„Už po pár větách první Hrůšovy úvahy člověka napadne, že kdyby nebyl tak skvělým dirigentem, literární kruhy by si rvaly vlasy, že ho neulovily jako spisovatele.“

„Když hned v druhém eseji čtete, s jakou nevšední oddaností a láskou Jakub Hrůša píše o své milované Třetí symfonii, jeho entusiasmus vás přiměje k poslechu.“

„Co se děje na zkouškách, a hlavně jak rozmanité mohou být charaktery stejně kvalitních orchestrů, to ví jen hráči a dirigent… a teď i čtenáři této knížky.“

Kdo náš portál sleduje pravidelně, už ví, o čem bude řeč – o nové knížce Hrůša o Martinů, kterou nedávno vydal International Martinů Circle ve spolupráci s Institutem Bohuslava Martinů, především však ve spolupráci s dirigentem Jakubem Hrůšou. Myslím, že stojí nejen za těch pár řádků, které jí právě věnuji…

Abyste si nemysleli – články KlasikyPlus nemusejí přinášet nové informace jen čtenářům, ale i autorům. Poslední den měsíce února portál informoval o tom, že vychází kniha s názvem Hrůša o Martinů. No to bylo něco pro mě! Martinů je vedle Dvořáka v mých očích v podstatě polobohem, a pokud si o něm mohu přečíst názory takového dirigenta, jakým je Jakub Hrůša, neváhám ani minutu. Což znamenalo, že ještě onen poslední únorový den putovala na server e-shopu Institutu Bohuslava Martinů má objednávka knížky.

Říkáte si teď možná „Tolik nadšení, ale se čtením (a psaním) si moc nepospíšila – vždyť je druhá polovina března…“ a máte pravdu. Nebudu se příliš rozepisovat o důvodech, které toto „zpoždění“ způsobily, ale vězte, že článek dokončuji přesně týden poté, co mi zásilku paní pošťačka mezi dveřmi předala. Jsem vášnivý a nenapravitelný knihomol, takže zhltnout vpravdě útlou knížku ještě ten samý večer by mi nedělalo sebemenší problémy. Jenže to by byla škoda. Soubor esejů tohoto druhu nepatří mezi tituly určené ke zhltnutí, ale k vychutnání. Posledním důvodem, proč tyto řádky smolím už pátý den, je mimo jiné to, že bych si přála, aby byly hodny těch řádků, kterým se věnují. Už po pár větách první Hrůšovy úvahy totiž člověka napadne, že kdyby nebyl tak skvělým dirigentem, literární kruhy by si rvaly vlasy, že ho neulovily jako spisovatele.

Osobně jsem z díla Martinů milovníkem především hudby vokální a samozřejmě jsem tušila, že bude-li se Jakub Hrůša ve svých úvahách zmiňovat o nějakých dílech, budou vzhledem k jeho dirigentské dráze převažovat ta instrumentální. Což je také z většiny pravda. Nicméně jsem se rozhodla tento „rozdíl“ překlenout tím, že se zkrátka dovzdělám. A věřte – udělali byste to taky. Když totiž hned v druhém eseji čtete, s jakou nevšední oddaností a láskou Jakub Hrůša píše o své milované Třetí symfonii, jeho entusiasmus vás přiměje k poslechu – a nebudete zklamaní. Mám za to, že orchestrální hudba Martinů se v mnohých momentech výrazně odlišuje od obrazu, který vykresluje jeho tvorba pro zpěváky – sólisty i sbory. Na druhou stranu jsem zatím v každém díle Martinů slyšela i onen moment, který se mi při poslechu nikdy neomrzí a pro který jeho hudbu tolik obdivuji: názvuky ryzí a vřelé „českosti“, které slyšíme například v předehře k Řeckým pašijím, v mezihrách v Narození Páně z Her o Marii, v mezihře použité hned dvakrát, totiž v Otvírání studánek a o pár let později i v Mikešovi z hor… a v mnoha dalších dílech – včetně Třetí symfonie.

Podobně se to mělo i s esejem březnovým, v němž se Jakub Hrůša věnuje skladbě Toccata e due canzoni. Navíc zde poodkrývá závoj interního života orchestru i různorodost práce dirigenta – obojí běžnému posluchači těžko přístupné, neboť vidí (a hlavně slyší) až výsledný produkt prezentovaný na koncertě. Co se děje na zkouškách předtím, a hlavně jak rozmanité mohou být charaktery stejně kvalitních orchestrů, to ví jen hráči a dirigent… a díky vzácně sdílenému náhledu Jakuba Hrůši teď i čtenáři jeho knížky.

K dubnovému textu „Nelítostný kritikův hlas“ netřeba z tohoto místa psát více než: Pane dirigente, beru si k srdci. Květnový článek „Věrnost české hudbě“ je pak vskutku hoden svého názvu. Jestliže Jakub Hrůša na několika místech knihy zmiňuje, že se jako dirigent pohybující se po světových pódiích snaží všude razit a propagovat českou hudbu, po přečtení knihy nikdo nezůstane na pochybách, že svému slovu dostál. (À propos, když píšu tyto řádky, překlepnu se a napíšu „propragovat“, a najednou mě napadá, že by vlastně slovo mohlo být i v tomto tvaru poměrně výstižným termínem, vezmeme-li v úvahu, že velká část naší hudební kultury Prahou minimálně procházela.) Rozum doslova zůstává stát nad výčtem pouze českých (!) děl, které v sezóně 2014/15 dirigoval… přiznávám se rovnou, že zde můj úmysl vyslechnout dosud neslyšené skladby, o kterých Hrůša v úvahách píše, vzal za své – protože v tom případě byste se na tento článek ještě načekali. Těžko mohu porovnávat s jinými českými dirigenty působícími v zahraničí, protože jejich itinerář mi není znám, ale sotva jsem si kdy dokázala představit, jak silnou českou stopu dokáže jeden český dirigent v jediné sezóně zanechat.

Na své si ostatně v esejích přijde i ten, kdo není „skalním fanouškem“ Martinů, ale kdo přesto stojí o to nahlédnout do profesního života světového dirigenta – jeden esej se například týká výhradně Smetanovy Mé vlasti. Bez zmínky nezůstává ani patrně nejznámější žačka Martinů – Vítězslava Kaprálová, ale mé vokální srdce zaplesá (nepřekvapivě) nejvíce v zářijové úvaze o nastudování Kytice v Tokiu. Je to úvaha vůbec nejdelší a – myslím – i nejpodrobnější; nabízí cenný pohled do zkouškového procesu poměrně, přinejmenším organizačně, náročného díla, v němž účinkoval japonský orchestr, japonský dospělý profesionální sbor, japonský dětský sbor, čtyři čeští (respektive v Česku narození, dlouhodobě působící nebo do Česka přivdaní) sólisté a samozřejmě jeden český dirigent. Jakub Hrůša se zde – stále s dokonalou vyjadřovací obratností a doslova poetičností – svěřuje s tím, jak všichni tito umělci po pět dní pracovali na cyklu s českými lidovými texty (!) a jak tento zkouškový proces, který vyvrcholil v nadšeně přijatém koncertním provedení, vnímal on sám.

Sérii esejů uzavírá „Rozmarná silvestrovská fantazie“, kde se Jakub Hrůša ohání nejen citem pro volbu slov, ale i notnou dávkou smyslu pro literární žert, když sváteční zamyšlení vytváří z názvů děl Bohuslava Martinů. Poutavé čtení pak obohacuje už zmiňovaný rozhovor, který s panem dirigentem v roce 2011 vedl Aleš Březina při příležitosti Hrůšova zvolení prezidentem International Martinů Circle, a – neméně vzácná – výpověď Jakuba Hrůši o jeho studijních letech, začátcích kariéry… a to vše ve spojitosti s osobností Jiřího Bělohlávka, o kterém píše s obrovskou úctou, láskou a vděčností.

V závěru si dovolím vypůjčit slova samotného Jakuba Hrůši z eseje o Třetí symfonii, kde píše: „Miluji tuto symfonii a (…) chci všechny přesvědčovat slovem i skutkem o jejích krásách a kvalitách.“ Dodejme, že pokud to skutkem dokázal na řadě koncertních pódií, pak slovem Jakub Hrůša rozhodně umí přesvědčit o krásách a kvalitách nejen Třetí symfonie – a to právě prostřednictvím těchto esejů, nyní sesbíraných do krásné knihy.

Foto:  Petra Hajská, Petr Kadlec, Zdeněk Chrapek, Centrum Bohuslava Martinů Polička