„Do roku 1829 vládla kulturní Evropě soudobá hudba.“

„Mendelssohn svým epochálním provedením vrátil Bacha na koncertní pódia, o pár let později totéž udělal s Händelem, Lassem a Palestrinou. Otevřel tak cestu k nové tradici provádění historické hudby.“

„Zdá se, že hudební umění prochází jakousi křížovou cestou. Zvláště v této zemi zřejmě právě absolvujeme některé z těch bolestivějších zastavení.“

Dnes večer zazní v Rudolfinu Matoušovy pašije Johana Sebastiana Bacha v podání souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, řídí Václav Luks. Představují jeden z vrcholů nejen německé barokní, ale evropské hudby vůbec. Dnes už je běžné, že se k nim můžeme vracet. Ještě před sto devadesáti lety bychom je ale neměli možnost nikde slyšet. Až legendárním uvedením těchto pašijí Mendelssohnem začala v roce 1829 renesance zájmu o hudbu nejen lipského kantora. Nad malým výročím návratu starší hudby na koncertní pódia se pro KlasikuPlus.cz zamýšlí LUKÁŠ HURNÍK, skladatel, šéfredaktor ČRo D-dur a také umělecký vedoucí sboru Gaudium Pragense. (Mimo jiné i ten brzy chystá koncert symbolicky složený z děl obou, tedy Bacha i Mendelssohna, včetně výběru z Matoušových pašijí – za týden 17. dubna v sále Husova sboru v Dejvicích.)

„Do roku 1829 vládla kulturní Evropě soudobá hudba. Je to jistě trochu nadsázka, ale podtrhující nepochybnou pravdu, že publikum považovalo za samozřejmé poslouchat hudbu, kterou napsali jejich vrstevníci, nejlépe žijící někde opodál, ve stejném městě či ve stejné zemi. Kdo by chtěl v kostele na Velikonoce poslouchat stejnou hudbu, jaká se hrála loni? Ať jsou pro nový rok napsány nové pašije, nové Stabat Mater a ať je to hudba jiná, než se hraje v kostele ve vedlejším městě, tam mají jiného komponistu. Takový stav byl možný proto, že skladatelé s publikem a se zadavateli sdíleli společný hudební jazyk, daný slohem, který se vyvíjel evolučně spolu s kompozičními prostředky a posluchačskými návyky. Hudební tvůrci se nebáli opisovat od předchůdců, přejímat od nich hudební prvky, které se ukázaly jako užitečné, a přidávat vlastní, ovšem respektující estetická pravidla, na nichž panovala všeobecná shoda.

A co se stalo v roce 1829? Jedenáctého a jednadvacátého března, tedy před 190 lety, provedl v Berlíně Felix Mendelssohn-Bartholdy Bachovy Matoušovy pašije. Tedy, ony to byly spíše Mendelssohnovy pašije zkomponované na základě Bachova podkladu. Mendelssohn rozšířil obsazení na 400 účinkujících, některá čísla přeinstrumentoval, jiná vynechal. Byl to přesný opak historicky poučené interpretace, jak ji dneska chápeme. Ale jistý typ autentičnosti Mendelssohn přece jen sledoval: nechtěl, aby dílo znělo tak, jak si to představoval Bach, ale pokusil se o to, aby skladba působila na posluchače tak, jak to Bach zamýšlel. Z takových čísel, jako je monumentální úvodní sbor, nebo dvojsborová smršť „Sind Blitze, sind Donner“ je zřejmé, že Bach chtěl posluchače mimo jiné převálcovat zvukem velkého obsazení, ve své době nevídaného. Mendelssohnovo publikum už mělo uši přivyklé decibelům velkého symfonického orchestru s průraznými žesti, a tak Felix trochu přitopil pod kotlem. Pro naše soudobé uši, které dokážou absorbovat Symfonii tisíců i průjezd Harleye staroměstskou uličkou by nebyla ohromující už ani ta Mendelssohnova instrumentace a Bachův originál obdivujeme jako „komorní dílo plné duchovní kontemplace“, což ovšem Bachův úmysl tak úplně nebyl.

Mendelssohn svým epochálním provedením vrátil Bacha na koncertní pódia, o pár let později totéž udělal s Händelem, Lassem a Palestrinou. Otevřel tak cestu k nové tradici provádění historické hudby. Mezi bezelstné, dosud svorně spolupracující soudobé skladatele vypustil konkurenční smečku dávno zapomenutých géniů, kteří postupně opanovali kolbiště. Dnešní koncerty jsou v drtivé většině tvořeny skladbami sto padesát let starými.

Mendelssohn nám to tedy zavařil, ale kus viny na tom nesou i sami tvůrci, svého času prohlašující, že jim jde „o pravdu, ne o publikum“. V 60. letech byl takový postoj logický, zvláště v zemích, kde desetiletí řádil socialistický realismus. Dnes už je posluchač zase zapojován do hry a různě varírovaná postmoderní a postminimalistická tvorba postupně směřuje k čemusi, co už zase vypadá jako sloh, propojující potřeby tvůrců, interpretů a publika. Jen těch posluchačů, kteří na tuto milou hru dokážou přistoupit, už je bohužel méně než za Mendelssohna…

Zdá se, že hudební umění prochází jakousi křížovou cestou. Zvláště v této zemi zřejmě právě absolvujeme některé z těch bolestivějších zastavení. Ona cesta ale jak známo vede ke vzkříšení, přinášejícímu naději, že démoni lhostejnosti, povrchnosti, nivelizace hodnot a na odiv vystavované omezenosti jednou ztratí svou moc. Do té doby buďme vděčni za Bacha, za svého života zakoušejícího nezájem, posměch a pak i zapomnění, hlubokého tvůrce, vráceného Mendelssohnem do našeho mělkého světa.“

Foto: Petr Veber, Petra Hajská, archiv