžit.“

Mezinárodní houslová soutěž PhDr. J. Micky pod záštitou Václava Hudečka má čerstvě za sebou už devátý ročník. Ten loňský, z jara dvakrát odložený a přesunutý na říjen, se musel nakonec stejně konat pouze na základě zaslaných videonahrávek tak jako mnoho dalších soutěží. Vloni jsem psala o svém pocitu bez soutěžní atmosféry, bez koncertu vítězů a plného sálu. Tak jsem nesmírně ráda, že letos mohli mladí houslisté přijet a svůj soutěžní výkon předvést na podiu koncertního sálu Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy.

„Dirigent Böhm, o kterém je známo, že spolupracoval přímo se Straussem, po premiéře řekl Gruberové: ´Bože můj! Kéž by Strauss mohl slyšet Vaši Zerbinettu!´.“

„Gruberová si dokonce prosadila, že ředitel Holender měl zákaz vcházet do její šatny. Přesto si ani on nedovolil o Gruberovou přijít, Vídeňáci ji až příliš milovali a on to moc dobře věděl.“

„Postupem času přecházela k dramatičtějším partům, nicméně svůj koloraturní obor si pečlivě hlídala a nikdy nešla za hranu svých možností.“

Slovenská pěvkyně Edita Gruberová, jedinečná a velká operní diva, byla představitelkou rolí především z období italského belcanta, ale zapsala se do hudební historie například také nedostižnou Zerbinettou v Ariadně na Naxu Richarda Strausse. Její život se uzavřel 18. října ve věku nedožitých pětasedmdesáti let, pouhé dva roky poté, co uzavřela aktivní dráhu. Její umělecké působení shrnuje a na její představení a koncerty osobně vzpomíná Radim Dolanský, divadelní a koncertní manažer, nový ředitel zahraničních vztahů Národního divadla Brno.

„Alois Ježek je brilantní český kulturní manažer, zakládající i současný ředitel Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a také zakladatel a ředitel Mezinárodního pěveckého centra Antonína Dvořáka v Karlových Varech.“

„Eva Randová v roce 2021 obdržela cenu Thálie za celoživotní mistrovství. V čele poroty Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka zavedla do hodnocení pevný řád, kterým se soutěž řídí dodnes.“

„Peter Dvorský povede letos porotu Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka posedmnácté.“

Věhlas soutěží jistě roste se jmény zářících vítězů, a přece síla významu všech klání pramení především z délky tradice a z obětavosti těch, kdo soutěž dál vytvářejí, ač stojí v pozadí. V případě Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, jejíž 55. ročník se v Karlových Varech koná od 5. do 12. listopadu, je plejáda jejich jmen letos zvláště nepřehlédnutelná a významná. Šest z nich se totiž potkává v roce 2021 s životním výročím. Skromně stojí na nepřipomínané straně soutěže, a přece by bez nich, stejně jako bez vkladu mnohých dalších, žádná soutěž ani nevznikla, ani nevytrvala a ani sama nezazářila… Jsou to její dlouholetý ředitel Alois Ježek a její pravidelní porotci, pěvci Eva Randová, Magdaléna Hajóssyová, Peter Dvorský, Zdeněk Šmukař a Zbyněk Brabec. Autorem jejich medailonků je operní publicista Jan Králík.

„Jsem důkazem faktu, jak obrovský vliv má lázeňský orchestr na hudební vnímání lidí!“

„Dirigentsky, to jest především v tektonice, vystižení stylu, ve vyváženosti temp a dynamiky, byl Brahms zřetelným vrcholem zajímavého večera.“

„Radek Baborák disponuje dobře čitelným, exaktním typem gesta, v jeho mimice se zračí výraz hudby, dokáže hudebníky strhnout k výrazné interpretaci.“

Západočeský symfonický orchestr v Mariánských Lázních zahájil novou éru, když se 10. září představil ve Společenském sále Casina s novým šéfdirigentem Radkem Baborákem. Hudební osobností v českých hudebních kruzích dobře známou, ověnčenou řadou výrazných úspěchů v mezinárodním měřítku, především působením v Mnichovské a Berlínské filharmonii v pozici prvního hornisty. Každá změna v šéfovské pozici u symfonického orchestru je významná a obvykle přináší nové impulzy, nová očekávání. U orchestru, který slaví zároveň dvě stě let existence (založen roku 1821, tři roky před narozením našeho skladatele Bedřicha Smetany), je toto očekávání dvojnásobně významné pro město, široký region, ale i v mezinárodních souvislostech. Spolková republika Německo je velmi blízko Mariánským Lázním. Program inauguračního koncertu nového šéfa orchestru byl postaven na závažných dílech Bedřicha Smetany a Johannesa Brahmse, které vhodně doplnily skladby z tvorby Gustava Mahlera a Niccola Paganiniho.

„Umělecká výuka s sebou nese určitá specifika, daná právě tím, že se ´učí´ umění a že toto umění nutně učí umělci. A umělci jsou lidé velmi specifičtí.“

„Lze jen stěží odhadnout, v kolika případech šlo o zlou vůli se snahou ublížit, a v kolika případech se jednalo ´jen´ o prázdné a hloupé ´kecy´. Ne že by to omlouvalo nebo postižené bolelo méně, ale pro případnou nápravu věcí je to dost důležité.“

„Je škoda, že se problém neotevřel v jiném období, než jsou nastávající prázdniny.“

Šikana, ponižování, obtěžování… tvrdý dril, opovrhování americkým hnutím Me Too… rozklad, rezignace, opak inspirace… To jsou pojmy, se kterými od konce června veřejně pracuje studentská iniciativa Ne!musíš to vydržet, vzešlá z prostředí Divadelní fakulty AMU a dalších uměleckých škol. Vystoupení budoucích hereček a herců a jejich prezentace kritických ohlasů na ovzduší ve školách a na chování pedagogů vzešlo z anonymní ankety mezi pražským a brněnským studentstvem. Hýbe v těchto dnech uměleckými kruhy. Ivo Medek, skladatel a publicista, někdejší rektor JAMU, se zamýšlí nad příčinami kritizovaných jevů a naznačuje možná řešení.